Výlet do Pekingu

Na 19. září připadal v Číně tento rok "Podzimní svátek" (Mid-Autumn Festival). To znamenalo volný čtvrtek a tedy důvod k tomu, abychom se jeli někam podívat. Plán už jsme samozřejmě promysleli několik týdnů dopředu, prakticky ihned poté, co jsme zjistili, jak v Číně státní svátky fungují. Pokud vychází například na čtvrtek, je pak volno i v pátek, ale v neděli se pak musí do práce. My jsme se nakonec rozhodli, že si tento víkend ještě prodloužíme a vzali jsme si volno i v neděli a pondělí. Plán byl následující: do Pekingu jet nočním vlakem ze středy na čtvrtek a domů pak v noci z neděle na pondělí (jedna jízda asi 270 yuanů). I proto jsem navrhl, vzít si v pondělí volno. Trochu jsme měli strach, aby se nám podařilo v pořádku nakoupit lístky, protože právě tyto noční vlaky jsou docela populární, ale nakonec vše proběhlo bez problémů. Tento výlet jsme plánovali já a Radek spolu s Marinem a Karolinou, pak se přidal i Khaled a celá další skupina stážistů z Changzhou. Jeli jsme spolu vlakem, ale bydleli jsme každý někde jinde, protože Radkovi se podařilo domluvit pro něj i pro mě bydlení mimo hostel, u dvojice českých studentek žijících v Pekingu. Dlouho jsme však nevěděli, jestli to vyjde a také kde vlastně budeme bydlet, a tak jsme si z legrace vymysleli, že budeme bydlet v Langfangu (město úplně mimo Peking) a také, že pojedeme tím nejlevnějším vlakem asi 20 hodin. Marin se zkrátka pořád dokola ptal, takže nám nezbývalo, než si pro něj něco vymyslet...

Chrám nebes

Přišel den D, po práci byl ještě čas na to, zajet si domů na večeři. Doma však nikdo nebyl, tak jsem trochu znervózněl a počítal s tím, že si koupím něco cestou, když v tom mi přišla zpráva, že moje čínská rodina za chvíli dorazí. K večeři byla tak trochu symbolicky "pekingská kachna", takže jsem se najedl a vyrazil na nádraží. Přijel jsem docela brzo, a tak jsme s Radkem šli na druhý konec nádraží, koupit si pivko, aby bylo ve vlaku co pít. Cestou zpět jsme přemýšleli, jak si uděláme srandu z Karoliny nebo Marina s tím, že náš vlak jede z jiného nádraží. Marin zavolal, že nějak nestíhá, a tak jsme náš vtípek zkusili jen na Karolinu, ale samozřejmě se nachytat nenechala. Vstoupili jsme do budovy a prošli bezpečnostní kontrolou, pak jsme nějak nemohli najít číslo našeho vlaku na informační tabuli. Ukázalo se, že náš "vtípek" se stal realitou. V tom už dorazil i Marin, ale to už jsme utíkali na druhý konec nádraží, odkud vlaky typu D obvykle nejezdí, ale noční vlaky jezdí po staré trati, což jsme samozřejmě nevěděli. Na opačný konec nádraží jsme skutečně dorazili na poslední chvíli, brána už byla zavřená, ale nakonec nás pustili. Doslova jsme vběhli do vlaku, ještě jsme ani nenašli svá místa a už jsme jeli. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme to nakonec stihli, stačilo málo a do Pekingu bychom nejeli.

Já na náměstí Nebeského klidu

Ve vlaku jsme si pak s Radkem otevřeli své "vítězné pivo", ačkoliv to bylo pivo čínské, v tento moment chutnalo jako to nejlepší na světě. Přesunuli jsme se do kupé k Marinovi a Karolině s tím, že pokud někdo nasedne v Nanjingu, vyměníme si místa, a to jsme také udělali. Kromě nás byly v kupé i dvě studentky z Nanjingu, pro které byla cesta s námi asi velkým zážitkem. Hráli jsme totiž karty. Vypadalo to jako klasická "sedma", ale s polskými pravidly, která vymýšlela Karolina v průběhu hry. I přesto se mi podařilo občas i vyhrát, i když jsem netušil, jak. Navíc jak Karolina, tak Marin nás mátli špatných pojmenováním karet (Joker skutečně v balíčku nebyl, přesto ho používali, stejně tak jako karta zvaná "ass", později jsme pochopili, že se jednalo o eso). Čínské studentky asi dvou hodinách naznačili, že vůbec nechápou, co hrajeme, ale nebyly sami. Pak jsme šli spát, v kupé jsou vlastně 4 lůžka pro 6 lidí, což nějak nevychází. Dva lidi šli nahoru, kde to bylo asi nejlepší, no a ostatní se museli podělit o zbývající místo dole. Musím uznat, že moc kvalitně jsem se nevyspal, tak jsem se rozhodl, že na cestě zpět budu chytřejší a rovnou půjdu nahoru.

Zakázané město

Ráno jsme dorazili do Pekingu. Anglicky se píše i čte jako Beijing a skutečně je to blíž výslovnosti, která se používá. Pojmenování Peking vychází spíše z výslovnosti z jižní části Číny. Já a Radek jsme měli půjčené kartičky na metro od Jamese, respektive Paula, ostatním jsme doporučili, aby si je koupili. Jízdné v Pekingu je spíše symbolické, jedna jízda stojí 2 yuany bez ohledu na vzdálenost a počet přestupů. Je také úplně jedno, zda máte kartu nebo kupujete každý lístek za hotové. Karta na metro se ale hodí na více věcí, o tom později. Pak jsme se vydali do studentské čtvrti Wudaokou, kde jsme bydleli. Počasí nebylo zrovna nejlepší, ale po chvíli alespoň přestalo pršet, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme do centra města. Trochu jsme se prošli po nějaké nákupní ulici a pak zamířili ke Chrámu nebes, což je velký komplex taoistických chrámů v jižní části centra města. Pak jsme se vrátili zpět k náměstí Nebeského klidu, kde jsem si koupil čepici s hvězdou a čínskou vlaječku a nechal si udělat fotku u Maova portrétu. Celé náměstí bylo hlídané značným množstvím policistů, bylo oploceno a každý vchod znamenal bezpečností prohlídku jako na letišti. Bohužel ani tyto opatření nezabrání možným útokům, což se potvrdilo jen několik týdnů po naší návštěvě. Večer jsme ještě zavítali do speciální uličky, kde se prodávaly různé druhy smaženého, vařeného či jinak upravovaného jídla, jako například škorpioni, kobylky, chobotnice a další, blíže neidentifikované pochoutky. Samozřejmě jsem si nic nekoupil, popravdě zrovna moc chutně to tam nevonělo.

Velká čínská zeď

Druhý den byl ve znamení návštěvy Zakázaného města. Jedná se o obrovský komplex paláců, které sloužily jako domov císařů z dynastií Ming a Čching. Po celá staletí byl vstup do paláce pro běžné obyvatele zakázaný. Všechny paláce tedy sloužily pouze pro panovníka a jeho manželky, a podle počtu paláců se zdá, že manželek bylo hodně. Při vstupu jsme narazili na obrovské fronty, ale lístek nakonec nebylo tak těžké koupit, snad polovinu fronty totiž tvořili překupníci. Od nich se nedoporučuje cokoliv kupovat, většinou vás to totiž stojí víc, než u pokladny. Doporučuji studentský lístek, ale pozor, studentský průkaz kontrolují přímo u vstupu. Celý areál je skutečně obrovský, a tak jsme v něm strávili hned několik hodin. Odpoledne jsme pak prozkoumali okolní parky - Beihai a Jingshan, odkud je pěkný výhled na Zakázané město.

Velká čínská zeď

Třetí den jsme se opět spojili s Karolinou a Marinem a vydali jsme se autobusem k Velké čínské zdi. Téměř po celém Pekingu nám všichni nabízeli různé zájezdy k této nejznámější čínské památce s cenou okolo 300 yuanů, ale díky informacím z internetu a od lidí, kteří už tam byli před námi, jsme věděli, že celý tento výlet můžeme zvládnout do 50 yuanů. Odjížděli jsme z autobusového nádraží poblíž Deshengmen brzy ráno a cesta do Badalingu, tedy nejznámějšímu úseku zdi, trvala asi hodinu a stála 4,8 yuanu, bez karty na MHD pak 12 yuanů (a to je ten důvod, proč kartu pořizovat). Dá se jet i na jiný úsek, například Mutianyu, který je údajně hezčí a není tam tolik turistů. Na zdi jsme strávili asi tři hodiny, udělali spoustu fotek a klidně bych i pokračoval, ale ostatním už se nechtělo. Některé úseky zdi byly skutečně prudké, i když z fotek to není až tak patrné. Odpoledne jsme jeli ještě ke hrobkám dynastie Ming, ale na rozdíl od čínské zdi, tentokrát bylo vstupné docela vysoké a nevěděli jsme, kterou hrobku navštívit, tak jsme to nakonec vzdali a vrátili se do Pekingu, opět samozřejmě veřejným autobusem, tedy prakticky zadarmo. Já a Radek jsme se šli podívat na olympijský stadion a jeho okolí, což bylo taky, zejména pro fanoušky sportu, zajímavé místo. Poblíž bylo značné množství pouličních "umělců", kteří vynikali pouze svou odvahou, protože nikdo z nich neuměl ani tančit, ani zpívat.

