Doprava v Číně část 2: vlaky

Železniční doprava v Číně je tak odlišná od toho, co známe u nás, že si zaslouží samostatný článek. Během posledních let se v Číně staví stovky kilometrů nových železnic, většinou vedou souběžně se stávající sítí, ale nové železnice jsou samozřejmě modernější a umožňují markantně zvýšit přepravní kapacitu. Na první pohled každý pozná, která trať je novější, protože většinou vede po dlouhých mostech, zatímco stará trať se klikatí pod ní. Díky tomu, že obvykle vedou dvě obousměrné tratě vedle sebe, mohou jezdit různé typy vlaků, aniž by ty pomalejší brzdily rychlejší (ačkoliv to se také stává, o tom později). A tím se dostáváme k tomu, jaké typy vlaků vlastně v Číně jezdí. Takže začneme tím nejhorším, což je vlak označený pouze číslem (např. 1234). Pro tento typ vlaků jsme měli přezdívku "Green train", ale myslím, že to bylo jen naše soukromé označení. Maximální rychlost se pohybuje mezi 100-120 km/h, zastavuje i v menších městech a je až neuvěřitelně levný (Shanghai - Beijing za 158 RMB, doba jízdy 22 hodin). Uvedená cena však platí za místo k sezení (případně stání), rozumnější je koupit si místo ve voze na spaní, které je nabízeno obvykle ve dvou třídách - Soft Sleeper a Hard Sleeper. Rozdíl je v tom, že Soft Sleeper nabízí širší postele a také je jich v jednom kupé méně (pouze 4), zatímco v Hard Sleeper je jich 6. A rozdíl je samozřejmě i v cenách, a to platí i pro ceny podle umístění postele (mohou být tři nad sebou, jejich ceny se liší, nejdražší je ta spodní). Cena za Hard Sleeper by byla oproti sedadlu asi dvojnásobná, tedy na modelovém příkladu Shanghai - Beijing kolem 300 RMB. O něco lepší jsou vlaky označené písmeny K nebo T (osobně jsem mezi nimi neviděl velký rozdíl). Tyto vlaky jezdí rychlostí tak do 140 km/h, obvykle klimatizované a opět určené spíše pro obyčejné lidi, ceny asi o 10% vyšší než u předchozího typu a většinou jsou dostupné místa k sezení, stání a Hard Sleeper nebo Soft Sleeper. Cestu Shanghai - Beijing v tomto typu vlaku zvládnete za 15 hodin.

Takhle nějak může vypadat vlak typu K nebo T

Výše zmíněné typu vlaků jezdí na starších tratích. Zajímavější jsou ale ty novější. Vlaky typu D jsou dle mého názoru hodně dobrou volbou. Obvykle jezdí rychlostí až 250 km/h, poskytují sedadla v 1. nebo 2. třídě a občas také Soft Sleeper vagóny. Naprosto dostačující jsou i sedadla ve druhé třídě, jsou polohovatelná a v případě nouze se člověk i trochu vyspí. 1. třída nabízí o něco širší sedadla, což je asi jediná výhoda. Zejména na kratší vzdálenosti (několik set kilometrů) je časový rozdíl mezi vlaky typu D a G minimální, takže je to dobrá příležitost, jak ušetřit. Pro typ D a také G se používají moderní soupravy pojmenované CRH "Harmony", rozhodně potěší, že jak hlášení, tak nápisy například příští stanice jsou také v angličtině, což dělá cestování mnohem jednodušší i pro cizince (po rozjezdu vlaku vás přivítají hláškou "Ladies and gentlemen, welcome aboard Harmony..."). Vzdálenost Shanghai - Beijing zvládne vlak typu D za necelých 9 hodin, za druhou třídu zaplatíte 300 RMB, za první pak o 80 RMB více. Existuje několik nočních spojů typu D, které stejnou trasu jedou zhruba 12 hodin, ve vagónech místo klasického uspořádání sedaček najdete kupé, ve kterých se dá i lehnout, i když rozhodně ne tak pohodlně jako v Soft Sleeper, ale zde se platí cena jako za sezení, takže to není rozhodně špatná volba. A proč tento vlak jede delší dobu? Jedná se sice o nový typ vlaku, ale jede po staré železnici, takže pozor na to, při nástupu ho nehledejte tam, kde jsou obvykle D a G vlaky, ale tam, kde jezdí ty starší! Ušetříte si tak sprint z jednoho konce nádraží na druhý...

