úterý 29. prosince 2015

Můj návrat do Číny aneb tentokrát jen dovolená

Ačkoliv jsem několikrát tvrdil, že do Číny už nepojedu, nakonec se ukázalo, že to nebyla až tak pravda. Někdy na jaře, těsně po dovolené v Kambodži a Vietnamu jsem přemýšlel, co se zbytkem letošní dovolené. Ve hře bylo několik variant, ale nakonec zvítězila právě Čína. Existovala totiž dvě místa, která jsem chtěl navštívit, ale vzhledem k časových a finančním možnostem a také kvůli vízovému omezení to nebylo při mojí poslední návštěvě možné. Jednalo se o Hong Kong a Guilin. Netrvalo dlouho a přidali se ke mně můj bratr, spolužák ze střední a jeho spolužák z vysoké, a tak jsme byli 4. Koupili jsme letenky, tektokrát s Emirates a dolaďovali jsme náš plán. Už jsem nechtěl absolvovat ranní vstávání a cestu do Prahy, abych stál pak několik hodin ve frontě u čínské ambasády, a tak jsme využili služeb Student Agency, kde pro nás víza bez problémů vyřídili. Zajímavostí je, že pro turistické vízum je potřeba doložit kompletní itinerář včetně rezervací hotelů (minule mi stačila pouze jedna adresa, nyní muselo být vše pečlivě rozepsané). Nechtěl jsem ponechat nic náhodě, a tak jsem měl pro cestu vše připravené, včetně názvů měst a našich hotelů v čínštině a také dopředu zakoupené vlakové jízdenky - kupovat v Číně jízdenku v den odjezdu je totiž sebevražda (o tom jak je koupit více na konci článku).

Cesta do Hong Kongu
Ve čtvrtek jsem šel ještě do práce, kde jsem sotva stihl předat někomu svou rozdělanou práci, ve 4 pak domů pro batoh a rovnou na autobus. Opět jsme zvolili Student Agency do Vídně, zkrátka z Brna je to jednodušší než do Prahy. Asi půl hodina zpoždění nám vůbec nevadila, aspoň jsme se trochu poznali s naším 4. kolegou pro tento výlet - také Tomášem. Po dvou hodinách jsme byli ve Vídni, následovala docela podrobná bezpečnostní kontrola, kdy jsem musel z batohu snad vše vytáhnout a nechat projet scannerem, samozřejmě jsem s sebou nic nebezpečného neměl. Například paní přede mnou si nakonec do letadla pronesla velké zahradnické nůžky, zatímco kde komu vyhodí do koše tupý příborový nůž, takže myslím, že takové kontroly opravdu postrádají smysl. Na palubě vše v pohodě, dobré jídlo a celkový servis, takže cesta do Dubaje rychle utekla. Letiště v Dubaji je samozřejmě obrovské, mezi terminály dokonce jezdí i metro, škoda jen, že cedule jsou matoucí a místo nich zde využívají asi 20 zaměstatnců, kteří pořád opakují něco jako "Ole Gates", což není norský bratranec Billa Gatese, ale znamená to "All A gates". Na cestě do Hong Kongu jsme letěli opět Airbusem A380, tektokráte v přední části letadla, kde nejde skoro vůbec slyšet hluk motorů. Let nebyl zdaleka vyprodán, takže jsme kolem sebe měli dostatek místa. Do Hong Kongu jsme přiletěli možná s drobným zpožděním, chvilku jsme čekali na zavazadla a chvilku nám trvalo, než jsme našli fungující bankomat. Jakmile jsme našli náš autobus, zjistili jsme, že potřebujeme zaplatit přesně, takže jsem šel zpět na letiště, koupil nejlevnější pivo, protože bez nákupu mi nikdo nechtěl rozměnit. Pro cestu do hotelu jsme využili normální MHD, čili autobus, který stál 18 HKD, což je docela příjemná cena. Za necelou hodinu jsme byli na místě, zbývalo nám asi 500 metrů pěšky. Přišli jsme k budově, kde měl být i náš hotel. U vchodu postávalo několik slečen, které - jak to říct - byly zrovna v práci. Budovou jsme obešli, ale byl to skutečně náš vchod, tak jsme vešli a vyjeli výtahem do 5. patra a zvonili u dveří. Nikdo neotvíral. Poprosil jsem chlapíka, který čekal na výtah, jestli neví, kde je náš hotel. Ukázal mi úplně jiné místo, ale my potřebovali recepci, nebo alespoň něco, co se tomu podobá. Už jsme byli trochu zoufalí a přemýšleli, kde vlastně budeme spát. Přinutil jsem ho ještě zavolat na číslo, které jsme měli na rezervaci. Pak přišel nějaký další chlapík a zazvonil na vedlejší dveře, a právě tam byla recepce. Otevřela paní, tedy po chvíli jsem zjistil, že to byl pán. Přivedl nás do pokoje, který jsme si neobjednali, takže jsem ho ještě přinutil ke změně, nakonec snad kolem druhé ráno jsme konečně mohli jít spát. Za první den tedy zážitků až příliš.

Hong Kong
Ráno jsme okamžitě zamířili na metro a vyrazili na Hong Kong Island, což je vlastně centrum celého města, na kterém se nachází spousta mrakodrapů, ve kterých sídlí významné společnosti, zejména různé banky a další instituce, zkrátka místo, kde se točí velké peníze. Vedle mrakodrapů bylo kolem docele dost zeleně, všude seděly skupinky lidí, zkrátka pohodová sobota. Odpolene jsme chtěli jet na Victoria Peak, což je stručně rečeno kopec nad městem, ze kterého je samozřejmě krásný výhled. A abychom viděli Hong Kong jak ve dne, tak v noci, rozhodli jsme se tam jet v podvečer. Turisticky nejjednodušší cestu nahoru zajišťuje lanovka "Peak Tram", na kterou jsme ale museli vystát snad 2 hodiny dlouhou frontu, ale rozhodně to stálo za to, výhled byl impozantní. Škoda jen obrovského množství turistů, ale to už je dnes prakticky všude. Večer jsme si zašli do restaurace na večeři, bohužel porce byla mnohem větší, než jsme čekali, takže já osobně jsem snědl sotva polovinu... příště musíme být chytřejší.

Hong Kong z Victoria Peak

Další den jsme naopak zůstali mimo Hong Kong Island. Nejprve jsme zamířili k "Wong Tai Sin Temple", taoistický chrám vzdálený jen několik zastávek od našeho hotelu. Pro mě osobně nic převratného, podobných už jsem viděl spoustu. Chvíli jsme poseděli v nedalekém parku a pak jsme zamířili na nábřeží, ze kterého je pěkný výhled na Hong Kong Island. Ačkoliv jsme byli hodně blízko, z nějakého záhadného důvodu jsme nenavštívili "Avenue of Stars". Na nábřeží se odehrával takový menší koncert místních kapel, který jsme si s chutí vyslechli. Večer jsme si ještě udělali několik nočních fotek a užili si pohled na panorama Hong Kongu.

Hong Kong je město s nejvíce mrakodrapy na světě

Celkový dojem z Hong Kongu je víceméně pozitivní. Taková Čína s evropskými prvky. Na ulicích je poměrně čisto a lidé na veřejném prostranství nekouří, což je obrovský rozdíl oproti Číně. Britský vliv se podepsal zejména na dopravě, jezdí se vlevo a mají tady dokonce i tramvaje double-decker. Naopak negativní dojem ve mě zanechalo množství přistěhovalců ze středního východu, kteří se všude snažili prodávat cokoliv včetně drog a byli dost neodbytní.