Marble boat

Poslední den už nám zbývala jen poslední významná památka Pekingu, a to Letní palác. Opět se jedná o místo, na jehož návštěvu je dobré si vyhradit klidně i celý den. Bohužel, tentokrát už nám počasí tak úplně nevyšlo. Zatímco jak na Zakázané město, tak na Velkou čínskou zeď nám počasí přálo, poslední den bylo zataženo s nízkou viditelností. V areálu se nacházela spousta zajímavostí, pro mě asi nejzajímavější byla loď postavená z kamene (Marble boat). Poměrně brzy jsme se vydali zpět, směrem k nádraží. Přeci jen po poslední zkušenosti jsme byli opatrní. I když například Marin opět dorazil až na poslední chvíli, ale stihl to, což bylo důležité. Tentokrát jsme byli všichni v jednom kupé, a to bylo docela překvapující, protože jsme si lístek kupovali nezávisle na sobě. Aspoň jsme si nemuseli s nikým měnit místa. Tentokrát jsem okamžitě zabral lůžko nahoře, takže jsem se docela dobře vyspal, ráno po probuzení jsem byl ale v šoku, protože už bylo 7 ráno a my jsme byli stále ve vlaku, ale podle jízdního řádu už jsme měli být doma. Nejprve jsem se lekl, že jsme zaspali a zapomněli vystoupit, ale všechno bylo jinak - vlak měl zpoždění. Naštěstí jsme měli v pondělí volno, takže jsme nespěchali (tedy až na Karolinu, tak šla do práce).

Pekingské pochoutky...

Návštěva Pekingu je skutečně nutnost. Ne nadarmo je to hlavní město Číny. Obrovskou výhodou je metro, které jezdí prakticky zadarmo a doveze vás kamkoliv. Také vstupné na většinu památek je velmi přijatelné. I s omezeným rozpočtem je možné udělat si pěkný výlet, na který s odstupem času vzpomínám jako na jeden z nejlepších výletů mého života.

Jak jsem učil Angličtinu a přednášel o české kultuře

Součástí stáže v Číně byla také jakási kulturní výuka čínských spolupracovníků, což bylo zmíněno již ve smlouvě, kterou mi předložilo IAESTE. Toto se týkalo všech praktikantů a ve firmě to měli dopředu velmi dobře promyšlené a myslím, že nás tak využili (v dobrém slova smyslu) skutečně na 100%. Celé to bylo rozdělené na dvě větší části, první z nich byla prezentace o kultuře vybraného národa (původně zamýšleno jako prezentace kulturních rozdílů, o tom níže...), no a druhou částí byla výuka anglického jazyka pojmenovaná jako English Corner.

English Corner
Někdy po dvou týdnech ve firmě nám HR jménem Yang Jing, zvaná "džej - džej", představila svoji představu o tom, jak budeme vyučovat angličtinu. Snad kromě Paula a Jamese (Irsko a Wales) to byl pro většinu z nás docela problém, protože něco jiného je anglicky se domluvit a něco jiného je jazyk vyučovat. Ve skutečnosti se jednalo spíš o konverzaci, než výuku, ale každopádně poměrně těžký úkol. Také čas, ve kterém měla výuka probíhat, nás přinejmenším překvapil. Bylo to odpoledne, nebo spíše večer, po pracovní době a to dvě hodiny každý týden. Proti tomu se okamžitě ohradil Chorvat jménem Marin, který řekl, že absolutně ne, protože on je po práci unavený a nemá se jak dostat domů, navíc by zůstal bez večeře. My ostatní jsme chtěli alespoň nějaký kompromis, aby se třeba končilo v 18:00 a mohli bychom si zajít ve firmě i na večeři. Nakonec jsme kompromis prosadili, ale JJ byla z Marinova vystoupení tak vystrašená, že za každým individuálně přišla a zjišťovala, jestli se máme jak dostat domů a podobně, dokonce nám byla ochotna zaplatit i taxi. Perlička na závěr. Marin si nakonec přeci jen prosadil svoje. Postupně a hlavně nenápadně posunoval čas svého English Corneru, až ho nakonec celý skryl do klasické pracovní doby...

Do mé skupiny byla přidělena asi dvacítka lidí ze dvou různých oddělení (TBU a BPBU). Samozřejmě jsem nevěděl, co dělat, a tak jsem na první "lekci" pouze představil sám sebe a pak proběhlo "kolečko", ve kterém každý řekl pár slov o sobě. Už tady se ukázal první velký problém, a to rozdílná úroveň angličtiny napříč celou skupinou. Také bylo téměř nemožné dostal jakýkoliv feedback nebo návrh, jaké téma zvolit pro příští týden, takže jsem to musel udělat sám. Z prvního týdne bych zmínil zajímavé představení jednoho kolegy: "Mám rád kung-fu, rád čtu knížky... o kung-fu, rád se dívám na filmy.. o kung-fu, mám rád kung-fu".

English Corner

Další týden jsem zvolil téma "Jídlo" a přichystal jsem si přednášku o české kuchyni, což možná nebyl úplně nejlepší nápad. Docela jsem se zapotil, když jsem vysvětloval, že vlastně české knedlíky jsou něco jiného než čínské knedlíky, a protože angličtina na to má pouze univerzální slovíčko "dumplings", je trochu problematické vystihnout rozdíl. Nakonec jsem zjistil, že moje 15 minutová prezentace se natáhla na hodinu a půl, což bylo možná i tak trochu dobře, protože pak jsem chtěl zjistit něco o čínské kuchyni, ale nebylo až tak lehké donutit Číňany mluvit.

Po skončení "lekce" přišla jedna "studentka" jménem Linda (její skutečné čínské jméno bylo samozřejmě jiné) a řekla mi, že bych to měl udělat nějak jinak, aby se prý tolik nenudili. Tak jsem na příště rozdal pár prezentací, které vybraní kolegové přichystají na příště a zároveň jsme se domluvili, že se sejdeme a probereme, co změnit, aby to bylo zajímavější. Druhý den jsme zamluvili zasedací místnost a s Lindou a Kimim jsme domluvili, že příště budeme hrát celé dvě hodiny hry. Čekal jsem trochu více konstruktivní diskusi, ale budiž. Za hodinu a půl jsem si akorát stihl všimnout, že Linda je docela pěkná holka, i když to vlastně nebylo nic nového, toho jsem si všiml už dávno, jen jsem ji s brýlemi nepoznal a myslel jsem, že je to někdo úplně jiný. Ostatně to se mi v Číně stávalo docela často, že jsem kolikrát ani nevěděl, koho znám a koho ne.

Tématem další anglické konverzace bylo cestování a dovolená. Pár dobrovolníků si připravilo prezentace a ukázalo se, že problém s dodržením určitého časového rozvrhu nemám jen já, ale prakticky každý. Chtěl jsem, aby si každý připravil skutečně krátkou prezentaci na 5 minut, což se samozřejmě nestalo. Pak jsme se konečně dostali ke slibovaným hrám, tedy lépe řečeno hra to byla jen jedna. Každý si vybral nějakou slavnou osobnost a ostatní se ptali otázkami, na které se dá odpovědět ano/ne. Hlavním úkolem bylo samozřejmě uhodnout, kdo nebo co vybraný člověk byl. Myslím, že hra měla celkem úspěch...

Následující týdny se postupně snižovala návštěvnost. Problém byl pak hlavně v tom, že jakmile nepřišlo těch pár lidí, kteří anglicky skutečně uměli, snížila se celkově úroveň tak, že se prakticky nedalo o ničem bavit. Pak to samozřejmě přestávalo bavit i mě. Snažil jsem se, aby jsme nedělali pořád to samé, tak jsem se inspiroval u ostatních a zkusil jsem hrát i jiné hry, například "One word story", každý řekne jedno slovo a dohromady se tak tvoří nějaký příběh. Bohužel to, co v jiných skupinách fungovalo, nefungovalo u mě. Také zejména na konci mojí stáže už jsem neměl tolik času, takže ne vždy jsem se mohl na 100% připravit, jednou jsem dokonce ani nestihl poslat pozvánku. Pak za mnou přišla HR zodpovědná za můj English Corner a zeptala se: "Jak to, že jsem tento týden nedostala pozvánku?", tak jsem jí s ledovým klidem odpověděl: "To bude asi tím, že jsem žádnou neposlal". Tak trochu jsem doufal, že si toho nikdo nevšimne a dáme si týden pauzu, ale nakonec jsem musel ještě narychlo vše zařídit a také to podle toho dopadlo. Dorazilo jen pár lidí, takže jsem se rozhodl připojit svoji skupinku k Radkově skupině, což se ukázalo jako dobrý nápad. Bohužel jsem pak Radkovi trochu záviděl, protože úroveň angličtiny v jeho skupině byla rozhodně lepší.

Celkově hodnotím English Corner velmi pozitivně. Vyzkoušel jsem si roli učitele a uvědomil jsem si, že to není vůbec snadné. Ale je to zkušenost, která se rozhodně počítá. Kromě oficiálního English Corneru se tak nějak nenápadně vytvořil další, který se konal každý den a trval hodinu. Původně byl nazvaný "sharing time" a čínští kolegové mi v něm vždy prezentovali něco o Číně, jednou týdně jsem naopak řekl něco o České republice já. Dozvěděl jsem se tam spoustu zajímavostí o tom, jak to v Číně funguje (školství, zdravotnictví, proč mají bytový fond, čínské svátky, historie, kuchyně, význam čísel a mnoho dalších zajímavostí). Časem se k nám přidal i Radek a řekl bych, že tato "polední" anglická konverzace byla mnohem zajímavější, než ta oficiální. Často jsme právě zde řešili, kam jet na výlet další víkend, hned v pondělí jsme naopak museli ukázat fotky a podělit se o nové zážitky. Občas jsem stáhl vtipná či jinak zajímavá videa z Youtube, z čehož byli kolegové doslova nadšení. Pořád jsme však museli být opatrní v tom, o čem se bavíme. Neradi jsme se pouštěli do diskusí o politice, cenzuře nebo svobodě slova, ale řekl bych, že postupem času byly obě strany více otevřené a bavili jsme se pak prakticky o čemkoliv.