Moderní CRH

Moderní CRH

Nejmodernější a nejrychlejší jsou vlaky typu G. Trasu Shanghai - Beijing zvládnou za necelých 5 hodin (a to je přes 1300 kilometrů). Maximální rychlost je 300 nebo 350 km/h v závislosti na trati. Za kvalitu se samozřejmě platí, a to 518 RMB ve druhé, respektive 621 RMB v první třídě. Jak jsem zmínil, rychlostní rozdíl není tak velký, hlavně na krátké vzdálenosti dělá jen desítky minut, přitom cena za G vlaky je mnohem vyšší. Výjimečnost těchto vlaků také spočívá v tom, že na trati mají jakousi absolutní přednost. Pokud se tedy něco stane na trati, G vlak přesto téměř vždy dorazí do cíle načas, zatímco D vlak mu musí dát přednost a pak má třeba zpoždění.

Interiér CRH (vlak typu G, 2. třída)

Samostatnou kapitolou je Maglev, vlak jezdící z centra Šanghaje na letiště Pudong. Několikrát za den jezdí svou maximální rychlostí, tedy 431 km/h (doporučuji před jízdou vyhledat jízdní řád a vybrat si právě tento rychlý spoj). Jedna jízda stojí 50 RMB a jedná se o technologii založenou na odpudivých účincích magnetického pole, vlak tedy nejede po kolejích, ale vznáší se na magnetickém polštáři. Jedná se o nejrychlejší komerčně provozovaný vlak na světě a rozhodně doporučuji vyzkoušet. Existuje plán na rozšíření tratě až do Hangzhou, ale mezi oběma městy byla nedávno postavena "klasická rychlodráha", takže stavit další trať již nemá smysl.

Za zmínku v Číně stojí i vlaková nádraží. Když jsem poprvé uviděl Shanghai Hongqiao, myslel jsem, že jsem na letišti (ono totiž i letiště se stejným jménem existuje). Opravdu spousta čínských nádražních hal vypadá jako letištní haly, a to se vším, co k tomu patří. Nejprve je potřeba koupit si jízdenku, na to je obvykle zvláštní budova, nebo třeba celé patro hlavní haly. Tohle místo poznáte snadno podle dlouhých front... Doporučuji trpělivost a štěstí při výběru správné fronty. Není nic horšího, než přijít na řadu v době, kdy začíná přestávka na jídlo. Nebo se také může stát, že zrovna tato fronta není určena na prodej lístků (hlavně bez znalosti čínštiny je těžké to poznat). Takže doporučuji nákup ve skupinách a každý člen skupiny musí mít vlastní frontu, tak se zvýší pravděpodobnost úspěchu ke 100%. Ono totiž stání ve frontě může znamenat i 30 minut, a absolvovat to dvakrát není zrovna příjemné. Lístky se dají koupit přímo na nádraží nebo dopředu na internetu (o tom v dalším odstavci), nicméně je nutné si je vyzvednout, a k tomu je vždy potřeba cestovní pas (na lístku je číslo pasu, to musí sedět, jinak vám lístek nedají). Jakmile máme jízdenky, je dobré zjistit, odkud vlak odjíždí. Některá nádraží mají více čekacích hal, které mohou být od sebe značně vzdáleny a to může být problém.. a věřte, vím, o čem mluvím. Pak následuje samozřejmě bezpečnostní kontrola podobná té na letišti. A pak už je samotná "čekárna", tedy obrovská hala plná "gates" jako na letišti. Ačkoliv to vypadá, že hala je velká a je zde dostatek míst k sezení, například během čínských národních svátků si lidé s sebou berou staré papírové kartony nebo noviny a sedí na nich na zemi. Zhruba 20 minut před příjezdem vlaku se otevře "gate", přes turniket se dostanete pouze s platnou jízdenkou a pak už se lidé řadí do fronty podle čísla svého vagónu (čísla jsou napsána na nástupišti na zemi). Brána se zavírá 5 minut před odjezdem vlaku. Nás sice několikrát pustili i později, ale možná jen proto, že jsme cizinci. Viděl jsem dost případů, kdy lidé přiběhli právě v tomto momentě a nebylo jim umožněno nastoupit.