Cesta do Guilinu
Následující den jsme museli vstávat už v 6 ráno, abychom stihli vlak do Guangzhou (taktéž Kanton). Lístky jsme měli koupené dopředu, nicméně bylo potřeba je vyzvednout a projít také pasovou a bezpečnostní kontrolou. Vlak byl pěkný, dvoupatrový, ale oproti tomu, co nás čekalo v Číně, docela pomalý. Už v Hong Kongu pršelo a v Guangzhou tomu nebylo jinak, takže jsme se jen při přesunu z jednoho nádraží na jiné zastavili na pár minut v centru a vyfotili si 600 metrů vysokou Canton Tower. Pak jsme se přesunuli na nádraží Guangzhou South, ze kterého měl odjíždět vlak do Guilinu. Úspěšně jsem vyzvedl předem koupené lístky, a protože jsme měli jak dostatek času, tak i dostatečný hlad, rozhodli jsme se najít něco k snědku. Na nádraží byla řada fast foodů, ty západní byly slušně řečeno přeplněné, takže jsme zvolili jeden z místních. Už popravdě nevím jak se jmenoval, ale v logu bylo několik Chilli papřiček, což nás mělo varovat - ano, nakonec jsme se skutečně moc nenajdeli, ale alespoň částečně se to dalo sníst. A pak už hurá do Guilinu, tentokrát už čínským vlakem kategorie D, který jel asi 250 km/h, což byl takový malý předvoj toho, co vše nás tentokrát na čínské železnici čekalo.

Přijeli jsme do Guilinu až za tmy. Věděl jsem, že MHD zde jezdí i pozdě večer, takže jsme po chvíli hledání našli zastávku a čekali na náš autobus, který opravdu zanedlouho přijel. Každý hodil do kasičky 2 yuany a vyrazili jsme směrem do centra. Cesta na hotel byla trochu složitější, zahrnovala dokonce i přestup. V autobuse nešlo poznat, kde se aktuálně nacházíme - světelná signalizace, která měla ukazovat, ke které zastávce se blížíme, byla nefunkční. Věděli jsme, kde chceme vystoupit, ale nevěděli jsme, jak to poznáme. Tak jsem se zeptal jedné spolucestující, která asi taky nevědela, tak se zeptala dalších... po chvíli o našem problému věděl celý autobus a všichni se nám asi snažili poradit, sice v čínštině, ale tak nějak jsme pochopili, o co se jedná a odpočítali jsme si, kolik zastávek ještě pojedeme. Vše jsme nakonec zvládli, druhý autobus už byl příjemnější (ukazatel zastávek fungoval), a tak jsme vystoupili přímo u našeho hotelu.

Guilin
Zdejší ubytování (Guilin Cyan Box Hotel) bylo moc pěkné a poměrně levné s cenou cca. 450 Kč za pokoj za noc. Pokoje čisté, prostorné a dobře vybavené (dvě King's size postele, televize, klimatizace, varná konvice, ...). Ještě večer jsme vyrazili do centra, ale už bylo poměrně pozdě, takže zanedlouho jsme šli spát. Ráno jsme vstali dost pozdě a vlastně jsme ještě ani moc nevěděli, co chceme dělat. Na recepci jsme se zeptali na naše možnosti - celodenní výlet lodí už jsme prošvihli. Stále ještě můžeme jet do YangShuo, ale při pohledu do mapy to vypadá zbytečně daleko, takže volíme bližší variantu - Yangdixiang. Na recepci nám ještě vysvětlili, jak se tam dostat, a pak jsme vyrazili na autobusové nádraží. Tam už čekaly hordy prodejců zájezdů, my jsme je však ignorovali a snažili jsme se koupit jízdenku na místní autobus. Jízdenky jsme koupili a po chvíli čekání a nervozity se i autobus nakonec objevil a vyrazili jsme směrem na jih. Silnice v okolí Guilinu byly dost rozbité, inu nejedná se o tu vyspělou část Číny. V okolí probíhající stavby vypadaly prapodivně - most, jáma, kus silnice, pak zase jen pole - vše jakoby rozpracované, ale nic hotové. Trochu mi to připomínalo domov, ale zpět do Číny. Jakmile jsme dorazili k řece Li, chtěli jsme obejít oficiality a rovnou se domluvit s nějakým "kapitánem", aby nás vzal na svou loď. Vše bylo marné, museli jsme si nakonec koupit oficiální lístky, které byly dost drahé. Ano, do celé akce je zapojeno hned několik lidí, takže například paní "koordinátorky", ze kterých jde spíš strach a člověk v nich vidí spíše nějakou řekněme neoficiální až ilegální aktivitu, ale k našemu překvapení nás nasměrovaly do oficiální prodejny lístků. Tam se role ujala paní prodavačka, která se nám prakticky bez jakékoliv znalosti angličtiny snažila vysvětlit, že 1+1 jsou 3, aneb lístek stojí víc, než je tam napsáno. No budiž, pak si nás opět převzala koordinátorka a dovedla nás k lodím (sami bychom také trefili) a tam už nás předala kapitánovi (dost možná svému muži - takže tady jsem pochopil, proč ta celá komedie). Lodím se tady říká "bambusový raft", ačkoliv jsou vyrobeny z dutých plechových trubek, snad jen jejich tvar připomíná bambus. Krajina v okolí řeky je krásná a připomíná tak trochu zátoku Halong Bay s tím, že místo moře je tady řeka. Naše plavba trvala nějaké dvě hodiny, cestou jsme moc lodí nepotkali a když ano, tak téměř prázdné. Možná to bylo tak trochu počasím, bylo zataženo, ale naštěstí nepršelo. Odpoledne jsme jeli zpět do Guilinu, večer jsme se šli podívat na krásně osvětlené pagody u jezera v centru města. Následujícího dne ráno jsme měli v plánu rýžové terasy v Longshengu, ale vzhledem k intenzivnímu dešti jsme se tohoto plánu vzdali. Den jsme tedy strávili v Guilinu, odpoledne po dešti se dokonce ukázalo i sluníčko a byla i pěkná viditelnost. Škoda jen, že jakákoliv blbost (myslím tím turistická atrakce) zde stojí minimálně 70 yuanů, což není zas tak málo a hlavně poměr cena/zážitek je prostě tristní. Večer jsme odjížděli na nádraží, kde nás čekal další zajímavý přesun - noční vlak do Changsha.
Výlet na řeče Li
Pagody v Guilinu


Cesta do Wulingyuan
Vlak kategorie K patří mezi ty levnější, tudíž bylo téměř jasné, že nám nabídne řadu nevšedních žážitků. Všichni 4 jsme měli svá lůžka v jednom kupé, ačkoliv takto se to možná nedá nazvat, protože to byl prakticky otevřený prostor - to si člověk uvědomil vždy, kdy ucítil cigaretový kouř (to se ve vlaku vyšší kategorie nestává). Číňané v okolí dost hlasitě chrápali a vlak s sebou občas dost škubal, takže spánek byl těmito okolnostmi značně ovlivněný. V pět ráno jsme přijeli do Changsha (čti "Čang - šáá"), dali si snídani v McDonalds a čekali na první ranní metro. Následoval přesun na Changsha West autobusové nádraží, tam se odehrál první souboj mezi námi a místními autoritami, přišli jsme o dva deodoranty  (průběžný stav Changsha : my - 2 : 0). Koupil jsem jízdenky přímo do Wulingyuanu (bez přestupu), a tak jsme zanedlouho vyrazili. Cesta trvala asi pět hodin, lehce po poledni jsme dorazili do tohoto víceméně turistického městečka. Pršelo, i proto bylo dobré, že náš hotel se nacházel relativně blízko, avšak k němu vedla aktuálně rozkopaná, a tedy dosti zablácená cesta. Jinak opět příjemný hotel/hostel se jmenoval Destionation Youth Hostel a svým vybavením byl asi na úrovni našeho předchozího, cenově rovněž přijatelný.