Cross culture presentation
Každý stážista si měl připravit prezentaci, ve které by porovnal čínskou kulturu s kulturou své země. Nakonec to dopadlo tak, že se to samozřejmě nestihlo, takže někteří se k tomu prostě nedostali. My jsme byli na řadě jako první. Yang Jing to hlavně z počátku brala hodně vážně, takže snad dva týdny před termínem naší prezentace už jsme měli společný meeting, kde nám představila svou představu o naší prezentaci, která by měla být zaměřena na porovnání kulturních rozdílů. S Radkem jsme dokonce museli prezentovat poprvé jen na zkoušku, kde byla nadřízená Yang Jing a prezentace je jí líbila, později však přišla "džej-džej" s tím, že bychom měli změnit název. Už to najednou nebylo porovnání čínské a české kultury, ale prezentace české kultury. To jen potvrdilo, že Číňané neumí říct věci přímo, což jsme samozřejmě měli v naší prezentaci a hodně nás to pobavilo. Myslím, že jsme byli upřímní možná až příliš, nebáli jsme se zaměřit na témata jako:

• "Čínské holky jsou zlatokopky" - samozřejmě jsme to řekli trochu jinak.
• Žádné plivání a krkání - tady jsme byli nakonec rádi, že většina přítomných lidí nerozuměla anglickým výrazům, jen Marin nás pobízel, ať předvedeme, co to znamená...
• Radek všechny pobavil svou prezentací na téma "nemáme rádi sousedy na záchodě" s podrobným rozborem situace...

Celá prezentace trvala skoro dvě hodiny a bylo "vyprodáno"... tedy plná tréninková místnost, možná nějakých 40 lidí. Rozhodně velká zkušenost, prezentovat před tolika lidmi v angličtině, navíc po naší prezentaci nás přítomní hodně chválili, i když, kdo ví, jak to bylo. Víme, že Číňané na tom nejsou s upřímností zrovna nejlépe...

Čas plyne dál: charita v Changzhou a oficiální farewell v Šanghaji

Trochu to vypadá, že během týdne se nic nedělo, ale určitě napíšu v některém z článků, jakže to vypadalo i během pracovního týdne. Ale zpět k dění o víkendech. Po Suzhou následoval víkend, na který opět neexistoval žádný plán, takže jsme souhlasili, že se zúčastníme charity pořádané naší firmou pro chudé děti z provincie Sichuan. Ačkoliv se na tuto akci přihlásili téměř všichni stážisté, nakonec jsme dorazili jen já a Radek. Našim úkolem bylo, snažit se lidem prodat různé předměty, které darovali většinou přímo lidé z firmy, mimo jiné knížky, obrazy a různé dárkové předměty. Nás přidělili do sekce "dětské knížky", takže jsme lidem říkali, kolik která knížka stojí. Bylo to celkem snadné, buď 1 nebo 2 yuany, jen občas byla cena jiná. Bohužel nám nikdo neřekl, že číslovka 2 se dá v čínštině vyjádřit dvěma způsoby a ten náš nebyl zrovna nejvhodnější, takže nás místní možná občas nepochopili. Měli jsme i pár zahraničních zákazníků, ale jak už to tak v Changzhou bývá, nebylo jich mnoho. Akce se zúčastnilo několik slečen z HR oddělení naší firmy, tak jsem s nimi šel na oběd a měl jsem tak své nejlevnější hlavní jídlo v Číně - nudle za pouhé 4 yuany (cca. 12 Kč) a musím říct, že to bylo docela dobré. Bohužel, podobné věci si člověk bez znalosti místního jazyka sám neobjedná. A když objedná, většinou přinesou něco úplně jiného.

Já, Radek a HR

Na další víkend bylo naplánované oficiální rozloučení v Šanghaji, pořádané místním IAESTE. "Párty" byla naplánována na neděli 13:00, někde v centru města. Akce měla trvat pouhé dvě hodiny, takže jsme si koupili s Radkem jízdenky na cestu už někdy na 5. hodinu odpolední. K tomu se ještě dostanu... Původní plány, že se do Šanghaje pojede už v pátek a půjde se do klubu, vzaly za své. Téměř všichni se snažili co nejvíce šetřit. Většina z nás tedy dorazila do Šanghaje v sobotu, kdy se také šlo společně do klubu. Ještě předtím jsme se zastavili na Bundu (slavné nábřeží, ze kterého je nádherný výhled na Pudong) a potkali jsme tam Číňana, který nás překvapil svými znalostmi o Česku. Věděl spoustu věcí jak o naší politice, tak i ze zeměpisu, znal města i řeky a překvapil také znalostí několika českých slov. Ukázalo se, že studoval polštinu a další slovanské jazyky, takže byl rád, že nás tam potkal. Na první pohled bych to od něj nečekal, nevypadal jako vzdělaný člověk, spíš bych ho tipoval na nějakého pouličního prodavače. Večer se tedy šlo do klubu. Tentokrát to byl MUSE, luxusní klub nacházející se přímo na Bundu. Bohužel tentokrát o akci "drinky pro cizince zdarma" vědělo mnohem více lidí, takže tentokrát sice drinky zdarma byly, ale v omezeném množství a hlavně v klubu bylo tolik lidí, že se nedalo ani pohnout, takže jsem to vzdal a chvilku po půlnoci jsem se vrátil do hostelu. Na druhý den jsme měli sraz někdy kolem poledne na zastávce metra. Přišli jsme tam samozřejmě na čas, což byla chyba. Další hodinu a půl jsme čekali, než všichni dorazí. Nakonec se ukázalo, že stejně všichni nedorazí, a tak se nám podařilo přesvědčit čínské organizátory, že už bychom se měli přesunout na místo, kde se má uskutečnit naše rozlučková párty. Pozdní příchody některých účastníků byly způsobeny hlavně tím, že předchozí večer šli téměř všichni někam do klubu, takže prostě nevstali. Přesunuli jsme se tedy na místo, kde už bylo vše připravené, včetně slušných zásob piva a drobného občerstvení. Původně to měl být "Internetional evening", nicméně pro většinu z nás bylo nemožné přinést cokoliv ze své země, a navíc to nemohl být "evening", když se to konalo odpoledne... Pro mě osobně to byla spíš seznamovací párty, protože jsem se nezúčastnil výletu do Žlutých Hor, takže jsem stážisty z jiných měst neznal. Na závěr nám pustili super video, které vytvořil japonský Brazilec Paulo. Pak ještě následovalo společné focení a loučení, ale já a Radek už jsme neměli čas. Kvůli čekání na ostatní se celá párty protáhla a měli jsme necelou hodinu na to, dostat se na nádraží. Celou cestu na metro jsme běželi, nastoupili jsme do vozu a spočítal jsem, že bychom to snad mohli stihnout. Šanghajské metro má však několik zvláštností a jednou z nich je, že ne každý vůz jede až na konečnou stanici, a právě tohle se nám stalo, když se to právě vůbec nehodilo. Čekali jsme několik minut na další soupravu metra, do cíle chyběla jen jedna zastávka a měli jsme asi 10 minut. Nakonec jsme to všechno stihli, ale řekli jsme si, že příště neponecháme nic náhodě a vždy dorazíme na nádraží s dostatečným předstihem (což se nestalo a doporučuji přečíst, jak jsme jeli do Pekingu, o čemž napíši někdy příště).