Nádraží v Hangzhou

Poslední odstavec věnuji stručnému představení nákupu jízdenek přes internet. Vše probíhá na webových stránkách www.12306.cn. Asi zrovna nepotěší, že stránky jsou pouze v čínštině, i přesto se dá naučit, jak si jízdenku koupit. Problém je, na 100% stránky fungují pouze v Internet Exploreru a Opeře, naopak Firefox nebo Chrome mají problémy (hlavně po přihlášení do systému, což je ta důležitá část). Pokud se vám přesto podaří se zaregistrovat a přihlásit do systému, tak už není tak obtížné najít si svoje vlakové spojení a udělat rezervaci. Malá nápověda: pokud hledáte města "odkud a kam", stačí psát anglickým přepisem např. ChangZhou nebo jen CZ a podobně třeba BJ pro BeiJing. Pokud se vám podaří udělat rezervaci, je nutné ji zaplatit do 45 minut. Zde je potřeba mít čínský účet, bez něj to nejde. My jsme vždy poprosili kolegu v práci o zaplacení, nicméně není až takový problém si čínský účet založit. Rezervační systém sám přiděluje čísla sedadel, takže se může stát, že i když kupujete lístky dohromady, nakonec budete sedět na opačném konci vlaku. Není až takový problém si pak místa s někým prohodit. Po zaplacení přijde e-mail a SMS s číslem rezervace, pak je nutné si lístek fyzicky vyzvednout na nádraží. Údajně stačí ukázat jen číslo rezervace a personál vás pustí přes turnikety, ale tohle jsem pro jistotu nikdy nezkoušel... Ještě doplním, že koupě jízdenky v době národních svátků může být obtížná, možná i nemožná pro obyčejného člověka, protože údajně existuje aplikace (samozřejmě zakázaná), která umí rezervaci udělat během vteřiny, takže vyprodáno je prakticky okamžitě.

A takhle vypadá jízdenka, setkal jsem se i s růžovou variantou...

Víkend č.4: Nanjing

Další víkend byl opět ve znamení výletu, tentokrát do města Nanjing, které se nachází západně od Changzhou. Začátkem pracovního týdne jsme se s kolegy v práci domluvili, že každý den si někdo z nich pro mě připraví krátké povídání o něčem zajímavém z Číny, a tak jsem trochu využil situace a zvolil jsem si téma Nanjing. Při té příležitosti se kolega jménem Andy zmínil, že v pátek jede do Nanjingu autem, a pokud nás nebude příliš mnoho, tak by nás mohl vzít. Navíc tady byla také možnost bydlet zadarmo, protože i v Nanjingu bylo několik stážistů, ale nakonec to nevyšlo. Alespoň jsme tedy využili situace a jeli přímo z práce s Andym a jeho ženou autem. Pro mě to byla zajímavá zkušenost, doposud jsem autem jezdil pouze ve městě do práce a občas to připomínalo džungli. Bohužel, to samé se dá tvrdit i o jízdě po dálnici. Neexistuje žádné dělení, že by vpravo jezdila pomalejší auta a vlevo ta rychlejší, prostě každý si volí svůj pruh zcela náhodně a také ho zcela náhodně mění, aspoň člověk za volantem neusne :) Po příjezdu do Nanjingu nás Andy vzal do restaurace ochutnat místní specialitu - Duck Blood Soup. Skutečně jak název napovídá, byla to krvavá polévka, i když něco trochu jiného, že známe z Česka. Bylo to zvláštní, ale snažil jsem se většinu sníst, ale fazolových nudlí bylo až příliš, takže jsem trochu nechal. K tomu jsme dostali také pár "soup dumplings", což jsou malé plněné knedlíčky vařené v páře, který mi opravdu moc chutnali. Pak nás Andy zavezl k hostelu, teda bylo to docela komplikované, snad hodinu jsme jezdili kolem, než jsme to našli, skutečně někdy obdivuji čínskou trpělivost a snahu pomoct ostatním. Ubytovali jsme se a šli spát, už bylo poměrně pozdě, nemělo smysl někam chodit.

