Naše čínská stáž už se pomalu blížila ke konci a my jsme neustále přemýšleli, která místa v Číně ještě navštívíme. Začátkem října se slaví vznik Čínské lidové republiky a tento svátek znamená nějakých 7 dní volna. Při troše snahy a připojení dvou víkendů z toho bylo nakonec 12 dní volna. A to už byla doba dost dlouhá na to, podívat se někam dál. Mezi stážisty se vytvořilo několik skupin a každá z nich měla přeci jen jiné plány. Já a Radek jsme se rozhodli pro následující trojici míst: město
Chengdu, národní park
Jiuzhaigou a nakonec město
Xi'an. Původní plán počítal s využitím pouze vlaků s tím, že první část cesty z Changzhou do Chengdu by trvala více než 30 hodin. Pak jsme se podívali na nabídku letů na zmiňované trase a kupodivu jsme našli cenově přijatelné řešení (840 yuanů), navíc namísto původních 30 hodin cesta letadlem by trvala jen 3 hodiny. Takže jsme neváhali a okamžitě udělali rezervaci. Pak jsme ten samý krok opakovali pro trasu Chengdu - Xi'an. Města samotná od sebe nejsou příliš vzdálena, ale vzhledem k horskému terénu cesta vlakem trvá 18 hodin, letadlem pak necelou hodinu za 510 yuanů. Zbývalo nám tedy koupit jízdenku na vlak z Xi'anu zpět domů, do Changzhou. Bohužel stalo se to, čeho jsme se nejvíc báli. Vzhledem k tomu, že se jednalo o konec velkého čínského státního svátku, jízdenky byly okamžitě vyprodány. V momentě mojí objednávky zbývala poslední, a to asi 20 sekund po otevření prodeje. Okamžitě jsme hledali za pomoci čínských kolegů náhradní řešení. Dokonce jsme uvažovali i nad letadlem, ale cena byla již příliš vysoká. Další možností bylo počkat jeden den a zkusit objednat stejný vlak na další den, ale to už bylo pozdě vzhledem k tomu, že jsme museli do práce. Kolegové vymýšleli možná ještě bláznivější varianty, jako jet do Pekingu a odtamtud pak zpět, což by bylo nakonec dražší než letadlo. Jednou z možností bylo také, jet "jižní" trasou přes Wuhan, případně toto město i navštívit, což by nebylo špatné, ale už to nevycházelo jak časově, tak finančně. Nakonec jsem našel řešení v podobě kombinace dvou vlaků - G2006 z Xi'anu do Zhengzhou a pak D284 domů. Tuto kombinaci za 450 yuanů jsme nakonec koupili, i když opět to byly nervy a na poslední chvíli jsme si uvědomili, že jsme vlastně ani nezkontrolovali, jestli máme přestup na stejném nádraží. Nakonec jsme měli více štěstí než rozumu, protože toto byla jedna z mála kombinací, na které byl přestup možný. Zbývalo už jen zarezervovat ubytování, v Chendgdu to vyhrál hostel "
Lazybones" (50 RMB/noc), v Jiuzhaigou "
Angelie Ho(s)tel" v průměru za 90 RMB/noc a nakonec v Xi'anu "
Ancient City Youth Hostel" za 60 RMB/noc. Všechny ceny byly docela přijatelné, ale už ovlivněné tím, že se jednalo o největší čínský svátek. Kdykoliv jindy by byly jak ceny ubytování, tak i letenek, o 30-50% nižší. Poslední neznámou byl nákup jízdenek na autobus z Chengdu do Jiuzhaihou a zpět, což nešlo udělat ani online, ani po telefonu, zkrátka jedinou možností byl nákup přímo na místě.