Wulingyuan a národní park ZhangJiaJie
Po ubytování jsme se vydali hledat jídlo. Situace zde byla naprosto odlišná. Zatímco v Gulinu se člověk levně najedl prakticky kdekoliv a zároveň aspoň tušil, co jí, ve Wulingyuanu restaurace vypadaly buď více nóbl, nebo to byly "hot pot" restaurace (a věřte mi, tam se člověk také nenají a hlavně po jednom takovém "vaření" můžete vyhodit své oblečení). Nakonec jsme zavítali do restaurace, kde alespoň měli na stěně pár obrázků a dokonce obsluhu částečně mluvící anglicky. Vybrali jsme si první obrázek zleva nahoře, bylo nám řečeno, že se jedná o hovězí. Po předchozích zkušenostech jsme byli opatrní a zvolili jsme jen 2 porce pro 4 lidi a navíc jsme poprosili o nepálivou variantu (ono je to v podstatě zbytečné - pálivé to bude vždy). Chvíle napětí a několik podezřelých zvuků z kuchyně, ale výsledek nás mile překvapil - rozhodně zatím nejlepší jídlo v Číně. Poté déšť ještě zesílil, takže jsme byli odsouzeni strávit zbytek dne v hotelu ve společnosti Tsingtao (asi nejlepší čínské pivo).

Národní park ZhangJiaJie

Následující ráno už se přeci jen trochu vyčasilo, sice bylo stále zataženo, ale alespoň bez deště. Vyrazili jsme tedy k bráně národního parku ZhangJiaJie, která se nacházela jen pár set metrů od našeho hotelu. Vstupenka stojí nějakých 250 yuanů a platí 4 dny. V ceně je i doprava autobusy uvnitř parku, ale například lanovky nebo výtahy už si člověk musí doplácet zvlášť. Zajímavostí je také to, že při vstupu vám naskenují otisk prstu, takže vstupenku skutečně nemůže pak využít nikdo jiný. Nasedli jsme tedy na první autobus a vydali se do srdce národního parku, postupně se před námi začaly vynořovat první skalní útvary a krajina postupně získávala "Avataří" ráz. Vysedli jsme u výtahu vysokého přes 300 metrů, naštěstí jsme nenatrefili na proklamované několika hodinové fronty, a tak jsme byli za několik minut (a asi 80 yuanů) nahoře a mohli si vychutnat další překrásné výhledy. Dále jsme pokračovali pěšky, cestou jsme dokonce potkali dva Čechy (pro mě poprvé v Číně po předchozích 3 měsících). Počasí se postupně zhoršovalo, až nakonec začalo opět pršet. I proto jsem dnes rád, že jsme jeli nahoru výtahem a ušetřili tak nějaký čas. Dolů jsme šli pěšky, už totiž nebylo kam spěchat. Schodů tu bylo opravdu hodně, některé docela kluzké, nakonec jsme vše až na pár zaváhání zvládli a dopravili se zpět do Wulingyuanu. Po náročném dni zasloužená odměna, řekli jsme si a vydali jsme se do stejné restaurace jako předchozí den, tentokrát pro 4 porce jídla na obrázku vlevo nahoře. Tentokrát tam byla jiná servírka, mladá pohledná Číňanka, která nám tvrdila, že to není hovězí, ale vepřové. No budiž, hlavně, že to bylo dobré, řekli jsme si a potvrdili naši objednávku. Bohužel, opravdu to bylo vepřové a ne jen tak ledajaké, ale rovnou vepřové kůže... lepší kousky jsme snědli, většina byla ale alespoň pro mě nepoživatelná, takže další poučení pro příště: podívej se na obrázek z blízka - skutečně na něm byly vepřové kůže. Alespoň, že jako příloha je vždy rýže, a tu Čiňani umí. Po návratu na hotel jsme řešili další problém - vlhkost. Oblečení a boty z dnešního dne byly promočené, ale také vše ostatní bylo vlhké. Museli jsme se uchýlit k alespoň částečnému sušení pomocí fénu, neboť jinak by to za aktuálních podmínek neuschnulo nikdy.

Účastníci zájezdu
Obyvatelé národního parku

Třetí a poslední den bylo po ránu opět příjemnější počasí, takže naše kroky opět směřovaly do parku. Tentokrát žádný výtah ani lanovka, ale šli jsme zpočátku pouze jednoduchou trasu kolem řeky hlavně kvůli bráchovi, kterého bolelo z předchozího dne koleno, na které spadl. Pak jsme se rozhodli, že nekulhající část vyjde ještě alespoň jeden kopec. Cestou jsme zdolali nespočet schodů, v této části parku už nebylo tolik krásných výhledů, ale zase na druhou stranu jsme tam byli prakticky sami. Cestou dolů poznal i Jožka zákeřnost kluzkých schodů, naštěstí bez vážnější újmy. Těsně před koncem se k nám přidala skupina Číňanek, z nichž jedna, Xiaoxiao, mluvila anglicky. Ukázalo se, že bydlí ve stejném hotelu, a tak jsme alespoň po návratu dostali tip na dobré jídlo a po delší době se opět najedli, za což patří Xiaoxiao dodatečný dík. Jinak ještě drobné srhnutí k národnímu parku ZhangJiaJie: opravdu jedinečné místo, které rozhodně stojí za návštěvu!

Ještě jednou - tentokrát pohled ze zhora

Cesta do Wuhanu
Další den jsme já a brácha pokračovali do Wuhanu a Jožka s Tomem do Pekingu. Společně jsme ale jeli ještě do nám již známého města Changsha. Tam jsme měli chvilku čas, a tak jsme relaxovali v jednom z parků. Pokračoval rovněž minisouboj "my vs. Changsha", ve kterém jsme ztratili další deodorant a celkové skóre je tedy 3:0 pro hlavní město provincie Hunan. Gratulujeme. Polovina naší výpravy tedy jela nočním vlakem do Pekingu, zatímco nás čekala pouze krátká, zhruba dvouhodinová cesta vlakem typu G (čili tím nejlepším) do Wuhanu. Toto město jsem zařadil do našeho programu hlavně proto, že neexistuje moc přímých spojení Changsha - Changzhou, takže Wuhan bylo pouze město pro přespání, ale i přesto nás zde ledacos překvapilo. Tak prvně náš hotel. Spadal pod řetězec levných čínských hotelů 7 Days Inn, ale i přesto byl nejdražší ze všech našich hotelů v Číně. Už po příchodu bylo jasné, že se jednalo spíše o "hodinový hotel", ve kterém jsme napřed dostali neuklizený pokoj, recepční netušila, co je to angličtina a celkový dojem byl opravdu hrozný. Ráno jsme se vydali na prohlídku města. Zdá se, že Wuhan je bude asi čínským městem prostituce, protože všude po zemi byly nalepené reklamy s telefonními čísly a obrázky polonahých slečen. Stihli jsme pouze dojít k místní nejznámější památce - Yellow Crane Tower a pak hned zpět na hotel a na nádraží. Jediná pozitivní věc na celém Wuhanu bylo příjemné počasí.