Duck Blood Soup

Druhý den ráno jsme se vydali hledat metro, které bylo poměrně daleko, ale nakonec jsme ho našli a vydali se k Purpurové hoře, což je laicky řečeno kopec nad městem, kde je k vidění většina pamětihodností, z kopce pak díky smogu nešlo vidět téměř nic. Naše první kroky mířily k mauzoleu Sun Yat-sena, což byl čínský revolucionář počátku 20. století. Mauzoleum vypadalo hodně velkolepě a všude bylo až neskutečný počet čínských turistů. A když už mají Číňané tak pěkný kopec nad městem, je škoda zde mít pouze jedno mauzoleum, a tak je zde i hrobka dynastie Ming, ale nás odradila cena vstupného. Sice se jednalo o poměrně rozsáhlý areál, ale na první pohled nás ničím nezaujal. Trochu nám trvalo, než jsme zmiňované místo vůbec našli, nakonec jsme ukázali obrázek řidiči autobusu, takže jsme nakonec měli celý autobus jen pro sebe, takový hodně levný taxík. V okolí je k vidění ještě pagoda Linggu, ale my jsme se vydali zpět do centra města, konkrétně k jezeru, kde jsme udělali pár fotek, Marin chtěl sice na loďku, ale my jsme měli jiný názor, a protože jsme byli dva proti jednomu, rozhodli jsme se jet k mostu přes řeku Yangtze. Opět jsme využili řidiče autobusu a donutili ho udělat speciální zastávku přímo na mostě, který je zvláštní tím, že je to první most přes tuto řeku projektovaný a postavený pouze Číňany, takže jsou na něj opravdu hrdí. Řeka Yangtze je bezpochyby největší řekou, jakou jsem kdy viděl, takže rozhodně tohoto výletu nelituji, i když zpět jsme museli pár kilometrů pěšky, navíc cestou, kde jezdily motocykly... Pak už jsme jen hledali něco k jídlu, což byl opět docela problém, místnímu "streetfood" jsme moc nevěřili, takže to opět vyhrál McDonald's :( Pak už následovala jen cesta na hostel taxíkem, což byla takové přehlídka místního systému mostů a tunelů, takový tunel Blanka v Praze, jestli tedy bude dokončen, může tunelům v Nanjingu jen tiše závidět...

Mauzoleum Sun Yat-sena

Česká fotka u jezera

Most, na který jsou místní náležitě hrdí...

Další den ráno jsme navštívili Confucius Temple a okolí, opět pouze zvenku, a poté jsme zamířili k Prezidentskému paláci. Zde bych jen zmínil, že Nanjing byl několikrát v historii hlavním městem Číny, takže proto je zde možné nalézt spoustu důležitých budov včetně zmíněného Prezidentského paláce. Nás však zaujal spíš buddhistický chrám, který stál kousek od paláce, a to bylo také poslední místo v Nanjingu, které jsme stihli navštívit. Pro budoucí návštěvníky tohoto města bych doporučil strávit zde možné více než jen dva dny, a nebo si lépe rozvrhnout čas. Je toho spousta k vidění, ale jednotlivá místa jsou poměrně daleko od sebe a také vstupy jsou poměrně drahé. Také náš hostel byl daleko od centra, příště bych asi vybral jiný, ačkoliv tenhle rozhodně špatný nebyl...

Řeka Yangtze

Jeli jsme domů po špatných zkušenostech z minulého týdne raději o něco dřív. Poprvé jsem objednával lístky na vlak sám (o tom tady bude samostatný článek...) a poprvé jsme také chtěli vyzkoušet vlak nižší kategorie (K), který je opravdu hodně levný. Sice jsme měli na nádraží spoustu času, ale najít náš vlak se zdálo být nemožné. Každý nás posílal někam jinam, snad 5x jsme obešli nádraží, než jsme zjistili, že vlak jede možná z úplně jiné části nádraží, no nakonec nás k němu pustili nějakou neoficiální cestou, ale byly to opět nervy... Ve vlaku cestovaly snad všechny společenské třídy, takže spousta lidí na nás zírala ještě více než obvykle, ale na to už si člověk tak nějak zvykl. Vlak bych přirovnal k českému běžnému rychlíku, navíc měl klimatizaci a bylo možné si koupit něco k jídlu, na druhou stranu lidi byli opravdu všude, dokonce uličkou procházel i pán, který žebral, což nebylo moc příjemné (trochu se divím, jak se vůbec do vlaku přes všechny ty kontroly dostal, protože lístek určitě neměl, na následující stanici ho vyhodili...). Přijeli jsme do Changzhou s drobným zpožděním, což jak jsem se později dozvěděl, je ve vlaku této kategorie běžná věc.