Farewell v Šanghaji

Doprava v Číně část 3: Letadla, autobusy a taxíky

Tak dnes potřetí a naposled o dopravě v Číně. Nejprve něco o cestování letadlem na území Číny, osobně jsem absolvoval pouze dva vnitrostátní lety, přesto jsem si všiml několika zajímavostí, o které bych se rád podělil. Nejprve je potřeba si najít na internetu svůj let a koupit letenku. Osvědčil se mi vyhledávač http://www.qunar.com/, sice je opět pouze v čínštině, ale docela intuitivní, takže se to dá zvládnout. Zobrazené ceny letenek obvykle nejsou konečné, je potřeba připočíst palivový příplatek. Také se mi osvědčilo pomocí tohoto vyhledávače pouze najít společnost, pak přejít na její stránky a tam pokračovat. Spousta čínských leteckých společnost totiž má své webové stránky také v angličtině, což je příjemnější. Ale pozor, je potřeba zvolit čínskou variantu stránek a pouze změnit jazyk na anglický. Existují totiž i stránky určené pro zahraniční zákazníky, ale také ceny tomu odpovídají, někdy až několikanásobně dražší. Nevýhodou je opět nemožnost zaplacení letenky bez čínského bankovního účtu (samozřejmě pak je možné použít tu zahraniční variantu stránek a připlatit si). V Číně existuje celá řada společností, mezi nejznámější patří Air China, China Eastern Airlines a China Southern Airlines, já využil pouze služby první jmenované společnosti. První můj let byl z domovského Changzhou do Chengdu. Letiště v Changzhou patří k těm menším, ročně přepraví asi kolem milionu cestujících (pro srovnání Brno asi polovinu). Vstupní hala byla docela velká, nicméně nebylo si na co sednout, jedině na podlahu. Rovněž informace o odletech, zobrazené na jedné LCD televizi rozměru kolem 30 palců, nepůsobily příliš profesionálním dojmem. Automaty na self check-in pouze pro místní, protože mezinárodní pas nepřečtou. Prostor za bezpečnostní kontrolou už vypadal o něco lépe, hlavně si bylo kde sednout. K jídlu bylo možné si koupit jen instantní nudle, což udělalo snad 80% cestujících, tak jsem se k nim také přidal, a to hlavně proto, že letadlo mělo zpoždění a já už měl fakt hlad. Slyšel jsem, že většina vnitrostátních letů v Číně má aspoň hodinu zpoždění a něco na tom bude. Často se uzavírá vzdušný prostor z důvodu vojenských cvičení a podobných záležitostí. O tom by mohli dlouho vyprávět moji kolegové z firmy, kteří byli v Singapuru a jejichž letadla měla zpoždění v řádu desítek hodin. Ale zpět k mému prvnímu letu. V přepravních podmínkách společnosti se psalo o maximálních rozměrech a hmotnosti kabinového zavazadla, také o tom, že povoleno je jen jedno, nicméně toto asi neplatilo pro místní. Ti si s sebou do kabiny brali prakticky cokoliv a nikdo to nijak zvlášť nekontroloval. Zajímavostí jsou u místních také odbavená zavazadla. Spousta lidí zde nemá žádný kufr, a tak si přinesou své věci třeba v pytli (takový, do kterého se u nás dávají brambory), a přímo na letišti jim to za malý poplatek zabalí do papírové krabice vyrobené na míru. Samotný let byl docela dobrý, spousta místa na nohy, letušky uměly částečně anglicky a i jídlo bylo docela dobré, místo hůlek jsme dostaly takovou kombinaci lžičky s vidličkou a problém jsem měl jen s jedním balíčkem, kde jsem nevěděl, co je uvnitř, ale slečna sedící vedle mě mi to vysvětlila. Okamžitě po dosednutí na runway se asi polovina lidí zvedla ze sedaček a šli čekat ke dveřím. Já si asi ještě 15 minut počkal, ale bylo opravdu vtipné, sledovat nedočkavé Číňany, kteří zřejmě letěli úplně poprvé. Můj druhý let byl kratší, trval jen hodinu, ale o to byl zábavnější. Místní opět překvapili hlavně tím, kolik jídla si s sebou vzali a dovedli sníst za tak krátkou dobu. Navíc za mnou seděl mladík, který mi neustále kopal do sedačky, asi po dvaceti minutách už jsem to nevydržel a pěkně od plic jsem mu vysvětlil, že mně do sedačky rozhodně kopat nebude. Po zbytek letu byl v celém letadle klid :) Abych to shrnul, cestování po Číně letadlem není špatné, větší společnosti mají určitě co nabídnout, kvalita služeb je na úrovni Evropy a ceny jsou poměrně přijatelné (mimo období velkých národních svátků, kdy jsou i více než trojnásobné). Nevýhodou je, že spousta lidí zde letí třeba úplně poprvé, takže to pak na letišti i v letadle samotném vypadá dost chaoticky. Největším problémem jsou samozřejmě zmiňovaná častá zpoždění.

Letiště v Chengdu

Autobusy jsou v Číně dalším způsobem dopravy jak na krátké, tak i dlouhé vzdálenosti. Zajímavostí jsou lůžkové dálkové autobusy, které jsou dnes v Evropě tuším zakázané, ale v Asii stále oblíbené. Já osobně jsem neměl možnost vyzkoušet. Díky mnohem kvalitnější železniční dopravě je autobus vždy až druhou volbou v případě, že jsou vlaky vyprodány nebo v oblasti zkrátka chybí železnice. Autobusem jsem jel dvakrát, poprvé to byl takový příměstský na Velkou Čínskou zeď s uspořádáním sedadel 3-2 namísto klasických 2-2. Důsledkem bylo to, že pro lidi normálních rozměrů bylo sedadlo příliš úzké, ale tu hodinku se to dá přežít. Podruhé jsem jel autobusem z Chengdu do Jiuzhaigou a zpět. Cesta trvala 10, respektive 12 hodin zpět a vedla přes hory (kolem 3000 m.n.m.). V roce 2008 bylo v oblasti zemětřesení, navíc v roce 2013 velké povodně, takže cesta byla hodně ovlivněna tím, že občas chyběl nějaký most nebo tunel. Také se občas stalo, že když se někde vytvořila kolona, Číňané usoudili, že bude nejlepší ji celou předjet. To způsobilo to, že zablokovali silnici i ve druhém směru. Trocha trpělivosti a zdravého rozumu rozhodně na místních silnicích chybí. Také jsem zjistil, že v autobuse se spát nedá, protože několikrát za minutu se ozve zvuk klaksonu. Cestou jsme dělali řadu zastávek, vždy na 5 až 10 minut, za tak krátkou dobu není možné nic sníst, takže jsem jejich smysl až tak nepochopil. Co je pro Čínu asi samozřejmost, že po pár hodinách jízdy byl v autobuse obrovský nepořádek. Jízdenky na autobus není možné koupit přes internet, ale pouze na autobusových nádražích, a to obvykle jen jeden den před jízdou. Je tedy poměrně riskantní, plánovat si takto cestu. Navíc není jistota, že vám budou rozumět, kam že to vlastně chcete jet. Já jsem naštěstí neměl problém, ale měl jsem strach, že bude vyprodáno a já někde uvíznu...

Pohled z autobusu

Schválně, kdo pozná, kam jsem jel...

Taxíky jsou důležité zejména v noci, kdy nic jiného nejezdí, ale výhodné jsou i přes den hlavně ve městech, které příliš neznáte. Dobré je také jet taxíkem ve více lidech, pak může být dokonce levnější než MHD. Například nástupní taxa v Changzhou byla kolem 9 RMB (v ceně první 4 km, pak každý další kilometr 2,90 RMB), v noci pak o něco dražší, stejně tak ve větších městech byly taxíky o něco dražší. Cena bývá napsána přímo na taxíku, většinou na okénku zadních dveří. V centru města většinou není problém si taxík "odchytit", i když hodně často jsou obsazené. Mimo centrum je nutné si taxi zavolat, což je bez znalosti čínštiny nemožné. Je dobré mít napsané na papírku (čínskými znaky), kam chcete jet. Já měl u sebe pořád svoji adresu, ale ani tak není vyhráno. Jednou se mi stalo, že taxikář nevěděl, kam má jet a GPS neměl. Je dobré se vyhnout taxíkům mimo oficiální stanoviště. Pokud za vámi utíkají přes celé nádraží jen proto, aby vás mohli odvést, je jasné, že vás chtějí okrást. Oficiální stanoviště poznáte podle toho, že je tam dlouhá fronta, hlídá to tam obvykle policista a taxikář vás s největší pravděpodobností neokrade. Může se stát, že vás odmítnou někam zavést, protože je to příliš blízko. Stalo se mi to hned první den v Číně, ale protože jsem byl na oficiálním stanovišti, tak nakonec to tamní policista nějak domluvil a jel jsem. Osobně jsem taxíky jezdil nerad. Většinou jezdili hrozně rychle, auta nevypadala příliš bezpečně a v konečném důsledku to přeci jen stálo víc, než MHD. Většina taxíků v Číně jsou Volkswagen Jetta druhé generace (vypadají jako z 80. let, ale vyrobené byly později), ale například v Šanghaji mají i modernější VW Santana. Rozhodně jsem v Číně taxíkem jel víckrát, než předtím za celý svůj život.

Taxi v Šanghaji

Kromě oficiálních taxíků jsou i ty neoficiální. Někteří se aspoň snaží vypadat jako taxi, ale taxametr nepoužívají, většinou předem nabídnou několikanásobně vyšší cenu, rozhodně nedoporučuji. Nikdy nevíte, co se v takovém případě může stát. Občas na vás zatroubí někdo na motorce s tím, že vás chce svést, ale také jsem nikdy nezkoušel, stejně tak jako rikšu nebo podobná vozítka...

Víkendy č. 5 a 6: první déšť v Changzhou a návštěva Suzhou

Před svým odjezdem do Číny jsem zjistil, že průměrné červencové i srpnové srážky v této oblasti jsou mnohem vyšší než u nás. Přece jen se jedná o oblast ovlivňovanou monzuny. Po příjezdu se mě všichni ptali, jestli mám deštník, že se bude hodit. Po prvních dnech jsem pochopil, že hodit se asi bude, ale spíš jako ochrana proti slunci než proti dešti. Hlavně dívky používaly deštníky téměř pořád. Není se co divit, v Číně totiž platí, že čím světlejší odstín kůže, tím krásnější. Slunečné léto tedy může být pro místní celkem nepříjemné. Já jsem však deštník jako ochranu proti slunci nepoužil, snažil jsem se trochu opálit, abych více zapadl mezi místní. I přesto jsem byl stále atrakcí č.1 pro většinu místních obyvatel. Ale zpět k tématu. První měsíc tedy vůbec nepršelo, respektive díky skvělému plánování našich výletů jsme se vyhnuli víkendovým přeháňkám v Changzhou. Pátý víkend jsme se z různých důvodů rozhodli zůstat v našem domovském městě, přeci jen každý víkend někde jinde něco stojí. A navíc není nad to, se jednou pořádně vyspat a odpočinout si. V neděli pozvala moje rodina své známé (mimo jiné už jsem s nimi předtím hrál badminton) a měli jsme první skutečně velký oběd se vším, co k tomu patří. Sám jsem si vyzkoušel, jak zabalit čínský plněný knedlík, popravdě dnes už nevím, jak jsem to dokázal. Oběd samotný byl náročný. Nejenže bylo na stole spoustu jídla, které jsem musel minimálně ochutnat, ale navíc jsme měli i poměrně slušné zásoby piva. Možná každé dvě minuty zaznělo "gan bei", což znamená "do dna". Takže jsem dopil svou sklenici a okamžitě mi dolili další. Na konci jsem byl upřímně rád, že pivo došlo. Tento rychlý způsob pití je něco, na co Evropané nejsou až tak zvyklí. Já jsem měl navíc na odpoledne domluvený výlet do města a po takovém "obědě" bych si nejraději lehl do postele, ale překonal jsem se a vyrazil do města.