Yellow Crane Tower

Cesta do Changzhou
Z Wuhanu jsme odjížděli poměrně brzy, čekala nás totiž 5 hodin dlouhá cesta do Changzhou vedoucí zajímavou, kopcovitou krajinou, kde se neustále střídaly dlouhé mosty a tunely. V podvečer jsme přijeli do Changzhou, náš hotel, opět spadající pod 7 Days Inn, se nacházel nedaleko od nádraží. Oproti Wuhanu byl levnější, a tak jsme měli trochu obavy, co nás tam bude čekat... a čekalo nás tam zajímavé přivítání. Snad všichni zaměstnanci o našem příjezdu věděli předem, takže se mě hned ptali, jestli jsem Tomáš, aby mi mohli předat vzkaz od Kena, se kterým jsem se ten večer měl setkat. Celkově tento hotel vypadal mnohem lépe, než jeho nepovedený bratříček ve Wuhanu. A zároveň byl také levnější.

Changzhou
Ubytovali jsme se a asi za hodinu jsme se setkali s Kenem na recepci. Jeli jsme do japonské restaurace, ve které už jsem jednou byl těsně před svým odjezdem z Číny před dvěma lety. Opět byla na stole spousta jídla a pití, takže jsme se dosyta najedli a hlavně dobře popovídali. Následující den jsem chtěl bratrovi ukázat Changzhou, ale deštivé počasí jsme si asi přivezli s sebou. A tak jsem vyrazil alespoň pozdravit bývalé kolegy z MT. Překvapilo mě, jak snadno jsem se dostal až ke svému bývalému pracovnímu místu i bez přístupové karty. Pozdravil jsem se s několika kolegy a domluvil večeři se svou čínskou rodinou, u které jsem bydlel při své první návštěvě. Večer jsme tedy šli na tuto večeři, trochu nám dalo zabrat najít restauraci, ať už kvůli dopravní špičce tak kvůli hustému dešti, ale podařilo se a měli jsme výbornou pekingskou kachnu. Alespoň jsem mohl ukázat, že jsem se po dvou letech zlepšil v používání čínských hůlek. Po večeři zpět na hotel, opět v dešti, takže jsme byli donuceni zase využít fén.

Shanghai
Ráno nás čekal přesun do naší poslední destinace, kterou byla asi hodinu cesty vlakem vzdálená Shanghai. Tam jsme se opět setkali s Jožkou a Tomášem, kteří přijeli rychlovlakem z Pekingu chvilku před námi. Ubytování jsme tentokrát zvolili v hostelu, protože hotely v centru byly docela drahé. Pokoj malý, bez okna a v sousedství záchodů nebyl zrovna ideální, ale na jednu noc se to dalo přežít. Podstatné bylo, že jsme bydleli prakticky na East Nanjing Road, takže jsem to měli kousek na Bund. Tam také mířily naše první kroky, samozřejmě cestou se s námi chtělo zase fotit docela dost lidí a celkově bylo dost znát, že se blíží čínské národní svátky. Na večeři jsme zavítali do "Shanghai First Foodhall", ve které se v přízemí nachází množství obchodů, kde se dají koupit nejrůznější potraviny, v dalších patrech jsou pak řada restaurací od klasických čínských, přes sushi až po západní kuchyni. Vybrali jsme jednu z místních, těžko už si vzpomenu na název, ale jídlo bylo vynikající, ceny přijatelné a obsluha příjemná. Takže nezbývá než doporučit. Následující den jsme se podívali z blízka na Pudong, kde už stojí kompletní 632 metrů vysoká Shanghai Tower. Metrem jsme se také svezli k budhistickému komplexu Zhenru Temple, v jehož blízkosti se nacházel obrovský rybí trh. Odpoledne jsme zavítali to stejné restaurace jako předchozí den a pro změnu jsme to byli tentokrát my, kdo se chtěl vyfotit s personálem této restaurace. Protože další den jsme měli odlet naplánován už na sedmou hodinu ranní a během noci není tak snadné dostat se na letiště, přesunuli jsme se na poslední noc do hotelu vzdáleného jen asi 5 kilometrů od terminálu. Hlavní výhodou tohoto řešení byla možnost dopravy zdarma na letiště, které jsme samozřejmě využili. Tento hotel (Chang Chun Yuan Hotel) vypadal z venku spíš jako nějaká dílna, ale kupodivu byl uvnitř hodně prostorný a nakonec patřil rozhodně k těm lepším.
Noční Shanghai
Vlevo slečny, které se s námi chtěli vyfotit, vpravo pak slečna z restaurace uvnitř Shanghai First Foodhall zmíněné ve článku

Cesta domů
Ráno budíček ve 4, pak trochu problematické, ale nakonec úspěšné poskládání všech lidí do dodávky a cesta na letiště. Na zpáteční cestě stojí za zmínku snad jen přítomnost české letušky na palubě Emirates, která nám rozmluvila náš smělý plán návštěvy Burj Chalifa - nejspíš bychom to totiž nestihli. Jinak byla cesta bezproblémová a nezbývá než poděkovat všem zúčastněným za super výlet.

Co se v Číně změnilo
Protože uběhly dva roky od mé poslední návštěvy, měl jsem možnost porovnat, co se v zemi za toto období změnilo:
  • Ceny - rozhodně šly nahoru a to i díky slabší koruně. Aktuálně je pro nás Čína stále cenově přijatelná, ale předpokládám, že nebude trvat dlouho, a návšteva Číny zanechá v peněžence slušný vír...
  • Cenzura - pochopím, že je blokovaný Facebook, ale proč se nově blokují téměř všechny služby Google, to opravdu nechápu. Hlavně nám chyběla možnost využívat Google Maps. Osobně bych uvítal spíš opačný vývoj, celkově se člověk cítí dost ztracený, když mu prakticky nefunguje telefon. Říkali jsme si, že na 14 dní nemá cenu kupovat VPN, ale příště to určitě udělám.
  • Počasí - osobně jsem zažil asi nejsušší a nejteplejší léto v roce 2013, a tak mě překvapilo tentokrát hodně deštivé počasí, protože statisticky právě podzim bývá nejsušším obdobím roku. 

Jak jsem kupoval jízdenky předem
Protože je v Číně cestování vlakem hodně populární a často jsou spoje vyprodané, chtěli jsme nějak koupit jízdenky předem. Před oficiální stránky to bohužel nejde (nutnost platby čínskou platební kartou), a tak jsem musel najít jiné řešení. Na internetu existuje spousta agentur, které umí koupi jízdenky zajistit, většinou se však musí počítat s nějakým poplatkem navíc, což může být klidně i 10 USD. Podařilo se mi najít agenturu CTrip (http://english.ctrip.com/trains), kde se dají koupit jízdenky s poplatkem zhruba 3 USD, což je celkem přijatelné. Rezervace proběhla vždy do několika minut po zaplacení a pak jen stačilo na místě jízdenku vyzvednout. Ukázalo se, že nápad s nákupem předem byl dobrý, protože na několik vybraných úseků jsem kupoval jízdenky až na místě a výběr byl už značně omezený.