 |
| Mapa navštívených míst |
Jak už to tak bývá, nic nešlo úplně podle plánů. Několik dní před naší cestou Radek onemocněl, a tak jsem musel jet sám. Radek musel stornovat letenky i rezervace ubytování, ale rozhodl se, že se ke mně připojí na poslední destinaci, tedy v Xi'anu, což nakonec také nevyšlo. Tak jsem se vydal sám na letiště v Changzhou s tím, že pojedu autobusem, který měl odjíždět kousek od firmy. Na zastávce byl dokonce i jízdní řád, i když sloužil spíš jako dekorace, autobusy podle něj nejezdily. Asi po hodině čekání jsem usoudil, že bych se vlastně vůbec nemusel dočkat, tak jsem kontaktoval kolegy z firmy, kteří mi zavolali taxík. To jsem ještě neměl vyhráno, protože operátor taxislužby řekl, že nikdo není volný, a tak mi nic neslibují. Jeden kolega se dokonce nabídl, že když se neozvou, tak mě na letiště odveze. Nakonec však taxík dorazil, a tak jsem si mohl vychutnat super rychlou a riskantní cestu na letiště, za kterou jsou navíc platil 60 yuanů. Letiště v Changzhou je malé. To tvrdí místní. Pro mě bylo docela velké, bohužel ve vstupní hale chyběla místa k sezení, také jakoukoliv velkou informační tabuli jsem nenašel, jen malé LCD televize. Udělal jsem check-in, prošel bezpečnostní kontrolou, kupodivu snad méně přísnou, než na vlakovém nádraží, a čekal jsem na odlet. Po chvíli přišla nějaká zaměstnankyně a umístila před bránu ceduli, kde se společnost Air China omlouvala za zpoždění. Koupil jsem si tedy instantní nudle a čekání jsem si zpříjemnil sledováním čínské televize, kde zrovna vysílali soutěž "
Nakresli čínský znak", ve které měly čínské děti za úkol nakreslit (nebo napsat, těžko říct) slovo, nebo část slova, které slyšely. Mezi místními to mělo obrovský úspěch a já jsem se také nenudil, dokonce jsem potají fandil a byl jsem překvapený, jakou radost může vyvolat jeden dobře napsaný čínský znak. Pak už jsme konečně letěli, dokonce se během letu podávalo docela dobré, nečínské jídlo. Také jsem měl štěstí na sousedy, nikdo v okolí příliš nerušil, všichni byli unavení a dokonale otrávení čekáním a vedle mě seděla docela hezká a vkusně oblečená Číňanka. V
Chengdu jsem měl zajištění odvoz do hostelu, za který jsem sice platil 100 yuanů, ale nakonec jsem za něj byl opravdu rád, protože jsem nemusel nic řešit.
 |
| Chengdu - místní pijící čaj |
Za několik hodin jsem musel vstávat a šel jsem koupit jízdenku do Jiuzhaigou. Našel jsem místo, kde mělo být autobusové nádraží, ale dalších 10 minut jsem hledal vchod. Uvnitř už byly docela dlouhé fronty, vybral jsem si naštěstí jednu z těch rychlejších a také, jak se nakonec ukázalo, anglicky mluvící. Lístek za 140 yuanů byl tedy úspěšně koupený a já měl celý den v Chengdu před sebou. Město samotné bylo velmi pěkně upraveno, vůbec nic nenaznačovalo tomu, že by se mělo jednat o chudý region, pro který jsme nedávno dělali charitativní akci. Musím říct, že tolik luxusních, většinou černých aut, navíc bez poznávacích značek, jsem v životě neviděl. Kdo ví, komu nakonec jdou charitativní peníze do kapes... Místní obyvatelé jsou povahově úplně jiní, než lidé na východě Číny. Celý den jen sedí na ulici a popíjí svůj čaj a ti, kteří náhodou zrovna pracují, to s rychlostí své práce zrovna nepřehání. Podle kolegů z práce měly být v Chengdu také hezčí holky, pro mě jako pro Evropana je však asi těžší nějaké rozdíly vůbec postřehnout, ale tak asi to byla pravda, když to všichni říkali. Co se památek týká, nic extra zajímavého zde nebylo. Do taoistického chrámu jsem se bohužel nedostal a do buddhistického jsem pak vstoupil úplně náhodou, ale musím uznat, že ten byl hodně zajímavý a navíc jsem tam potkal možná tak osmdesátiletého Číňana, který uměl anglicky a věděl něco i o naší zemi. O místní kuchyni se říká, že je velmi pikantní, a to tak, že i pro místní. Proto jsem ji raději ani neochutnal, protože já jsem měl občas co dělat, abych se nerozbrečel i u normálních, nepikantních jídel. Zajímavostí je také hot pot, hrnec uprostřed stolu, ve kterém si zákazník sám "uvaří" objednané ingredience. Tuhle specialitu jsem vyzkoušeli již v Changzhou a také nás příliš neoslovila. Večer jsem pak v hostelu potkal nějaké Evropany, kteří mě chtěli vzít s sebou někam do klubu, ale vzhledem ke svému zítřejšímu brzkému vstávání jsem musel odmítnout, i když by to bylo jistě zajímavé...
