Necelé tři měsíce utekly jako voda a nastal čas, kdy jsme postupně začali odjíždět domů. Již koncem září pro náš ve firmě přichystali oficiální rozloučení. Při té příležitosti nám představili své nové náborové video, které sice bylo pěkně natočené, plné kvalitních záběrů, ale příběh mě osobně nijak neoslovil. Celá tato akce měla být pro nás překvapením, a tak jsme se o ní dozvěděli na poslední chvíli a navíc jsme si měli "něco připravit". Na přípravu jsme měli jen několik hodin, a tak jsme se rozhodli, že zazpíváme nějakou písničku. Vybrali jsme "Hey Jude" od Beatles a vymysleli si vlastní text, ve kterém jsme se snažili poděkovat lidem ve firmě za vše, co pro nás udělali. Na to, že jsme na celou přípravu měli jen pár hodin, to dopadlo docela dobře a myslím, že jsme všechny příjemně překvapili. Poté jsme dostali obrovský dort a dokonce bylo i šampaňské. Pro některé z nás to byl skutečně jeden z posledních dnů ve firmě, já jsem však měl před sebou ještě spoustu dní.
První farewell
Po návratu z výletu na západ Číny už jsem zůstal ve firmě sám, tedy až na Ricarda, který se rozhodl, že si stáž prodlouží. V Changzhou však stále byl také Paul (jen už nechodil do práce), a tak nás Alex (Paulův čínský otec) pozval na večeři do japonské restaurace. Musím přiznat, že obvykle mi syrové ryby a jiné mořské plody moc nechutnají, ale tady to bylo jiné. Téměř vše chutnalo výborně a jsem rád, že jsem mohl vyzkoušet spoustu nových jídel. K tomu jsme popíjeli nějaký japonský alkohol a Číňané opět překvapili tím, že hodně vydrží. Další den jsme v prakticky stejném složení šli do možná jediného místního mezinárodního baru Blue Marlin. Proč mezinárodního? Protože zde bylo možné potkat docela dost cizinců, jako třeba Američana s jižanským přízvukem, který v Číně pracoval jako ředitel pobočky nějaké firmy, která mu platila dokonce i útratu v baru. Cena piva byla mnohem vyšší než u nás, ale vyplatilo se využít Happy Hours a pít tak za polovinu, tentokrát jsme to však měli placené firmou. Ačkoliv jsem byl unavený z předchozího dne, vydržel jsem docela dlouho, byla to vlastně opravdu poslední společná akce několika posledních stážistů.
Druhý farewell
Ve firmě jsem stále pracoval na své závěrečné zprávě k přidělenému projektu, takže jsem se nenudil a nakonec jsem vypracoval nějakých 25 stran a prezentoval své výsledky svým nadřízeným, kterým se práce líbila. Na úplně poslední den ve firmě pro mě Ken přichystal překvapení v podobě další rozlučky, kde opět nechyběl poměrně velký dort. Pak přišlo další překvapení. Dvě slečny z mého "English Corneru" pro mě zazpívali písničku. Jednalo se o nějakou čínskou variantu "Řekni, kde ty kytky jsou" a bylo to opravdu příjemné překvapení. Pak se mnou chtělo jít několik lidí z firmy ještě na poslední večeři, ale já už jsem slíbil, že budu na večeři doma. Tentokrát i moje "čínská máma" skončila v práci neobvykle brzy a měli jsme tedy poslední společnou večeři s celou rodinou, kde nechybělo ani víno a na stole bylo mnohem více jídla, než obvykle. Udělali jsme několik společných fotek a šel jsem si zabalit věci.
V druhé polovině následujícího videa jsou záběry z obou rozlučkových akcí...
Jak to tak bývá, nakonec jsem nechal většinu balení až na druhý den. Vstal jsem brzy, abych se mohl u snídaně ještě rozloučit a pak už jsem měl jen několik posledních hodin v Changzhou před sebou. Pro jistotu jsem vyrazil z domu už v 11 dopoledne, nasedl do autobusu a jel směrem k nádraží. V ten moment jsem si uvědomil, že pravděpodobně vidím naposledy místo, kde jsem strávil tři měsíce svého života a nebylo to pro mě vůbec snadné. Když jsem jel do Číny nebo před tím na půl roku do Finska, určitě to bylo velké rozhodnutí a nebylo lehké opustit svou zemi, ale vždy jsem věděl, že se vrátím. Tentokrát jsem tušil, že se nikdy nevrátím. A to byl ten hlavní rozdíl. Z Changzhou jsem odjížděl kolem 1 hodiny odpoledne a asi za hodinu jsem byl v Šanghaji. Ačkoliv odlet byl naplánován až na druhou hodinu ranní, rozhodl jsem se jet do Šanghaje mnohem dřív. Důvodem byl Maglev, nejrychlejší vlak na světě, jezdící rychlostí 431 km/h. Touto rychlostí však jezdí jen několikrát denně, mimo jiné ve 3 odpoledne, a tak jsem neměl na výběr a musel jet dřív. Vše šlo podle plánu, za 40 yuanů jsem si koupil lístek a vychutnal si těch 8 minut jízdy, přičemž maximální rychlostí jsme jeli možná jen dvě minuty, ale rozhodně to stálo za to. Po několika hodinách čekání na letišti Pudong jsem konečně letěl domů. Bohužel jsem seděl vedle blbce, takže jsem se vůbec nevyspal. V Moskvě jsem čekal další čtyři hodiny a pak letěl do Prahy, kde jsem měl domluvenou schůzku s Radkem, abych mu dal ještě nějaké fotky a také peníze, které mi půjčil. V ten moment jsem byl už asi 40 hodin na nohou, šíleně mě bolela hlava a nepomohly ani tabletky paralenu. A to mě ještě čekala tříhodinová cesta do Brna. Přijel jsem domů a šel spát. Ačkoliv jsem byl hrozně unavený, vzbudil jsem se asi ve 4 ráno a několik následujících dnů jsem bojoval s časovým posunem, tentokrát to pro mě bylo náročné a nemohl jsem si zvyknout na naše časové pásmo.
Ačkoliv jsem několikrát řekl, že už se do Číny nevrátím, docela rád bych se tam ještě alespoň jednou podíval. Pořád je tam spousta míst, která jsem nestihl navštívit. Doufám, že někdy bude zase příležitost, ale nikdy už to nebude na tak dlouhou dobu. Přivezl jsem si spoustu zážitků a nových zkušeností a také jsem poznal spoustu zajímavých lidí. Opět to byla trochu jiná zkušenost, než třeba Erasmus, a to hlavně kvůli tomu, že jsme bydleli v čínské rodině, a tedy poznali skutečný čínský způsob života.
Pokud čtete tento blog a rozhodujete se, zda vyjet někam na stáž, možná právě do Číny a možná právě s IAESTE, rozhodně jeďte. Je to jedinečná příležitost a byla by škoda ji nevyužít!
Žádné komentáře:
Okomentovat