Video
Stejně jako minule, i teď jsem po návratu domů vytvořil krátké video:

sobota 18. ledna 2014

Loučení a cesta domů

Necelé tři měsíce utekly jako voda a nastal čas, kdy jsme postupně začali odjíždět domů. Již koncem září pro náš ve firmě přichystali oficiální rozloučení. Při té příležitosti nám představili své nové náborové video, které sice bylo pěkně natočené, plné kvalitních záběrů, ale příběh mě osobně nijak neoslovil. Celá tato akce měla být pro nás překvapením, a tak jsme se o ní dozvěděli na poslední chvíli a navíc jsme si měli "něco připravit". Na přípravu jsme měli jen několik hodin, a tak jsme se rozhodli, že zazpíváme nějakou písničku. Vybrali jsme "Hey Jude" od Beatles a vymysleli si vlastní text, ve kterém jsme se snažili poděkovat lidem ve firmě za vše, co pro nás udělali. Na to, že jsme na celou přípravu měli jen pár hodin, to dopadlo docela dobře a myslím, že jsme všechny příjemně překvapili. Poté jsme dostali obrovský dort a dokonce bylo i šampaňské. Pro některé z nás to byl skutečně jeden z posledních dnů ve firmě, já jsem však měl před sebou ještě spoustu dní.

První farewell
Po návratu z výletu na západ Číny už jsem zůstal ve firmě sám, tedy až na Ricarda, který se rozhodl, že si stáž prodlouží. V Changzhou však stále byl také Paul (jen už nechodil do práce), a tak nás Alex (Paulův čínský otec) pozval na večeři do japonské restaurace. Musím přiznat, že obvykle mi syrové ryby a jiné mořské plody moc nechutnají, ale tady to bylo jiné. Téměř vše chutnalo výborně a jsem rád, že jsem mohl vyzkoušet spoustu nových jídel. K tomu jsme popíjeli nějaký japonský alkohol a Číňané opět překvapili tím, že hodně vydrží. Další den jsme v prakticky stejném složení šli do možná jediného místního mezinárodního baru Blue Marlin. Proč mezinárodního? Protože zde bylo možné potkat docela dost cizinců, jako třeba Američana s jižanským přízvukem, který v Číně pracoval jako ředitel pobočky nějaké firmy, která mu platila dokonce i útratu v baru. Cena piva byla mnohem vyšší než u nás, ale vyplatilo se využít Happy Hours a pít tak za polovinu, tentokrát jsme to však měli placené firmou. Ačkoliv jsem byl unavený z předchozího dne, vydržel jsem docela dlouho, byla to vlastně opravdu poslední společná akce několika posledních stážistů.

Druhý farewell
Ve firmě jsem stále pracoval na své závěrečné zprávě k přidělenému projektu, takže jsem se nenudil a nakonec jsem vypracoval nějakých 25 stran a prezentoval své výsledky svým nadřízeným, kterým se práce líbila. Na úplně poslední den ve firmě pro mě Ken přichystal překvapení v podobě další rozlučky, kde opět nechyběl poměrně velký dort. Pak přišlo další překvapení. Dvě slečny z mého "English Corneru" pro mě zazpívali písničku. Jednalo se o nějakou čínskou variantu "Řekni, kde ty kytky jsou" a bylo to opravdu příjemné překvapení. Pak se mnou chtělo jít několik lidí z firmy ještě na poslední večeři, ale já už jsem slíbil, že budu na večeři doma. Tentokrát i moje "čínská máma" skončila v práci neobvykle brzy a měli jsme tedy poslední společnou večeři s celou rodinou, kde nechybělo ani víno a na stole bylo mnohem více jídla, než obvykle. Udělali jsme několik společných fotek a šel jsem si zabalit věci.

V druhé polovině následujícího videa jsou záběry z obou rozlučkových akcí...


Jak to tak bývá, nakonec jsem nechal většinu balení až na druhý den. Vstal jsem brzy, abych se mohl u snídaně ještě rozloučit a pak už jsem měl jen několik posledních hodin v Changzhou před sebou. Pro jistotu jsem vyrazil z domu už v 11 dopoledne, nasedl do autobusu a jel směrem k nádraží. V ten moment jsem si uvědomil, že pravděpodobně vidím naposledy místo, kde jsem strávil tři měsíce svého života a nebylo to pro mě vůbec snadné. Když jsem jel do Číny nebo před tím na půl roku do Finska, určitě to bylo velké rozhodnutí a nebylo lehké opustit svou zemi, ale vždy jsem věděl, že se vrátím. Tentokrát jsem tušil, že se nikdy nevrátím. A to byl ten hlavní rozdíl. Z Changzhou jsem odjížděl kolem 1 hodiny odpoledne a asi za hodinu jsem byl v Šanghaji. Ačkoliv odlet byl naplánován až na druhou hodinu ranní, rozhodl jsem se jet do Šanghaje mnohem dřív. Důvodem byl Maglev, nejrychlejší vlak na světě, jezdící rychlostí 431 km/h. Touto rychlostí však jezdí jen několikrát denně, mimo jiné ve 3 odpoledne, a tak jsem neměl na výběr a musel jet dřív. Vše šlo podle plánu, za 40 yuanů jsem si koupil lístek a vychutnal si těch 8 minut jízdy, přičemž maximální rychlostí jsme jeli možná jen dvě minuty, ale rozhodně to stálo za to. Po několika hodinách čekání na letišti Pudong jsem konečně letěl domů. Bohužel jsem seděl vedle blbce, takže jsem se vůbec nevyspal. V Moskvě jsem čekal další čtyři hodiny a pak letěl do Prahy, kde jsem měl domluvenou schůzku s Radkem, abych mu dal ještě nějaké fotky a také peníze, které mi půjčil. V ten moment jsem byl už asi 40 hodin na nohou, šíleně mě bolela hlava a nepomohly ani tabletky paralenu. A to mě ještě čekala tříhodinová cesta do Brna. Přijel jsem domů a šel spát. Ačkoliv jsem byl hrozně unavený, vzbudil jsem se asi ve 4 ráno a několik následujících dnů jsem bojoval s časovým posunem, tentokrát to pro mě bylo náročné a nemohl jsem si zvyknout na naše časové pásmo.


Ačkoliv jsem několikrát řekl, že už se do Číny nevrátím, docela rád bych se tam ještě alespoň jednou podíval. Pořád je tam spousta míst, která jsem nestihl navštívit. Doufám, že někdy bude zase příležitost, ale nikdy už to nebude na tak dlouhou dobu. Přivezl jsem si spoustu zážitků a nových zkušeností a také jsem poznal spoustu zajímavých lidí. Opět to byla trochu jiná zkušenost, než třeba Erasmus, a to hlavně kvůli tomu, že jsme bydleli v čínské rodině, a tedy poznali skutečný čínský způsob života.

Pokud čtete tento blog a rozhodujete se, zda vyjet někam na stáž, možná právě do Číny a možná právě s IAESTE, rozhodně jeďte. Je to jedinečná příležitost a byla by škoda ji nevyužít!

neděle 12. ledna 2014

Zajímavosti života v Číně

Během tří měsíců v Číně jsem si všiml spousty zajímavostí, klidně by se dalo říct kulturních rozdílů. Asi nemá cenu o každé zajímavosti psát samostatný článek, a tak se pokusím vše shrnout do jednoho.