Buddhistický chrám

Pokud jste se dostali až sem, znamená to, že vás Nanjing zajímá, a tak prozradím ještě pár zajímavostí. Noční život se odehrává zejména na ulici 1912 (ano, to je název ulice). Osobně jsem tam nebyl, ale znám z vyprávění Holanďanů v hostelu nebo také kolegů v naší firmě, takže určitě stojí za návštěvu. Další zajímavostí je, že kam se člověk podívá, tam je univerzita. Nanjing je univerzitní město a spousta kolegů v práci studovala právě zde. Poslední zajímavost je tak trochu historická a poněkud nepříjemná, ale vysvětluje, proč vlastně Číňané nesnáší Japonce: doporučuji si najít na internetu "Nankingský masakr", což je událost druhé světové války, o které se u nás moc neučí... A poznámka na závěr: Nanjing v češtině píšeme jako Nanking (podobně jako Beijing - Peking).

Doprava v Číně část 1.: Metro a MHD

Dnes napíši tak trochu něco jiného, než jsem psal doposud, rád bych zde shrnul své zkušenosti s dopravou v Číně, které jsem získal během celého svého pobytu. Hned po příletu jsem si totiž všiml řady věcí, které mě nepřestávaly udivovat po celé tři měsíce...

Metro a MHD obecně
Svůj první den v Číně jsem strávil částečně tím, že jsem jel metrem z jednoho konce Šanghaje na druhý, což je asi 60 kilometrů a jízda trvá 2 hodiny. Ačkoliv se jedná o jednu linku, musí se minimálně jednou přestupovat, což je poměrně nepříjemné, o tom později... Nejprve bych poznamenal, že metro v Šanghaji, stejně jako v ostatních čínských městech, je velmi moderní, vlaky v porovnání s Evropou mnohem delší, samozřejmostí je klimatizace nejen uvnitř vlaků, ale také v prostorách samotných stanic. Další příjemnou věcí je cena jízdného. V Šanghaji v závislosti na délce jízdy od 3 do 10 yuanů, v ostatních městech většinou ceny začínají na 2 yuanech a samostatnou kapitolu tvoří Peking, kde každá jízda, bez ohledu na počet přestupů nebo vzdálenost, stojí právě 2 yuany. Naprosto nesrovnatelné například s Londýnem. Jízdenky je většinou možné koupit v automatech, které nabízí i angličtinu a navíc téměř po celé Číně jsou velmi podobné, takže koupit si jízdenku je poměrně snadné. Pro turistu je nejjednodušší volbou single-ticket, ale pokud bych byl v nějakém městě delší dobu, určitě bych uvažoval o nějakém typu "Public transport card", což může ušetřit jak peníze, tak čas strávený čekáním ve frontách. Jízdenky jsou většinou kartičky velikosti platební karty s RFID čipem, na konci jízdy se vrací přímo v turniketu, jinak by vás ven nepustil. V některých městech, například v Nanjingu, používají místo kartiček žetony velikosti desetikoruny, které mi připadaly jako ještě více elegantní řešení a celý systém fungoval rychleji. Obrovskou výhodou metra je také fakt, že téměř vždy jsou názvy stanic psány také latinkou a navíc téměř všude se setkáme s angličtinou, včetně hlášení další stanice. Zajímavostí pro Evropana je určitě také bezpečnostní kontrola při vstupu do každé stanice metra, podobná té, kterou známe z letiště. V Číně je to ale běžná věc, i na vlakovém či autobusovém nádraží, nebo i dalších místech. Otázkou je, zda je to skutečně nutné. Pokud někdo plánuje udělat nějaký teroristický útok, cestu si vždycky najde. Problémem metra v Číně je fakt, že je to pro místní obyvatele poměrně nová věc a vůbec neví, jak ho používat. Vše začíná už na prvních eskalátorech při vstupu do metra, v Evropě známá věc, že vpravo se stojí a vlevo chodí, v Číně funguje možná tak na obrázcích. Pokud spěcháte, tak jedině po schodech. Před samotných příjezdem vlaku se snaží řada zaměstnanců nějakým způsobem vysvětlit lidem, kde mají stát. Každý normální člověk se snad umí sám zařadit do fronty, jen v Číně na to potřebují školený personál. Po příjezdu vlaku se najednou celá fronta přesune před dveře vlaku, které se otevřou a lidé začnou zároveň nastupovat i vystupovat. Vše vypadá pro Evropana neskutečně komicky, protože lidé do sebe jen narážejí a nejde to ani dovnitř, ani ven... Nejlepší je, že pokud řeknete Číňanovi, že tohle je špatně, on vám odpoví, že to je naprosto normální způsob, a že to jinak nejde, protože je tam moc lidí. Ale právě čím víc lidí tam je, tím více potřebují nějaký systém, nějaká pravidla, aspoň tedy podle mého názoru. Kolikrát nejde ani tak o to, že by bylo metro tak plné, že by se tam někteří lidé ani nedostali, ale jde spíš o to, že si někteří chtějí sednout, tak se snaží prodrat se do vlaku za každou cenu mezi prvními.