 |
| Jiuzhaigou |
Další den ráno jsem opět vstával brzy, tuším, že někdy o půl šesté. Sbalil jsem si všechny věci a vyrazil na autobusové nádraží, kam jsem dorazil snad 15 minut před odjezdem a ještě jsem měl trochu problém, najít svůj autobus. Následovala asi 10 hodinová cesta nejprve po dálnici, která se později změnila v horskou silnici plnou ostrých zatáček, tunelů a mostů. V oblasti bylo v roce 2008 velké zemětřesení, které cestu značně poničilo. Byla opravena, avšak v létě 2013 přišly velké povodně, které opět odnesly několik mostů a sesuvy půdy poničily část silnice. Pohled na zničené a opuštěné vesnice nebyl zrovna veselý, ale jinak byla okolní horská krajina pozoruhodná. Cestou bylo několik zastávek na jídlo, i když vždy byly hodně krátké. Postupně jsme vystoupali až do nadmořské výšky více než 3000 metrů na mořem, jednalo se vlastně již o počátek Tibetské náhorní plošiny, cestou jsme míjeli tibetské vesnice, spousta nápisů byla psána tibetským písmem. Poblíž města Songpan se nachází letiště (3448 m.n.m.), které je alternativou za jinak opravdu dlouhou cestu autobusem. K večeru jsme pak sjeli o více než 1000 metrů níže do údolí
Jiuzhaigou, cíle naší cesty. Bez problémů jsem našel svůj hostel a ubytoval jsem se, bohužel majitelka neměla dostatek klíčů, takže jsem neměl svůj klíč a musel jsem čekat na kopii. Zavolal jsem Jamesovi, který zde byl spolu s Paulem a Minou již od včerejška, abychom se domluvili, v kolik hodin zítra půjdeme do parku. Všichni bydleli ve stejném hostelu, kousek od mého pokoje a ukázalo se, že dokonce dříve bydleli v mém pokoji a ještě nevrátili klíče, čímž byla záhada vyřešena. Večer jsem šel ještě koupit lístek, abych ráno nezdržoval. Pro studenta vyjde jeden den na 110 RMB, k tomu autobus za 90 RMB (lístek na autobus však nikdo nekontroloval).
 |
| Stážisté z Changzhou v Jiuzhaigou |
 |
| Jeden z vodopádů v Jiuzhaigou |
Následující ráno opět budíček ještě za tmy, již před šestou hodinou. Společně jsme vyrazili do parku, kde navzdory blížícímu se státnímu svátku nebylo až tolik lidí. Ráno to vypadalo na výborné počasí, přesto všichni kromě Jamese zvolili dlouhé kalhoty, což jak se později ukázalo, bylo moudré. Sedli jsme do nějakého "expres" minibusu a vyjeli až úplně nahoru, na místo zvané "
Primeval Forest". Už tam se ukázalo, že dnes nebude příliš teplo. Cestou dolů jsme šli kolem celé řady různých jezer s čirou, do modra zbarvenou vodou. Zajímavé byly také názvy jezer, například "
Panda Lake", u kterého jsme však pandu neviděli, i když jsme se snažili všechny okolo přesvědčit, že ano. Zajímavé bylo také jezero "
Mirror Lake", v jehož hladině se krásně zrcadlila okolní krajina. Některá jezera byla zabarvena také více do zelena. Později jsme narazili také na první vodopády. Zdálo by se, že v národním parku byla spousta zajímavostí, ale pro některé Číňany byla mnohem zajímavější naše malá skupinka "bělochů", takže během dne se s námi vyfotilo docela dost lidí. Dokonce jsme uvažovali, že bychom na tom mohli začít vydělávat - jedna fotka 10 yuanů, možná bych uvažoval o slevě pro pěkné slečny... Později začalo i trochu pršet, šli jsme se najíst a vydali se do druhého z celkem tří údolí. Úplně nahoře se nachází jezero "
Long Lake", které je nejvýše položeným a zároveň největším jezerem v této oblasti. Bohužel už skutečně pršelo docela dost, takže jsme se vrátili zpět do hostelu. Jsem opravdu rád, že jsem aspoň jeden den strávil se skupinou dalších stážistů.
