Trochu to vypadá, že během týdne se nic nedělo, ale určitě napíšu v některém z článků, jakže to vypadalo i během pracovního týdne. Ale zpět k dění o víkendech. Po Suzhou následoval víkend, na který opět neexistoval žádný plán, takže jsme souhlasili, že se zúčastníme charity pořádané naší firmou pro chudé děti z provincie Sichuan. Ačkoliv se na tuto akci přihlásili téměř všichni stážisté, nakonec jsme dorazili jen já a Radek. Našim úkolem bylo, snažit se lidem prodat různé předměty, které darovali většinou přímo lidé z firmy, mimo jiné knížky, obrazy a různé dárkové předměty. Nás přidělili do sekce "dětské knížky", takže jsme lidem říkali, kolik která knížka stojí. Bylo to celkem snadné, buď 1 nebo 2 yuany, jen občas byla cena jiná. Bohužel nám nikdo neřekl, že číslovka 2 se dá v čínštině vyjádřit dvěma způsoby a ten náš nebyl zrovna nejvhodnější, takže nás místní možná občas nepochopili. Měli jsme i pár zahraničních zákazníků, ale jak už to tak v Changzhou bývá, nebylo jich mnoho. Akce se zúčastnilo několik slečen z HR oddělení naší firmy, tak jsem s nimi šel na oběd a měl jsem tak své nejlevnější hlavní jídlo v Číně - nudle za pouhé 4 yuany (cca. 12 Kč) a musím říct, že to bylo docela dobré. Bohužel, podobné věci si člověk bez znalosti místního jazyka sám neobjedná. A když objedná, většinou přinesou něco úplně jiného.
 |
| Já, Radek a HR |
Na další víkend bylo naplánované oficiální rozloučení v Šanghaji, pořádané místním IAESTE. "Párty" byla naplánována na neděli 13:00, někde v centru města. Akce měla trvat pouhé dvě hodiny, takže jsme si koupili s Radkem jízdenky na cestu už někdy na 5. hodinu odpolední. K tomu se ještě dostanu... Původní plány, že se do Šanghaje pojede už v pátek a půjde se do klubu, vzaly za své. Téměř všichni se snažili co nejvíce šetřit. Většina z nás tedy dorazila do Šanghaje v sobotu, kdy se také šlo společně do klubu. Ještě předtím jsme se zastavili na Bundu (slavné nábřeží, ze kterého je nádherný výhled na Pudong) a potkali jsme tam Číňana, který nás překvapil svými znalostmi o Česku. Věděl spoustu věcí jak o naší politice, tak i ze zeměpisu, znal města i řeky a překvapil také znalostí několika českých slov. Ukázalo se, že studoval polštinu a další slovanské jazyky, takže byl rád, že nás tam potkal. Na první pohled bych to od něj nečekal, nevypadal jako vzdělaný člověk, spíš bych ho tipoval na nějakého pouličního prodavače. Večer se tedy šlo do klubu. Tentokrát to byl MUSE, luxusní klub nacházející se přímo na Bundu. Bohužel tentokrát o akci "drinky pro cizince zdarma" vědělo mnohem více lidí, takže tentokrát sice drinky zdarma byly, ale v omezeném množství a hlavně v klubu bylo tolik lidí, že se nedalo ani pohnout, takže jsem to vzdal a chvilku po půlnoci jsem se vrátil do hostelu. Na druhý den jsme měli sraz někdy kolem poledne na zastávce metra. Přišli jsme tam samozřejmě na čas, což byla chyba. Další hodinu a půl jsme čekali, než všichni dorazí. Nakonec se ukázalo, že stejně všichni nedorazí, a tak se nám podařilo přesvědčit čínské organizátory, že už bychom se měli přesunout na místo, kde se má uskutečnit naše rozlučková párty. Pozdní příchody některých účastníků byly způsobeny hlavně tím, že předchozí večer šli téměř všichni někam do klubu, takže prostě nevstali. Přesunuli jsme se tedy na místo, kde už bylo vše připravené, včetně slušných zásob piva a drobného občerstvení. Původně to měl být "Internetional evening", nicméně pro většinu z nás bylo nemožné přinést cokoliv ze své země, a navíc to nemohl být "evening", když se to konalo odpoledne... Pro mě osobně to byla spíš seznamovací párty, protože jsem se nezúčastnil výletu do Žlutých Hor, takže jsem stážisty z jiných měst neznal. Na závěr nám pustili super video, které vytvořil japonský Brazilec Paulo. Pak ještě následovalo společné focení a loučení, ale já a Radek už jsme neměli čas. Kvůli čekání na ostatní se celá párty protáhla a měli jsme necelou hodinu na to, dostat se na nádraží. Celou cestu na metro jsme běželi, nastoupili jsme do vozu a spočítal jsem, že bychom to snad mohli stihnout. Šanghajské metro má však několik zvláštností a jednou z nich je, že ne každý vůz jede až na konečnou stanici, a právě tohle se nám stalo, když se to právě vůbec nehodilo. Čekali jsme několik minut na další soupravu metra, do cíle chyběla jen jedna zastávka a měli jsme asi 10 minut. Nakonec jsme to všechno stihli, ale řekli jsme si, že příště neponecháme nic náhodě a vždy dorazíme na nádraží s dostatečným předstihem (což se nestalo a doporučuji přečíst, jak jsme jeli do Pekingu, o čemž napíši někdy příště).
 |
| Farewell v Šanghaji |
Žádné komentáře:
Okomentovat