Podobně vypadaly snad všechny stanice metra...

Interiér metra v Šanghaji

Ne všechna města však mají metro, a tak například v Changzhou jsme se museli spokojit pouze s autobusy. Hlavní linky byl součástí tzv. BRT - Bus Rapid Transport. Výhodou tohoto systému byly vyhrazené pruhy, ale i přesto rychlost nebyla dostatečná. Zastávky BRT byly moderní, s turnikety a dokonce i obsluhou, která však obvykle nic nedělala (obvykle mladá slečna si hrála celou směnu s telefonem, naprosto zbytečná pracovní pozice). Cena za 1 jízdu byla symbolická - 1 yuan (s elektronickou kartou dokonce pouze 0,6). Platba probíhala tak, že člověk prostě hodí minci do kasičky a to je celé, žádný lístek nedostanete, vše kontroluje znuděná slečna za pultem. Problém nastává při pohledu na jízdní řád. Žádný jízdní řád totiž neexistuje. Pouze seznam linek, které z dané zastávky odjíždí a čas prvního a posledního autobusu. Navíc, vše pouze v čínštině, mapy linek velmi nepřehledné a sever rozhodně nečekejte nahoře, navíc stejně jako u všech ostatních čínských map, nečekejte měřítko a nespoléhejte na to, že pro celou mapu platí stejné. Já jsem často využíval linku B1, což byla asi hlavní linka, a proto se u ní vždy zobrazoval údaj o tom, jak daleko je další autobus (vzdálenost v metrech), u ostatních linek je možné tento údaj vyluštit z informační LED tabule. Po příjezdu autobusu se otevřou dveře jak autobusu, tak přímo na zastávce (zřejmě kvůli bezpečnosti mají podobný systém jako v metru), nástup a výstup opět probíhá velmi divoce a odjezd autobusu také. Většinou řidič odjíždí dřív, než se zavřou dveře, občas někdo zůstane uvěznění mezi autobusem a nástupištěm, no zkrátka celý systém nefunguje tak, jak jeho autoři zamýšleli. Interiér autobusů je obvykle hodně špinavý (narozdíl od metra) a sednout si na sedačku je někdy spíše za trest, lepší je celou cestu stát.  Zajímavostí je dětská sedačka, které bych se bál dotknout, natož tam posadit dítě. Výhodou BRT je možnost přestoupit na jinou linku v rámci systému bez nutnosti platit, pokud je to v rámci jedné zastávky. Kromě BRT existují i další autobusy, označeny pouze čísly. Vyznat se mezi linkami je ještě o něco složitější, rozhodně doporučuji důkladnou přípravu před každou jízdou (na internetu se dají částečně najít trasy jednotlivých linek). Já osobně jsem znal pouze linku 47, která jezdila okolo naší firmy a také na nádraží, ostatní jsem raději nezkoušel. Autobusy z venku vypadají podobně jako u nás, uvnitř jsou neskutečně hlučné, což je způsobeno tím, že si je Číňané vyrábějí sami a přece jen jejich motory jsou stále zastaralé. Za jízdu se opět platí 1 yuan stejným způsobem, jako u BRT, jen kasička je umístěna přímo v autobuse. Je dobré mít u sebe stále dostatek drobných. Obrovská nevýhoda MHD spočívá v tom, že kolem 9. večer už nejezdí téměř nic, a tak nezbývá než si zavolat taxi. Výhodou je samozřejmě cena, je to prakticky zadarmo...

BRT zastávka