 |
| Jiuzhaigou |
Další den jsem neměl ani budík, vstupenku do parku jsem si nekoupil a čekal jsem, jaké bude počasí. Vzbudil jsem se až možná v 8 a bylo opravdu krásně, a tak jsem se ani nestihl rozloučit s ostatníma, kteří odlétali ke své další destinaci, a vydal jsem se opět do parku. Tentokrát jsem vystoupil z autobusu ještě před první křižovatkou, tedy v údolí, které jsme včera vůbec nenavštívili a rozhodl jsem se, že tentokrát půjdu co nejdál pěšky. Kupodivu bylo kolem málo lidí, ostatní totiž vyjeli až úplně nahoru a postupně sjížděli dolů, já jsem zvolil opačný postup. Netrvalo dlouho a dorazil jsem k více než 300 metrů širokým vodopádům "
Nuorilang Falls", u kterých jsem si udělal spoustu zajímavých fotek, a pak jsem dorazil na rozcestí a přemýšlel, kam dál. Rozhodl jsem se pro údolí, které jsme včera kvůli dešti tak úplně nestihli, a tak jsem tentokrát viděl možná nejhezčí jezírko celé oblasti "
Five-Colored Pond". Cestou nahoru autobusem mě pozorovala skupinka asi 10 čínských dětí, nahoře jsem vystoupil a po chvíli jsem se otočil a zjistil, že mě sledují. Samozřejmě se mnou chtěli fotku, ale nevěděli, jak mi to říct. Zajímavé bylo, že i po té, co jsem se s nimi vyfotil, šli pořád za mnou a pokoušeli se mluvit anglicky a čekali, jestli budu nějak reagovat, tak jsem občas něco málo řekl, aspoň měli radost. Pak jsem chtěl jít pěšky kolem "
Seasonal Lakes", ale bohužel byla cesta uzavřena a v jezerech aktuálně stejně nebylo moc vody. Tak jsem ještě na závěr dne přejel do třetího údolí, kde jsem objevil něco, co jsme včera nestihli, a sice další vodopády "
Pearl Shoal" vysoké asi 30 metrů. Pak už jsem se musel vrátit do hostelu, protože park se postupně zavíral. Byl to můj poslední den, což byla škoda, protože kousek odsud se nachází další zajímavý národní park, který by stál za návštěvu -
Huanglong.
 |
| Jiuzhaigou |
První den státního svátku jsem opouštěl Jiuzhaigou a šlo poznat, že ten největší nápor turistů dorazil právě dnes. Silnice byla úplně ucpaná a zpět do Chengdu jsme jeli více než 12 hodin, a to bohužel i díky neukázněnosti čínských řidičů. Večer jsem šel okamžitě spát a ráno jsem opět nikam nespěchal, což byla chyba. Jel jsem totiž kousek dál od centra města, podívat se do chovné stanice pandy velké. Bohužel bylo tam tolik lidí, že jsem neměl prakticky šanci, dostat se dovnitř. Problém byl, že dostat se zpět také nebylo snadné, musel jsem jít pěšky několik zastávek proti směru, ze kterého přijížděl autobus, abych se do něj vůbec vešel, navíc jsem musel jet jinou linkou, a tak jsem vystoupil úplně někde jinde, než jsem chtěl. Byla tam jedna Číňanka, která si všimla, že zmateně koukám do mapy, a tak se mě zeptala, kam chci jet, pak mi zjistila, kterou linku potřebuji a dokonce mi půjčila svoji náhradní kartu na autobus. Očividně v životě moc cizinců neviděla, a tak byla ráda, že si s někým může promluvit anglicky. Večer mě čekal letecký přesun do Xi'anu, takže jsem si šel do místního supermarketu koupit něco na cestu, stejně jako před cestou do národního parku jsem si kupoval instantní polévku a stejně jako minule tam byl vyškolený zaměstnanec, který se mi snažil vysvětlit výhody určité značky instantních nudlí (zřejmě promo akce). V Číně je zkrátka tento produkt populární.