Čínské plněné knedlíčky - ty hůře vypadající jsem měl na svědomí já

Příprava na oběd

Byl jsem domluvený s Radkem, že se sejdeme před Wanda Plaza (nákupní centrum). Pak jsme spolu jeli k Tianning Temple, protože já už jsem byl zkušený cestovatel po městě a věděl jsem s naprostou jistotou, kterým jet autobusem a dokonce i kterým směrem, na rozdíl od svého prvního pokusu během prvního týdne. Pak přišlo něco, co jsme nečekali. První skutečně silný déšť. Schovali jsme se u vchodu do banky a pozorovali, jak se ulice postupně mění v jezero. Později, když déšť ještě zesílil, jsme museli dokonce dovnitř do banky, protože venku už řádila skutečná bouřka. Pak déšť ustal a zjistili jsme, že místy je na ulici až nějakých 30 centimetrů vody a místní v tom byli nuceni jezdit auty, ale také svými motocykly, což bylo až neskutečně zábavné (aspoň pro nás, nevím, jak pro ně...). Tak jsme se na to asi půl hodiny se zájmem dívali a fotili, když pak začalo znovu pršet. Možná jsem zapomněl zmínit, že jsem neměl deštník (půjčil jsem ho na jednom výletě Ricardovi a už jsem ho pak neviděl), takže jsem si musel koupit nový, což naštěstí v Číně není problém (za 20 RMB), ale chvíli to trvalo. Když jsem se pak vracel domů, na autobusové zastávce mě zdravili nějaké Číňanky, což by nebylo tak neobvyklé (stávalo se to poměrně často), ale tyhle znaly jméno mé čínské rodiny, takže vlastně znaly i mě. Dlouho jsem přemýšlel, jestli nejsou třeba od nás z firmy, ale dodnes nevím. Zřejmě jen bydlely někde poblíž a zkrátka si mě pamatovaly.

Changzhou water fun

:)

Další týden v práci jsem se necítil moc dobře, byl jsem nachlazený, a tak se mi nechtělo ani na žádný další výlet. Přesto jsme se nakonec domluvili se Španělkou jménem Silvia, že navštívíme město Suzhou. Původně jsme tedy chtěli do Wuxi, ale kolegové v práci nám tak nějak naznačili, že tam vlastně ani nic k vidění není (kromě obrovské sochy Buddhy, ke které je možná jednodušší dostat se MHD z Changzhou), a tak jsme se rozhodly pro vzdálenější Suzhou. Vzhledem k tomu, že jsem byl nachlazený a také kvůli ušetření nákladů jsme tentokrát jeli pouze na den, vyjížděli jsme tedy brzy, byt jsem opouštěl někdy kolem šesté ráno, poprvé v Číně jsem se venku cítil jako člověk, bylo krásné počasí a příjemných 20 °C, což oproti jiným dnům bylo mnohem méně a člověk se skutečně skoro vůbec nepotil, aspoň z počátku. Jeli jsme samozřejmě vlakem a do 80 kilometrů vzdáleného Suzhou jsme dorazili asi za 40 minut. Suzhou je stejně jako dalších několik měst nazýváno "Benátky Orientu". Město je protkáno mnoha kanály, ale možná více známé je pro své zahrady, kterých je po celém městě asi deset. Nejznámější z nich se jmenuje Zahrada pokorného úředníka, a tu jsme taky navštívili a její návštěvu doporučuji. Pak jsme měli oběd, kdy nám Silvia doporučila nudle v "Family Markt", což bylo jídlo asi za 6 RMB, ale rozhodně dostačující. Pokračovali jsme městem kolem řady dalších zajímavých míst, skutečně pagody a různé chrámy jsou v Suzhou na každém kroku a většinou bylo vstupné poměrně přiměřené. K večeru jsme se vraceli zpět k nádraží, a pak samozřejmě domů. Tentokrát jsem byl skutečně unavený, částečně proto, že jsme chodili jen pěšky a to skutečně hodně, ale také kvůli nemoci. Nicméně asi mi to nakonec pomohlo, večer jsem lehl do postele a okamžitě usnul, probudil jsem se snad po 12 hodinách spánku a byl jsem najednou zdravý, po rýmě a kašli ani památky! Takže návštěvu Suzhou vřele doporučuji.

Zahrada pokorného úředníka

Já na návštěvě u Ruiguang pagody

Doprava v Číně část 2: vlaky

Železniční doprava v Číně je tak odlišná od toho, co známe u nás, že si zaslouží samostatný článek. Během posledních let se v Číně staví stovky kilometrů nových železnic, většinou vedou souběžně se stávající sítí, ale nové železnice jsou samozřejmě modernější a umožňují markantně zvýšit přepravní kapacitu. Na první pohled každý pozná, která trať je novější, protože většinou vede po dlouhých mostech, zatímco stará trať se klikatí pod ní. Díky tomu, že obvykle vedou dvě obousměrné tratě vedle sebe, mohou jezdit různé typy vlaků, aniž by ty pomalejší brzdily rychlejší (ačkoliv to se také stává, o tom později). A tím se dostáváme k tomu, jaké typy vlaků vlastně v Číně jezdí. Takže začneme tím nejhorším, což je vlak označený pouze číslem (např. 1234). Pro tento typ vlaků jsme měli přezdívku "Green train", ale myslím, že to bylo jen naše soukromé označení. Maximální rychlost se pohybuje mezi 100-120 km/h, zastavuje i v menších městech a je až neuvěřitelně levný (Shanghai - Beijing za 158 RMB, doba jízdy 22 hodin). Uvedená cena však platí za místo k sezení (případně stání), rozumnější je koupit si místo ve voze na spaní, které je nabízeno obvykle ve dvou třídách - Soft Sleeper a Hard Sleeper. Rozdíl je v tom, že Soft Sleeper nabízí širší postele a také je jich v jednom kupé méně (pouze 4), zatímco v Hard Sleeper je jich 6. A rozdíl je samozřejmě i v cenách, a to platí i pro ceny podle umístění postele (mohou být tři nad sebou, jejich ceny se liší, nejdražší je ta spodní). Cena za Hard Sleeper by byla oproti sedadlu asi dvojnásobná, tedy na modelovém příkladu Shanghai - Beijing kolem 300 RMB. O něco lepší jsou vlaky označené písmeny K nebo T (osobně jsem mezi nimi neviděl velký rozdíl). Tyto vlaky jezdí rychlostí tak do 140 km/h, obvykle klimatizované a opět určené spíše pro obyčejné lidi, ceny asi o 10% vyšší než u předchozího typu a většinou jsou dostupné místa k sezení, stání a Hard Sleeper nebo Soft Sleeper. Cestu Shanghai - Beijing v tomto typu vlaku zvládnete za 15 hodin.

Takhle nějak může vypadat vlak typu K nebo T

Výše zmíněné typu vlaků jezdí na starších tratích. Zajímavější jsou ale ty novější. Vlaky typu D jsou dle mého názoru hodně dobrou volbou. Obvykle jezdí rychlostí až 250 km/h, poskytují sedadla v 1. nebo 2. třídě a občas také Soft Sleeper vagóny. Naprosto dostačující jsou i sedadla ve druhé třídě, jsou polohovatelná a v případě nouze se člověk i trochu vyspí. 1. třída nabízí o něco širší sedadla, což je asi jediná výhoda. Zejména na kratší vzdálenosti (několik set kilometrů) je časový rozdíl mezi vlaky typu D a G minimální, takže je to dobrá příležitost, jak ušetřit. Pro typ D a také G se používají moderní soupravy pojmenované CRH "Harmony", rozhodně potěší, že jak hlášení, tak nápisy například příští stanice jsou také v angličtině, což dělá cestování mnohem jednodušší i pro cizince (po rozjezdu vlaku vás přivítají hláškou "Ladies and gentlemen, welcome aboard Harmony..."). Vzdálenost Shanghai - Beijing zvládne vlak typu D za necelých 9 hodin, za druhou třídu zaplatíte 300 RMB, za první pak o 80 RMB více. Existuje několik nočních spojů typu D, které stejnou trasu jedou zhruba 12 hodin, ve vagónech místo klasického uspořádání sedaček najdete kupé, ve kterých se dá i lehnout, i když rozhodně ne tak pohodlně jako v Soft Sleeper, ale zde se platí cena jako za sezení, takže to není rozhodně špatná volba. A proč tento vlak jede delší dobu? Jedná se sice o nový typ vlaku, ale jede po staré železnici, takže pozor na to, při nástupu ho nehledejte tam, kde jsou obvykle D a G vlaky, ale tam, kde jezdí ty starší! Ušetříte si tak sprint z jednoho konce nádraží na druhý...