Chaos na silnici
Do práce jsem jezdíval autem. Ne že bych přímo řídil, ale vždy mě někdo vezl a musím přiznat, že bych ani řídit nechtěl. Ačkoliv vozový park bychom Číně mohli závidět, jejich řidičské schopnosti v žádném případě. Obojí je dané tím, že auta se v Číně masově začala používat teprve nedávno, a tak to také na silnicích vypadá. Všichni mají poměrně moderní auta, ve výbavě se dává přednost komfortu nad bezpečností. Vypadá to, že žádná jasná pravidla neexistují a styl řízení je značně kreativní. Rozhodně platí, že větší auto má přednost, nákladní automobily běžně projíždí křižovatkou velmi rychle a za stálého troubení. Klakson je vůbec ta nejdůležitější součást automobilu, ačkoliv všude jsou k vidění zřejmě jen dekorativní dopravní značky "zákaz troubení". Čínští řidiči celkem svědomitě dodržují maximální povolenou rychlost a respektují semafory, vše ostatní ale ignorují. Docela často se jezdí v protisměru, zejména pokud na semaforu svítí zelená, a tak aby to stihl i ten úplně poslední, "zkrátí" si cestu jízdou v opačném pruhu. Na každé větší křižovatce řídí dopravu policie a podle aktuální situace ručně přepíná semafory a koordinuje přecházení chodců. Přechody pro chodce jsou v Číně pouhé čáry na silnici bez hlubšího významu. Pokud nejsou u přechodu semafory, žádný řidič vás nepustí. Pokud u přechodu pro chodce je i semafor, zelená neznamená, že můžete bezpečně přejít, protože v ten moment mají zelenou také auta z vedlejší silnice, takže paradoxně se jedná snad ještě o nebezpečnější situaci. Pokud je na dané křižovatce policista, je situace obvykle lepší a řidiči ohleduplnější. Zajímavé je také odbočování doleva, při kterém u nás dáváme přednost protijedoucím vozidlům, v Číně vyhrává ten rychlejší, drzejší nebo zkrátka ten, který více troubí. Pro odbočení vpravo platí podobně jako v USA, že je možné jet i na červenou, čehož se hojně využívá, i když několikrát to vypadalo dost nebezpečně. Samostatnou kapitolou jsou jsou velmi populární motocykly (konkrétně v Changzhou elektrické motocykly), jejichž řidiči obvykle nemají klasické řidičské oprávnění a bohužel ani netuší, jak se na silnici chovat, a tak jsou smrtelné nehody na denním pořádku. Celkově se na bezpečnost příliš nehledí, málokdo má na hlavě přilbu, na jednom elektrickém motocyklu se klidně sveze celé čtyřčlenná rodina, dětské autosedačky v automobilech také nejsou v módě a technický stav většiny nákladních automobilů je žalostný (osobní auta jsou obvykle moderní, nákladní naopak zastaralá). Obrovskou výhodnou velkých moderních čínských měst typu Changzhou je výborná infrastruktura, která je značně naddimenzovaná a pokud je někde nějaký problém (nehoda, dopravní zácpa), vždy existuje možnost, celé to objet vedlejší ulicí (platí samozřejmě jen pro nově postavené části měst).

Zákaz troubení byl skoro všude
Nakupování
V Číně je řada světových nákupních řetězců jako například Tesco nebo Carrefour. Rozdíl je samozřejmě v nabízením sortimentu zboží a také v ceně. Velký prostor je obvykle věnován rýži. Většinou je na výběr několik desítek různých druhů, balení jsou také mnohem větší, než známe z Evropy. Většinou existuje také možnost si zboží před nákupech řádně "osahat". Maso je obvykle také pěkně vystaveno, většinou naložené v ledu a s oblibou se prodávají i ty části, které u nás příliš populární nejsou, jako například kuřecí pařáty. Své vlastní oddělení mívají ryby a další mořské plody, stejně tak jako čínské instantní polévky, kterých existuje obrovské množství a občas se nachází v obchodě také "polévkový expert", který vám s nákupem rád poradí. Oproti Evropě je v Číně určitě mnohem menší výběr čokolád, většinou se jedná o zboží z dovozu a tedy hodně drahé, nechyběly ani české Marlenky. Mléčné produkty jsou také mnohem dražší, než u nás. Opět je to způsobené tím, že část mléčných produktů Čína dováží. Naopak veškeré místní produkty jsou poměrně levné, například česnek byl snad 10x levnější, než v České republice. Kromě velkých supermarketů existuje celá řada malých rodinných obchůdků, které najdete snad na každé ulici. Většinou se jedná o skutečně rodinný byznys, takže není náhodou, když vás obsluhuje pětileté dítě. Ceny jsou o něco vyšší než v supermarketech, ale často se mi podařilo něco koupit i levněji. Protože jsem bydlel u čínské rodiny, moc jsem nenakupoval, takže zkušeností moc nemám, ale několikrát jsem se setkal a tím, že jakmile jsem stál ve frontě u pokladny a na chvíli jsem nedával pozor, hned mě někdo předběhl. Většina lidí zde platí hotovostí, moje mezinárodní platební karta ve většině obchodů nefungovala.

Slušný výběr rýže...
Pokud jde o oblečení nebo elektroniku, existuje v Číně prakticky totožný výběr, jako všude jinde, ceny jsou však vyšší. Proto jezdí Číňané elektroniku nakupovat do Hong Kongu, kde platí jiné daňové zákony. Výjimkou jsou "fake markety", tedy obchody s neoriginálním zbožím, kde lze koupit jak "značkové" kabelky nebo oblečení, stejně tak jako elektroniku (myslím, že takový iPhone 5 s Androidem je k nezaplacení).

Česká stopa

Čínská kuchyně
Čína je obrovská země, a tedy i čínská kuchyně se hodně liší. V provincii Jiangsu, kde jsem trávil nejvíce času, bylo například velmi typické maso se sladkou omáčkou. Celkově sůl není až tak populární a jako Evropanům nám často hodně chyběla. Hlavním přílohovým jídlem je rýže, a to ráno, na poledne i večer. Brambory jsou spíše výjimkou a bohužel je Číňané neumí správně připravit. Naše obvyklá večeře doma s rodinou vypadala následovně: každý měl svoji vlastní misku s rýží a společně jsme měli většinou 5 různých jídel - kuřecí, vepřové nebo hovězí maso, rybu a zbytek různé druhy zeleniny. Zelenina byla obvykle tepelně zpracovaná, někdy bych uvítal spíše čerstvou. Populární byly také různé druhy zeleniny, které jsou u nás spíše neobvyklé jako například lilek. S masem se často vařil také zázvor, který dodal šťávě výbornou chuť. Většina jídel byla více pikantních, než u nás. Celkově byla čínská kuchyně určitě zdravější, než ta česká. Občas se místo rýže objevily také populární nudle, jednou jsme doma s rodinou společně připravovali také tradiční čínské plněné knedlíky. Po hlavním jídle následovala většinou ještě polévka, obvykle zeleninová nebo vývar.

Domácí večeře
U stolu se Číňané chovají trochu jinak než Evropané. Zcela normální je zde hlasité mlaskání nebo krkání, pokud jídlo obsahuje kosti, celé sousto si dají do úst a kost pak vyplivnou přímo na stůl. Číňané se netají ani tím, že jedí i věci pro Evropany hodně exotické, jako například hady, želvy, žáby nebo psy (jen v některých regionech).

V restauraci
Velmi populární jsou kulaté stoly s otočným středem, na který se servírují různá jídla. Každý si stůl otočí tak, jak potřebuje. Někdy je to však velký boj a u velkého stolu se může stát, že se k vám oblíbené jídlo ani nedostane. Do restaurace si většina lidí nosí své vlastní pití, ať už alkoholické nebo nealkoholické. V restauraci pak jen požádáte o skleničky. Populární je přípitek "ganbei", tedy do dna, takže je dobré pít i pivo z malých skleniček, protože "ganbei" přichází poměrně často.