 |
| Chengdu |
Odpoledne jsem pak jel autobusem na letiště a pak rovnou do Xi'anu, tentokrát bez zpoždění. Let však nebyl tak příjemný. Za mnou sedící Číňan mě neustále kopal do sedačky, a tak jsem to nakonec nevydržel a pěkně od plic jsem mu vynadal. Po té se celé letadlo uklidnilo, asi něco podobného nečekali. Číňané si totiž obvykle podobné věci nechají líbit. Už po příletu jsem ve vzduchu cítil, že jsme správně.
Xi'an má totiž snad nejhorší kvalitu vzduchu v celé Číně a bylo to doslova cítit (a ve dne i vidět). Jel jsem autobusem do centra, které bylo neskutečně plné lidí, nemohl jsem pak ani najít ulici, kterou se mám vydat, a tak jsem šel nejprve špatným směrem, pak se mi načetla GPS v telefonu a našla mi cestu přes muslimskou čtvrt, což jsem samozřejmě nevěděl, jen jsem se cestou nestačil divit, jaký je všude nepořádek. Dorazil jsem na ulici, kde měl být můj hostel, ale stále jsem ho nemohl najít, tak jsem tam zavolal a snažil jsem se z nich dostat nějaké informace, jak je najít. Nakonec mi poslali někoho naproti, stál jsem kousek od hostelu, ale v noci zkrátka nešel vidět. Byl to tedy hodně náročný den plný bloudění, a tak jsem byl rád, že jsem mohl jít do postele.
 |
| Xi'an - Bubnová věž |
Ráno jsem si mohl prohlédnout Xi'an v celé své kráse. Ačkoliv na obloze nebyl jediný mráček, Slunce vidět nešlo. Prach byl úplně všude, jak ve vzduchu, tak na zemi. Jaké by to bylo ráno bez dobré kávy, řekl jsem si a zamířil do místní pekárny, kde obvykle v Číně byla káva běžná. Ihned po svém příchodu jsem upoutal pozornost všech čtyř zaměstnankyň a objednal jsem si cafe latte. Holky asi moc nevěděly, co to je, začaly studovat návod a pak připravovat kávu, když v tom znejistěly, jakmile v návodu našly, že může být jak horké, tak studené. Nesměle se mě tedy zeptaly, jaké chci, tak jsem si dal normální horké a pozoroval jejich snahu. Po chvíli bylo hotovo a ještě jsem poprosil o trochu cukru, načež přišlo něco, co jsem nečekal. Jedna ze slečen vzala obrovskou lžíci plnou cukru a celou mi ji tam vysypala a chystala se na další, naštěstí jsem ji stihl zastavit, ale i tak to bylo asi moje nejsladší káva v životě. Pak mě ještě celou dobu pozorovaly, když jsem kávu pil, tak jsem se aspoň snažil předstírat, že mi chutná. Poté jsem šel k Bubnové věži, kde jsem šel i dovnitř, kousek dál stála ještě možná slavnější Zvonová věž, která však vypadala hodně podobně. Obě věže určitě stojí za návštěvu, stejně tak jako městské hradby. Xi'an je jedno z mála měst, které má stále původní hradby, a tak jsem toho využil a asi polovinu jsem je během odpoledne obešel. Dá se rovněž vypůjčit kolo, ale já jsem měl v Xi'anu dost času. Večer jsem šel najít místo odjezdu autobusu č. 5 (306), který jezdí ke slavné Terakotové armádě a pak zpět na hostel. Cestou jsem si koupil láhev vody, v obchodě byla také nějaká čínská slečna, která se se mnou dala venku do řeči. Jediný problém byl v tom, že já jsem mluvil anglicky a ona čínsky. Na to, že jsme si nerozuměli, jsme si povídali celkem dlouho, ale dodnes netuším, co po mě chtěla.