Moderní CRH

Moderní CRH

Nejmodernější a nejrychlejší jsou vlaky typu G. Trasu Shanghai - Beijing zvládnou za necelých 5 hodin (a to je přes 1300 kilometrů). Maximální rychlost je 300 nebo 350 km/h v závislosti na trati. Za kvalitu se samozřejmě platí, a to 518 RMB ve druhé, respektive 621 RMB v první třídě. Jak jsem zmínil, rychlostní rozdíl není tak velký, hlavně na krátké vzdálenosti dělá jen desítky minut, přitom cena za G vlaky je mnohem vyšší. Výjimečnost těchto vlaků také spočívá v tom, že na trati mají jakousi absolutní přednost. Pokud se tedy něco stane na trati, G vlak přesto téměř vždy dorazí do cíle načas, zatímco D vlak mu musí dát přednost a pak má třeba zpoždění.

Interiér CRH (vlak typu G, 2. třída)

Samostatnou kapitolou je Maglev, vlak jezdící z centra Šanghaje na letiště Pudong. Několikrát za den jezdí svou maximální rychlostí, tedy 431 km/h (doporučuji před jízdou vyhledat jízdní řád a vybrat si právě tento rychlý spoj). Jedna jízda stojí 50 RMB a jedná se o technologii založenou na odpudivých účincích magnetického pole, vlak tedy nejede po kolejích, ale vznáší se na magnetickém polštáři. Jedná se o nejrychlejší komerčně provozovaný vlak na světě a rozhodně doporučuji vyzkoušet. Existuje plán na rozšíření tratě až do Hangzhou, ale mezi oběma městy byla nedávno postavena "klasická rychlodráha", takže stavit další trať již nemá smysl.

Za zmínku v Číně stojí i vlaková nádraží. Když jsem poprvé uviděl Shanghai Hongqiao, myslel jsem, že jsem na letišti (ono totiž i letiště se stejným jménem existuje). Opravdu spousta čínských nádražních hal vypadá jako letištní haly, a to se vším, co k tomu patří. Nejprve je potřeba koupit si jízdenku, na to je obvykle zvláštní budova, nebo třeba celé patro hlavní haly. Tohle místo poznáte snadno podle dlouhých front... Doporučuji trpělivost a štěstí při výběru správné fronty. Není nic horšího, než přijít na řadu v době, kdy začíná přestávka na jídlo. Nebo se také může stát, že zrovna tato fronta není určena na prodej lístků (hlavně bez znalosti čínštiny je těžké to poznat). Takže doporučuji nákup ve skupinách a každý člen skupiny musí mít vlastní frontu, tak se zvýší pravděpodobnost úspěchu ke 100%. Ono totiž stání ve frontě může znamenat i 30 minut, a absolvovat to dvakrát není zrovna příjemné. Lístky se dají koupit přímo na nádraží nebo dopředu na internetu (o tom v dalším odstavci), nicméně je nutné si je vyzvednout, a k tomu je vždy potřeba cestovní pas (na lístku je číslo pasu, to musí sedět, jinak vám lístek nedají). Jakmile máme jízdenky, je dobré zjistit, odkud vlak odjíždí. Některá nádraží mají více čekacích hal, které mohou být od sebe značně vzdáleny a to může být problém.. a věřte, vím, o čem mluvím. Pak následuje samozřejmě bezpečnostní kontrola podobná té na letišti. A pak už je samotná "čekárna", tedy obrovská hala plná "gates" jako na letišti. Ačkoliv to vypadá, že hala je velká a je zde dostatek míst k sezení, například během čínských národních svátků si lidé s sebou berou staré papírové kartony nebo noviny a sedí na nich na zemi. Zhruba 20 minut před příjezdem vlaku se otevře "gate", přes turniket se dostanete pouze s platnou jízdenkou a pak už se lidé řadí do fronty podle čísla svého vagónu (čísla jsou napsána na nástupišti na zemi). Brána se zavírá 5 minut před odjezdem vlaku. Nás sice několikrát pustili i později, ale možná jen proto, že jsme cizinci. Viděl jsem dost případů, kdy lidé přiběhli právě v tomto momentě a nebylo jim umožněno nastoupit.

Nádraží v Hangzhou

Poslední odstavec věnuji stručnému představení nákupu jízdenek přes internet. Vše probíhá na webových stránkách www.12306.cn. Asi zrovna nepotěší, že stránky jsou pouze v čínštině, i přesto se dá naučit, jak si jízdenku koupit. Problém je, na 100% stránky fungují pouze v Internet Exploreru a Opeře, naopak Firefox nebo Chrome mají problémy (hlavně po přihlášení do systému, což je ta důležitá část). Pokud se vám přesto podaří se zaregistrovat a přihlásit do systému, tak už není tak obtížné najít si svoje vlakové spojení a udělat rezervaci. Malá nápověda: pokud hledáte města "odkud a kam", stačí psát anglickým přepisem např. ChangZhou nebo jen CZ a podobně třeba BJ pro BeiJing. Pokud se vám podaří udělat rezervaci, je nutné ji zaplatit do 45 minut. Zde je potřeba mít čínský účet, bez něj to nejde. My jsme vždy poprosili kolegu v práci o zaplacení, nicméně není až takový problém si čínský účet založit. Rezervační systém sám přiděluje čísla sedadel, takže se může stát, že i když kupujete lístky dohromady, nakonec budete sedět na opačném konci vlaku. Není až takový problém si pak místa s někým prohodit. Po zaplacení přijde e-mail a SMS s číslem rezervace, pak je nutné si lístek fyzicky vyzvednout na nádraží. Údajně stačí ukázat jen číslo rezervace a personál vás pustí přes turnikety, ale tohle jsem pro jistotu nikdy nezkoušel... Ještě doplním, že koupě jízdenky v době národních svátků může být obtížná, možná i nemožná pro obyčejného člověka, protože údajně existuje aplikace (samozřejmě zakázaná), která umí rezervaci udělat během vteřiny, takže vyprodáno je prakticky okamžitě.

A takhle vypadá jízdenka, setkal jsem se i s růžovou variantou...

Víkend č.4: Nanjing

Další víkend byl opět ve znamení výletu, tentokrát do města Nanjing, které se nachází západně od Changzhou. Začátkem pracovního týdne jsme se s kolegy v práci domluvili, že každý den si někdo z nich pro mě připraví krátké povídání o něčem zajímavém z Číny, a tak jsem trochu využil situace a zvolil jsem si téma Nanjing. Při té příležitosti se kolega jménem Andy zmínil, že v pátek jede do Nanjingu autem, a pokud nás nebude příliš mnoho, tak by nás mohl vzít. Navíc tady byla také možnost bydlet zadarmo, protože i v Nanjingu bylo několik stážistů, ale nakonec to nevyšlo. Alespoň jsme tedy využili situace a jeli přímo z práce s Andym a jeho ženou autem. Pro mě to byla zajímavá zkušenost, doposud jsem autem jezdil pouze ve městě do práce a občas to připomínalo džungli. Bohužel, to samé se dá tvrdit i o jízdě po dálnici. Neexistuje žádné dělení, že by vpravo jezdila pomalejší auta a vlevo ta rychlejší, prostě každý si volí svůj pruh zcela náhodně a také ho zcela náhodně mění, aspoň člověk za volantem neusne :) Po příjezdu do Nanjingu nás Andy vzal do restaurace ochutnat místní specialitu - Duck Blood Soup. Skutečně jak název napovídá, byla to krvavá polévka, i když něco trochu jiného, že známe z Česka. Bylo to zvláštní, ale snažil jsem se většinu sníst, ale fazolových nudlí bylo až příliš, takže jsem trochu nechal. K tomu jsme dostali také pár "soup dumplings", což jsou malé plněné knedlíčky vařené v páře, který mi opravdu moc chutnali. Pak nás Andy zavezl k hostelu, teda bylo to docela komplikované, snad hodinu jsme jezdili kolem, než jsme to našli, skutečně někdy obdivuji čínskou trpělivost a snahu pomoct ostatním. Ubytovali jsme se a šli spát, už bylo poměrně pozdě, nemělo smysl někam chodit.

Duck Blood Soup

Druhý den ráno jsme se vydali hledat metro, které bylo poměrně daleko, ale nakonec jsme ho našli a vydali se k Purpurové hoře, což je laicky řečeno kopec nad městem, kde je k vidění většina pamětihodností, z kopce pak díky smogu nešlo vidět téměř nic. Naše první kroky mířily k mauzoleu Sun Yat-sena, což byl čínský revolucionář počátku 20. století. Mauzoleum vypadalo hodně velkolepě a všude bylo až neskutečný počet čínských turistů. A když už mají Číňané tak pěkný kopec nad městem, je škoda zde mít pouze jedno mauzoleum, a tak je zde i hrobka dynastie Ming, ale nás odradila cena vstupného. Sice se jednalo o poměrně rozsáhlý areál, ale na první pohled nás ničím nezaujal. Trochu nám trvalo, než jsme zmiňované místo vůbec našli, nakonec jsme ukázali obrázek řidiči autobusu, takže jsme nakonec měli celý autobus jen pro sebe, takový hodně levný taxík. V okolí je k vidění ještě pagoda Linggu, ale my jsme se vydali zpět do centra města, konkrétně k jezeru, kde jsme udělali pár fotek, Marin chtěl sice na loďku, ale my jsme měli jiný názor, a protože jsme byli dva proti jednomu, rozhodli jsme se jet k mostu přes řeku Yangtze. Opět jsme využili řidiče autobusu a donutili ho udělat speciální zastávku přímo na mostě, který je zvláštní tím, že je to první most přes tuto řeku projektovaný a postavený pouze Číňany, takže jsou na něj opravdu hrdí. Řeka Yangtze je bezpochyby největší řekou, jakou jsem kdy viděl, takže rozhodně tohoto výletu nelituji, i když zpět jsme museli pár kilometrů pěšky, navíc cestou, kde jezdily motocykly... Pak už jsme jen hledali něco k jídlu, což byl opět docela problém, místnímu "streetfood" jsme moc nevěřili, takže to opět vyhrál McDonald's :( Pak už následovala jen cesta na hostel taxíkem, což byla takové přehlídka místního systému mostů a tunelů, takový tunel Blanka v Praze, jestli tedy bude dokončen, může tunelům v Nanjingu jen tiše závidět...