Večeře v restauraci
Místní pivo
Nejlepší čínské pivo se jmenuje "Tsingtao" a i obsahem alkoholu kolem 4% se blíží tomu, co známe od nás. Ostatní piva jsou většinou slabší, chuťově i barvou blízké vodě. Například existuje pivo "Taihu", což je zároveň jezero nedaleko Changzhou...

Tsingtao v neobvyklém balení...
Náboženství
Navzdory ateistické komunistické vládě je v zemi celkem široké spektrum různých náboženství, jako budhismus, křesťanství, taoismus, tak překvapivě i docela hojně zastoupený islám. Není tak problém na jedné ulici najít jak křesťanský kostel, tak buddhistický chrám a kousek vedle muslimskou čtvrt.

Voda
Voda z kohoutku není pitná, jedině po převaření. Číňané s oblibou pijí horkou vodu, a to i v případě, že je venku 40°C. Horká voda je dostupná i na různých veřejných místech, jako například nádraží, nebo také přímo ve vlaku. Je tak docela snadné připravit si kdekoliv instantní nudle. Půllitr balené vody v PET láhvi se dá koupit za 1 yuan.

Kapitalismus
Zdálo by se, že komunismus a kapitalismus mají pramálo společného. Opak je však pravdou a Čína je toho důkazem. Na jedné straně je umělá zaměstnanost (lidé často vykonávají naprosto zbytečné práce) a nebo třeba kontrola čínské vlády prakticky nad vším, co děláte. A na straně druhé je relativní svoboda podnikání, ať už se jedná o drobné živnostníky, prodávající potraviny ve svém domě, tak i velké firmy konkurující prakticky celému světu.

Nutnost mít "vlastní" byt či dům
Každý odvádí povinně část svého platu na fond bydlení a tyto peníze nemůže použít na nic jiného, takže každý si nakonec musí koupit svůj "vlastní" byt nebo dům. Háček je v tom, že ve skutečnosti se nemovitosti jen pronajímají, a to na 70 let. Pokud muž nemá vlastní bydlení, těžko si pak hledá partnerku, viz dále...

Čínský způsob hledání partnera
Čínský "svatý Valentýn" se slaví někdy v létě a při této příležitosti se ve velkém nákupním centru sejdou mladí lidé, kteří hledají svého partnera. Nechybí samozřejmě ani jejich rodiče. Předem je nutné vyplnit formulář, ve kterém se mimo jiné uvádí měsíční příjem a údaj o tom, zda dotyčný vlastní dům, byt nebo třeba auto.

Politika jednoho dítěte
Oficiálně už se ruší, nicméně neoficiálně přetrvává dál. Za vzdělání se v Číně platí a není to levné. Zároveň jsou Číňané zvyklí své děti rozmazlovat a jen těžko se to změní. Číňané mají své dítě obvykle velmi brzy, prakticky ihned po nástupu do zaměstnání.

Pouze bakalářské vzdělání
Spousta Číňanů se spokojí pouze s bakalářským vzděláním, které jim zřejmě stačí k získání pracovního místa. Za prvé je vzdělání drahé a za druhé chtějí co nejdříve pracovat, koupit si dům a založit rodinu. U nás je to jiné, spousta Čechů využívá systému, kdy jako student má člověk řadu výhod.

Lidé tancující na ulici
Obvykle večer je možné spatřit obrovské skupiny zejména starších lidí, kteří spolu tančí na ulici.

Lidé chodící pozpátku
Poměrně často chodili po ulici lidé pozpátku. Nejsem si jistý, jestli je to součást nějakého náboženství, ale Číňané věří, že pokud jdou normálně, tak stárnou, pokud jdou naopak pozpátku, měli by omládnout. Takže je asi jasné, proč je tato činnost populární zejména mezi čínskými seniory.

Neupřímnost
Číňané jsou obecně neupřímní a nemají rádi, když jim něco řeknete přímo. Zároveň "neumí říct ne".

Komplikovaný způsob myšlení
Zatímco Evropané se snaží najít jedno fungující řešení, Číňané mají dalších 50 řešení, která mohou i nemusí fungovat.

Bílá barva pleti jako symbol krásy
V Číně platí, že bílá barva pleti je symbolem krásy. Proto se Číňanky pokud možno neopalují.

Ohňostroje
Není nic neobvyklého, když vás například ve 4 ráno vzbudí zvuk ohňostrojů...

Pracovitost
Číňané jsou obecně velmi pracovití, v práci tráví skutečně hodně času. Horší je to s efektivitou práce, stejně tak s její kvalitou.

Angličtina
Anglicky v Číně neumí skoro nikdo. Ačkoliv se angličtina ve školách vyučuje, veškeré zkoušky jsou pouze písemné, a tak spousta Číňanů dovede celkem schopně psát, ale s mluvením je to horší. Navíc to mají opravdu hodně těžké, čínština je zkrátka hodně odlišná.

Rozdíl mezi chudými a bohatými
Stejně jako všude jinde, i v Číně se neustále zvětšují rozdíly mezi chudými a bohatými. Problém je, že řada lidí zbohatla také díky členství ve straně, což přeci jen poněkud odporuje původní myšlence komunismu. Problémem je také korupce.

Velký bratr a cenzura
Kamery jsou úplně všude, mají dokonce i kamery, sledující jiné kamery, které monitorují další kamery a tak dále. Zajímalo by mě, jestli mají dostatek lidí na sledování záznamů z těchto kamer, možná na to mají i speciální úřad, stejně tak jako na cenzuru. Facebook, Twitter nebo Youtube jsou samozřejmě blokovány, místo toho mají Číňané své vlastní Weibo, Wechat nebo Youku. Google je také značně omezený a místní ho takřka nepoužívají, místo toho mají Baidu. Všechny zmíněné weby samozřejmě prochází cenzurou, nic není anonymní, všude se při registraci vyžaduje telefonní číslo, které je vždy spojené s vámi (při jeho nákupu je potřeba doklad totožnosti).

Odpadky
Připadalo mi, že Číňané produkují hodně odpadu a nevím přesně, kde končí, ale nejspíš ve spalovnách. Zajímavé je, že nepoužívají kontejnery a popelářská vozidla jako u nás, ale prostě vše házejí na hromadu, pak přijede nákladní auto a odpadky se na něj přehazují lopatami. Abych situaci více dokreslil, teplota vzduchu je 36°C a možná tak polovinu odpadu tvoří zbytky jídla...

Kvalita vzduchu
Často slýchávám v televizi, že na Ostravsku je znečištěné ovzduší. Některé oblasti Číny by ale mohly Ostravsku jeho vzduch závidět, protože jsou na tom mnohem, mnohem hůř.

Vztah k ostatním národům
Je dáno historicky, že Čína je hodně uzavřenou zemí vůči celému světu. V poslední době se to částečně mění, přesto jsou Číňané velmi opatrní. I proto nás velmi překvapilo, že jsme měli možnost bydlet přímo v čínské rodině. Asi nejhorší vztahy má Čína s Japonskem, které vyloženě nenávidí. Hlavně mladí Číňané se často stylizují v duchu západní kultury, především té americké... i když to se pak nedá mluvit o kultuře.