 |
| Xi'an - městské hradby |
Následující ráno jsem opět musel brzy vstávat, protože mě čekala cesta k
Terakotové armádě. Využil jsem veřejný autobus zmíněný výše, u kterého již brzy ráno byla dlouhá fronta. Výhodou byla extrémně nízká cena, jak už to v Číně u veřejných autobusů bývá. Přímo na místě již byly davy lidí, koupil jsem si studentský lístek za 75 RMB a vstoupil do první jámy. Bohužel, hlavně na začátku byla spousta lidí a skoro nic jsem neviděl. Právě první jáma je nejzajímavější a je v ní k vidění nejvíc soch vojáků. V ostatních je většina míst zakryta, odkryté části mnohdy obsahují jen polorozpadlé sochy, čekající na rekonstrukci. Součástí bylo také muzeum, ve kterém se nedalo ani pohnout. Byla opravdu velká škoda, že jsem se na toto místo dostal právě v době, kdy tady byla také velká část čínského národa... Po pár hodinách jsem si chtěl koupit něco k jídlu, ale v "turistické vesnici" bych se asi sotva najedl, a tak jsem jel zpět a v Xi'anu, kousek od nádraží, jsem objevil moji novou oblíbenou čínskou restauraci, kde jsem si chtěl objednat nudle, ale moc jsme si nerozuměli, a tak jsem ukázal raději na obrázku na knedlíky a ty bylo opravdu dobré, takže jsem se pak vrátil ještě jednou a kdyby to šlo, byl bych tam asi každý den. Odpoledne jsem šel do muslimské čtvrti, která je tvořená úzkými uličkami plnými pouličních obchodníků a kde se zaručeně nedodržují žádná hygienická pravidla, takže bych si rozhodně nic k jídlu nekoupil. Ale doporučuji se tam podívat.
 |
| Xi'an - Terakotová armáda |
Můj poslední den v Xi'anu jsem jel mimochodem velmi pěkným metrem do jižní části města, kde se nachází mimo jiné Velká a Malá pagoda divoké husy. Oproti ostatním pagodám v Číně, tentokrát se jedná o skutečně staré stavby, které nejsou nijak zvlášť zdobeny, a mně osobně se velmi líbily. V okolí obou pagod jsou poměrně velké areály plné různých dalších staveb, takže návštěva zabere docela dost času. Večer jsem se již chystal na cestu domů, do
Changzhou.
 |
| Xi'an - Malá pagoda divoké husy |
Ráno jsem vyrazil na nádraží Xi'an Sever, což je poměrně daleko od centra města, ale naštěstí až k němu vede linka metra. Ve vlaku jsem seděl vedle malé holčičky, pro kterou jsem byl opět obrovskou atrakcí, ještě navíc, když jsem pak vytáhl svůj foťák, hned upozornila svoji maminku ve stylu "Podívej se, co to má...". Na první pohled to totiž nebyla zrovna bohatá rodina, stejně jako většina cestujících v tyto dny, a tak chápu, že jsem pro ně musel být zajímavý. Když pak vystupovala, podal jsem jí batoh, na který nedosáhla, a ozvalo se nesmělé "thank you". V Zhengzhou jsem přestupoval a jsem rád, že jsem tam nemusel trávit více času, protože nádraží nepatřilo k těm hezkým (i když možná hezčí, než řada českých nádraží). Ve vlaku do Changzhou už pak bylo všechno v pořádku, asi v polovině cesty jsme zastavili a ozvalo se nějaké hlášení. V tom všichni vstali a otočili své sedačky o 180°. Měnil se totiž směr jízdy. Do Changzhou jsem přijel asi v 9 večer, kdy už autobusy nejezdí, a tak jsem v hustém dešti sháněl taxík, nabízelo se mi několik místních "podvodníků", ale opět jsem raději zvolil oficiální taxi.
Celkově to byl výborný výlet, ve kterém jsem poznal skutečně velký kus Číny. Zároveň jsem si uvědomil, že pokud cestuji sám, daleko více si všímám toho, co se děje okolo. A tak jsem si mnohem více všímal toho, jak si ostatní všímají mě. Nejprve mi to vadilo, později jsem změnil svou strategii a lidi jsem začal zdravit. A úplně nejlepší bylo, na "
hello" od Číňanů odpovídat "
nihao"...