Mauzoleum Sun Yat-sena

Česká fotka u jezera

Most, na který jsou místní náležitě hrdí...

Další den ráno jsme navštívili Confucius Temple a okolí, opět pouze zvenku, a poté jsme zamířili k Prezidentskému paláci. Zde bych jen zmínil, že Nanjing byl několikrát v historii hlavním městem Číny, takže proto je zde možné nalézt spoustu důležitých budov včetně zmíněného Prezidentského paláce. Nás však zaujal spíš buddhistický chrám, který stál kousek od paláce, a to bylo také poslední místo v Nanjingu, které jsme stihli navštívit. Pro budoucí návštěvníky tohoto města bych doporučil strávit zde možné více než jen dva dny, a nebo si lépe rozvrhnout čas. Je toho spousta k vidění, ale jednotlivá místa jsou poměrně daleko od sebe a také vstupy jsou poměrně drahé. Také náš hostel byl daleko od centra, příště bych asi vybral jiný, ačkoliv tenhle rozhodně špatný nebyl...

Řeka Yangtze

Jeli jsme domů po špatných zkušenostech z minulého týdne raději o něco dřív. Poprvé jsem objednával lístky na vlak sám (o tom tady bude samostatný článek...) a poprvé jsme také chtěli vyzkoušet vlak nižší kategorie (K), který je opravdu hodně levný. Sice jsme měli na nádraží spoustu času, ale najít náš vlak se zdálo být nemožné. Každý nás posílal někam jinam, snad 5x jsme obešli nádraží, než jsme zjistili, že vlak jede možná z úplně jiné části nádraží, no nakonec nás k němu pustili nějakou neoficiální cestou, ale byly to opět nervy... Ve vlaku cestovaly snad všechny společenské třídy, takže spousta lidí na nás zírala ještě více než obvykle, ale na to už si člověk tak nějak zvykl. Vlak bych přirovnal k českému běžnému rychlíku, navíc měl klimatizaci a bylo možné si koupit něco k jídlu, na druhou stranu lidi byli opravdu všude, dokonce uličkou procházel i pán, který žebral, což nebylo moc příjemné (trochu se divím, jak se vůbec do vlaku přes všechny ty kontroly dostal, protože lístek určitě neměl, na následující stanici ho vyhodili...). Přijeli jsme do Changzhou s drobným zpožděním, což jak jsem se později dozvěděl, je ve vlaku této kategorie běžná věc.

Buddhistický chrám

Pokud jste se dostali až sem, znamená to, že vás Nanjing zajímá, a tak prozradím ještě pár zajímavostí. Noční život se odehrává zejména na ulici 1912 (ano, to je název ulice). Osobně jsem tam nebyl, ale znám z vyprávění Holanďanů v hostelu nebo také kolegů v naší firmě, takže určitě stojí za návštěvu. Další zajímavostí je, že kam se člověk podívá, tam je univerzita. Nanjing je univerzitní město a spousta kolegů v práci studovala právě zde. Poslední zajímavost je tak trochu historická a poněkud nepříjemná, ale vysvětluje, proč vlastně Číňané nesnáší Japonce: doporučuji si najít na internetu "Nankingský masakr", což je událost druhé světové války, o které se u nás moc neučí... A poznámka na závěr: Nanjing v češtině píšeme jako Nanking (podobně jako Beijing - Peking).

Doprava v Číně část 1.: Metro a MHD

Dnes napíši tak trochu něco jiného, než jsem psal doposud, rád bych zde shrnul své zkušenosti s dopravou v Číně, které jsem získal během celého svého pobytu. Hned po příletu jsem si totiž všiml řady věcí, které mě nepřestávaly udivovat po celé tři měsíce...

Metro a MHD obecně
Svůj první den v Číně jsem strávil částečně tím, že jsem jel metrem z jednoho konce Šanghaje na druhý, což je asi 60 kilometrů a jízda trvá 2 hodiny. Ačkoliv se jedná o jednu linku, musí se minimálně jednou přestupovat, což je poměrně nepříjemné, o tom později... Nejprve bych poznamenal, že metro v Šanghaji, stejně jako v ostatních čínských městech, je velmi moderní, vlaky v porovnání s Evropou mnohem delší, samozřejmostí je klimatizace nejen uvnitř vlaků, ale také v prostorách samotných stanic. Další příjemnou věcí je cena jízdného. V Šanghaji v závislosti na délce jízdy od 3 do 10 yuanů, v ostatních městech většinou ceny začínají na 2 yuanech a samostatnou kapitolu tvoří Peking, kde každá jízda, bez ohledu na počet přestupů nebo vzdálenost, stojí právě 2 yuany. Naprosto nesrovnatelné například s Londýnem. Jízdenky je většinou možné koupit v automatech, které nabízí i angličtinu a navíc téměř po celé Číně jsou velmi podobné, takže koupit si jízdenku je poměrně snadné. Pro turistu je nejjednodušší volbou single-ticket, ale pokud bych byl v nějakém městě delší dobu, určitě bych uvažoval o nějakém typu "Public transport card", což může ušetřit jak peníze, tak čas strávený čekáním ve frontách. Jízdenky jsou většinou kartičky velikosti platební karty s RFID čipem, na konci jízdy se vrací přímo v turniketu, jinak by vás ven nepustil. V některých městech, například v Nanjingu, používají místo kartiček žetony velikosti desetikoruny, které mi připadaly jako ještě více elegantní řešení a celý systém fungoval rychleji. Obrovskou výhodou metra je také fakt, že téměř vždy jsou názvy stanic psány také latinkou a navíc téměř všude se setkáme s angličtinou, včetně hlášení další stanice. Zajímavostí pro Evropana je určitě také bezpečnostní kontrola při vstupu do každé stanice metra, podobná té, kterou známe z letiště. V Číně je to ale běžná věc, i na vlakovém či autobusovém nádraží, nebo i dalších místech. Otázkou je, zda je to skutečně nutné. Pokud někdo plánuje udělat nějaký teroristický útok, cestu si vždycky najde. Problémem metra v Číně je fakt, že je to pro místní obyvatele poměrně nová věc a vůbec neví, jak ho používat. Vše začíná už na prvních eskalátorech při vstupu do metra, v Evropě známá věc, že vpravo se stojí a vlevo chodí, v Číně funguje možná tak na obrázcích. Pokud spěcháte, tak jedině po schodech. Před samotných příjezdem vlaku se snaží řada zaměstnanců nějakým způsobem vysvětlit lidem, kde mají stát. Každý normální člověk se snad umí sám zařadit do fronty, jen v Číně na to potřebují školený personál. Po příjezdu vlaku se najednou celá fronta přesune před dveře vlaku, které se otevřou a lidé začnou zároveň nastupovat i vystupovat. Vše vypadá pro Evropana neskutečně komicky, protože lidé do sebe jen narážejí a nejde to ani dovnitř, ani ven... Nejlepší je, že pokud řeknete Číňanovi, že tohle je špatně, on vám odpoví, že to je naprosto normální způsob, a že to jinak nejde, protože je tam moc lidí. Ale právě čím víc lidí tam je, tím více potřebují nějaký systém, nějaká pravidla, aspoň tedy podle mého názoru. Kolikrát nejde ani tak o to, že by bylo metro tak plné, že by se tam někteří lidé ani nedostali, ale jde spíš o to, že si někteří chtějí sednout, tak se snaží prodrat se do vlaku za každou cenu mezi prvními.

Podobně vypadaly snad všechny stanice metra...

Interiér metra v Šanghaji

Ne všechna města však mají metro, a tak například v Changzhou jsme se museli spokojit pouze s autobusy. Hlavní linky byl součástí tzv. BRT - Bus Rapid Transport. Výhodou tohoto systému byly vyhrazené pruhy, ale i přesto rychlost nebyla dostatečná. Zastávky BRT byly moderní, s turnikety a dokonce i obsluhou, která však obvykle nic nedělala (obvykle mladá slečna si hrála celou směnu s telefonem, naprosto zbytečná pracovní pozice). Cena za 1 jízdu byla symbolická - 1 yuan (s elektronickou kartou dokonce pouze 0,6). Platba probíhala tak, že člověk prostě hodí minci do kasičky a to je celé, žádný lístek nedostanete, vše kontroluje znuděná slečna za pultem. Problém nastává při pohledu na jízdní řád. Žádný jízdní řád totiž neexistuje. Pouze seznam linek, které z dané zastávky odjíždí a čas prvního a posledního autobusu. Navíc, vše pouze v čínštině, mapy linek velmi nepřehledné a sever rozhodně nečekejte nahoře, navíc stejně jako u všech ostatních čínských map, nečekejte měřítko a nespoléhejte na to, že pro celou mapu platí stejné. Já jsem často využíval linku B1, což byla asi hlavní linka, a proto se u ní vždy zobrazoval údaj o tom, jak daleko je další autobus (vzdálenost v metrech), u ostatních linek je možné tento údaj vyluštit z informační LED tabule. Po příjezdu autobusu se otevřou dveře jak autobusu, tak přímo na zastávce (zřejmě kvůli bezpečnosti mají podobný systém jako v metru), nástup a výstup opět probíhá velmi divoce a odjezd autobusu také. Většinou řidič odjíždí dřív, než se zavřou dveře, občas někdo zůstane uvěznění mezi autobusem a nástupištěm, no zkrátka celý systém nefunguje tak, jak jeho autoři zamýšleli. Interiér autobusů je obvykle hodně špinavý (narozdíl od metra) a sednout si na sedačku je někdy spíše za trest, lepší je celou cestu stát.  Zajímavostí je dětská sedačka, které bych se bál dotknout, natož tam posadit dítě. Výhodou BRT je možnost přestoupit na jinou linku v rámci systému bez nutnosti platit, pokud je to v rámci jedné zastávky. Kromě BRT existují i další autobusy, označeny pouze čísly. Vyznat se mezi linkami je ještě o něco složitější, rozhodně doporučuji důkladnou přípravu před každou jízdou (na internetu se dají částečně najít trasy jednotlivých linek). Já osobně jsem znal pouze linku 47, která jezdila okolo naší firmy a také na nádraží, ostatní jsem raději nezkoušel. Autobusy z venku vypadají podobně jako u nás, uvnitř jsou neskutečně hlučné, což je způsobeno tím, že si je Číňané vyrábějí sami a přece jen jejich motory jsou stále zastaralé. Za jízdu se opět platí 1 yuan stejným způsobem, jako u BRT, jen kasička je umístěna přímo v autobuse. Je dobré mít u sebe stále dostatek drobných. Obrovská nevýhoda MHD spočívá v tom, že kolem 9. večer už nejezdí téměř nic, a tak nezbývá než si zavolat taxi. Výhodou je samozřejmě cena, je to prakticky zadarmo...

BRT zastávka

Víkend č.3: Hangzhou

Čas plynul dál, v práci jsem stále pracoval na svém prvním projektu a pro následující víkend jsme se s ostatními stážisty domluvili, že navštívíme město Hangzhou (杭州) v provincii Zheijang, což je asi 200 kilometrů jihovýchodně od Changzhou. Podle mnoha pramenů to mělo být turisticky velmi oblíbené město se slavným jezerem West Lake. V pátek ráno před odchodem do práce jsem byl doma pouze se svým čínským otcem (zkrátka člověkem, u kterého jsem bydlel) a navzdory tomu, že anglicky neuměl, byl dobře informovaný, kam že to vlastně jedu a pořád opakoval něco jako Xi Hu (čti "ší hu"), což jak jsem se později dozvěděl, bylo právě zmiňované Západní jezero.

Příjemný stín v blízkosti jezera

V práci se jen každý neskutečně divil, proč zrovna tento víkend chci jet do Hangzhou, proč nepočkám na lepší počasí... Abych to vysvětlil, letošní léto bylo údajně nejteplejší za posledních 60 let a naše malá skupina stážistů se rozhodla v nejteplejší víkend roku vyrazit do města s nejvyšší teplotou vzduchu snad v celé Číně. A skutečně, 42°C ve stínu v kombinaci s vysokou vlhkostí vytváří pocitovou teplotu kolem 50°C. Ale naše časové možnosti byly jaksi omezené, a tak jsme chtěli využít skutečně každý víkend k cestování bez ohledu na počasí. Vyrazili jsme opět večer po práci, tentokrát s přestupem v Šanghaji. Do cílové stanice jsme dorazili poměrně pozdě, možná hodinu jsme chodili kolem nádraží a hledali metro, což se zdá jako neřešitelný úkol, pokud vám nikdo nerozumí a každý vás posílá úplně někam jinam. Nakonec jsme zjistili, že metro už je zavřené a museli jsme se spokojit se službami dotěrných taxikářů. Po pár minutách jízdy prvním taxíkem jsme vystoupili, protože taxikář nechtěl spustit taxametr a nabízel nám poněkud předraženou nabídku. Chvíli jsme šli pěšky a pak si na ulici zastavili další taxík, tentokrát již bylo vše v pořádku a dorazili jsme k hostelu, kde jsme se ubytovali. Poblíž byla hospoda západního stylu s živou hudbou, tak jsme si dali pivko (za 30 yuan, čili asi 100Kč) a šli spát.

West Lake

Další den ráno jsme čekali na Paula, protože první den jsme dorazili pouze tři a chtěli jsme bydlet spolu, což stejně nakonec nevyšlo. Až někdy před polednem jsme se vydali k jezeru, které bylo opravdu jen kousek od našeho hostelu. Bohužel se potvrdilo to, před čím nás každý varoval: nesnesitelné vedro. Jezero vypadalo opravdu pěkně, i když ve vodě bych se rozhodně koupat nechtěl, k čisté vodě to mělo opravdu hodně daleko, vhodné to bylo možná tak na projížďky na loďce nebo procházky či projížďky na kole kolem jezera. Šli jsme na oběd směrem do centra města, kde mělo být místo, kde mají dobré čínské nudle, málem jsme nakonec opět skončili v McDonalds, ale přeci jen jsme "noodle place" nakonec našli. Po obědě se k nám přidali další stážisté, které však bydleli u místních kolegů, kteří svou praxi vykonávali v Hangzhou. Všichni chtěli nakupovat, což mě vůbec nelákalo, hlavně uprostřed města, kde bylo horko ještě více úmorné, než ve stínu u jezera. Takže jsme se s Radkem opět odtrhli od naší skupiny, koupili v obchodě pivko a na chvíli se posadili u jezera pod stromy. Pak jsme šli navštívit místní pagodu u jezera, který vypadala podobně jako všechny pagody v Číně, bohužel byla postavena někdy na počátku 20. století na místě původní, která podle obrázků vypadala mnohem zajímavěji. Pohled na jezero byl však odsud jedinečný. Cestou zpět jsme potkali Pauloa z Brazílie s Karolinou z Polska a domluvili jsme si plány na zítřek. Dostal jsem totiž zajímavý nápad, vstát o něco dřív a vyhnout se tak největšímu horku. Večer jsme šli opět do hospody, využít happy hour 1+1 zdarma, pak ještě k jezeru udělat pár nočních fotek. Bohužel, ačkoliv všude bylo plno světel, zrovna ten den je nerozsvítili, takže moc dobrých fotek nemám.

Já u West Lake, zpocený opravdu zatím jen trochu...

Druhý den ráno se ukázalo, že můj geniální plán měl jednu velkou chybu... a to, že už v 8 ráno bylo šílené vedro. V Číně totiž existuje pouze 1 časové pásmo, a tedy na východě země se rozednívá velmi brzy. Měli jsme možná vstát někdy v 5, pak by to bylo lepší. Cílem dne byl budhistický chrám Lingyin Temple, ležící několik kilometrů od města. Dopravit se k němu je celkem snadné, stačí použít městský autobus za 2 yuany. Bohužel, na místě bylo studentské vstupné pouze pro čínské studenty, i přesto jsme šli dovnitř. Nejprve jsme mohli obdivovat spoustu soch vytesaných přímo do skály, pak jsme vyšlapali několik desítek, možná spíše stovek schodů nahoru, kde cestou byly k vidění opět další sochy. Řada schodů a vysoká teplota způsobily, že jsem byl kompletně zpocený, jako snad nikdy předtím. Skutečně místním tyto podmínky nezávidím a říkám si, že když je u nás náhodou přes 30°C a všichni si stěžují, jak je to nesnesitelné, tak že je to vlastně ještě v pohodě... Pak jsme zjistili, že máme problém. Dostali jsme zprávu, že většina vlakových spojů domů je vyprodaných. Zavolal jsem svému living mentorovi, který mi to jen potvrdil. Museli jsme tedy rychle dokončit prohlídku chrámů v tomto obrovském komplexu a vydat se na nádraží. Tam se jen potvrdilo, co jsme očekávali. Vše vyprodáno včetně míst ke stání, takže jsme museli koupit lístky asi na 8. hodinu večer, navíc z jiného nádraží. Původně jsme chtěli jet domů už odpoledne a navíc levnějším vlakem. 

Sochy ve skále u Lingyin Temple

Co s časem navíc? No, šli jsme opět k jezeru. Místní Číňanka, která si asi chtěla hlavně popovídat v angličtině, nám řekla příběh o místním jezeru, proč je vlastně tak slavné a také, proč je slavný jeden most na okraji jezera. Protože jsme měli dost času, šli jsme k mostu, který vypadal poměrně obyčejně, ale všichni se u něj fotili, takže jsme také udělali pár fotek a vyrazili směrem k nádraží, kde jsme chtěli ještě něco malého sníst před cestou domů. Jak už jsem psal, nejednalo se o hlavní nádraží, ale Hangzhou Dong (čili východní nádraží), které bylo zprovozněno teprve na začátku roku a taky to podle toho vypadalo. Sen o drobné večeři na nádraží se rozplynul, obrovská hala byla úplně prázdná, snad jen 1-2 malé obchůdky. Do Changzhou jsme dojeli někdy kolem 10. večer, kdy už místní MHD dávno nejezdí, a tak jsem jel domů taxíkem. Ukázalo se, že adresu, kterou jsou měl napsánu na lístku, taxikář nezná. Oni celkově měli Číňani problém s přesným určením polohy, ale o tom někdy příště. Nakonec jsem domů dojel, za taxík jsem platil asi 50 yuanů, i když podle vzdálenosti to mohlo být možná jen 30, ale člověk nic nenadělá, pokud neumí čínsky a nemůže se bránit tomu, že taxikář jen jezdí pořád okolo nádraží a telefonuje a zjišťuje, kam má vlastně jet.

Zmiňovaný slavný most :)

Radek, já, Karolina a Paulo