Některé zajímavosti, například lidi tancující na ulici, lze vidět i v mém videu z Číny:


sobota 11. ledna 2014

Jak vypadala moje práce ve firmě

Moje oficiální pozice byla "software engineer", ale jako stážista jsem samozřejmě moc práce neměl. Nicméně nebylo to takové to "leháro", o kterém mluví někteří stážisté z dalších exotických zemí. Do práce jsem skutečně musel každý den a měl jsem úkoly a povinnosti, které jsem musel plnit, stejně jako v každé jiné práci. Jak tedy vypadal můj běžný pracovní den? Vstával jsem už kolem šesté ráno, v 7 jsme měli společnou snídani a v 7:30 jsme odjížděli do práce. Pokud bych měl jet autobusem, musel bych vyjíždět už v 7, takže i když jsem náhodou nemohl jet se svojí rodinou, vždy jsem se snažil, zajistit si odvoz. Další kolegyně z firmy totiž bydlela poblíž, takže jsem jezdil s ní. Její styl řízení auta byl "hodně kreativní" a neuměla moc dobře anglicky, takže domluva nebyla snadná, naštěstí alespoň její přítel uměl docela dobře, takže jsem si cestou měl s kým povídat. Do práce jsem obvykle dorazil jen pár minut před začátkem pracovní doby. Nejprve jsem se snažil být celý den na svém místě a pracovat. Později jsem si všiml, že ani Číňané tolik nepracují a navíc jako stážista jsem neměl až tolik práce, takže postupem času se můj rozvrh poněkud změnil. 8:05 byl totiž čas na ranní kafíčko. Obvykle u Radka, občas se k nám přidali Marin s Josefine. Pak jsem se vrátil na své místo a začal něco dělat, mezitím už dorazil e-mail typu "Oběd společně 11:40?" Na oběd jsme totiž chodili společně s ostatními stážisty a mělo to svůj důvod. Zatímco místní byli schopní oběd sníst během 10 minut, Evropanům obvykle nestačilo ani 20 minut a pravidelně jsme zůstávali v celé jídelně úplně poslední. Po obědě následovala hodinová pauza, během které většina Číňanů spala, ale já jsem měl hned ve 12:30 hodinovou anglickou konverzaci s několika kolegy z mého oddělení. V práci se končilo přesně v 17:00 a domů jsem obvykle jezdil autobusem, protože moje "čínská máma" obvykle pracovala mnohem déle. Firma měla vlastní autobusy pro své zaměstnance, bohužel žádný z nich nejezdil až ke mě domů, takže jsem musel přestupovat na MHD. Domů jsem dorazil obvykle kolem šesté, následovala večeře a je jasné, že v běžný pracovní den už moc volného času nezbývalo.

Hlavní budova
A co bylo tedy předmětem mojí práce? Nejprve jsem pracoval na programu, který sloužil ke komunikaci mezi terminálem váhy a počítačem. Konkrétně jsem dostal do rukou hotové řešení, určené však pro starší typ terminálu. Musel jsem zjistit, jak program upravit, aby fungoval i s novější verzí. Nakonec to byl hodně jednoduchý úkol, bohužel jsem na všechno musel hodně dlouho čekat, takže k jeho splnění jsem potřeboval hodně času. Druhou polovinu stáže jsem se věnoval návrhu digitálního filtru typu dolní propust, který měl sloužit k odrušení nežádoucích signálů, které vznikaly v reálném provozu (váha byla umístěna na montážní lince). Při tomto úkolu jsem spolupracoval s Číňanem, který neuměl příliš dobře anglicky, a tak nebyla komunikace dobrá, ale musím uznat, že se snažil. Kromě tohoto jsem měl také další povinnosti, jako svůj "English Corner", prezentaci o české kultuře a také zmíněné anglické konverzace během polední pauzy. Příjemným oživením bylo hned několik pracovních večeří, na které jsem byl pozván. Výbornou zkušeností byla večeře s kolegy z Německa, Švýcarska a USA.

Stážisté spolu s čínskými kolegy
Už jsem zmínil, že hodně času v práci jsem trávil spolu s ostatnímu stážisty, takže bych je rád v krátkosti představil. Nejprve Radek, druhý Čech ve firmě, pracoval v oddělení "Supply chain management" jen pár kroků od mého pracoviště, stejně tak jako Chorvat Marin a Švédka Josefine, která již byla v Číně delší dobu a docela dobře uměla i čínsky. Já a tito tři zmínění lidé jsme pracovali v podstatě na jednom místě, kousek od nás, ve vedlejší budově, pracoval James, Brit původem z Filipín. Poslední dva stážisté měli pracoviště v druhém sídle firmy Mettler Toledo, vzdáleném asi kilometr od nás. Byli to Paul z Irska a Ricardo ze Španělska. Všichni spolu jsme se ve firmě sešli jen občas, většinou kvůli společnému meetingu nebo třeba focení, ze kterého je následují fotka.

Společná fotka

sobota 4. ledna 2014

Můj velký čínský výlet (Chengdu, Jiuzhaigou a Xi'an)

Naše čínská stáž už se pomalu blížila ke konci a my jsme neustále přemýšleli, která místa v Číně ještě navštívíme. Začátkem října se slaví vznik Čínské lidové republiky a tento svátek znamená nějakých 7 dní volna. Při troše snahy a připojení dvou víkendů z toho bylo nakonec 12 dní volna. A to už byla doba dost dlouhá na to, podívat se někam dál. Mezi stážisty se vytvořilo několik skupin a každá z nich měla přeci jen jiné plány. Já a Radek jsme se rozhodli pro následující trojici míst: město Chengdu, národní park Jiuzhaigou a nakonec město Xi'an. Původní plán počítal s využitím pouze vlaků s tím, že první část cesty z Changzhou do Chengdu by trvala více než 30 hodin. Pak jsme se podívali na nabídku letů na zmiňované trase a kupodivu jsme našli cenově přijatelné řešení (840 yuanů), navíc namísto původních 30 hodin cesta letadlem by trvala jen 3 hodiny. Takže jsme neváhali a okamžitě udělali rezervaci. Pak jsme ten samý krok opakovali pro trasu Chengdu - Xi'an. Města samotná od sebe nejsou příliš vzdálena, ale vzhledem k horskému terénu cesta vlakem trvá 18 hodin, letadlem pak necelou hodinu za 510 yuanů. Zbývalo nám tedy koupit jízdenku na vlak z Xi'anu zpět domů, do Changzhou. Bohužel stalo se to, čeho jsme se nejvíc báli. Vzhledem k tomu, že se jednalo o konec velkého čínského státního svátku, jízdenky byly okamžitě vyprodány. V momentě mojí objednávky zbývala poslední, a to asi 20 sekund po otevření prodeje. Okamžitě jsme hledali za pomoci čínských kolegů náhradní řešení. Dokonce jsme uvažovali i nad letadlem, ale cena byla již příliš vysoká. Další možností bylo počkat jeden den a zkusit objednat stejný vlak na další den, ale to už bylo pozdě vzhledem k tomu, že jsme museli do práce. Kolegové vymýšleli možná ještě bláznivější varianty, jako jet do Pekingu a odtamtud pak zpět, což by bylo nakonec dražší než letadlo. Jednou z možností bylo také, jet "jižní" trasou přes Wuhan, případně toto město i navštívit, což by nebylo špatné, ale už to nevycházelo jak časově, tak finančně. Nakonec jsem našel řešení v podobě kombinace dvou vlaků - G2006 z Xi'anu do Zhengzhou a pak D284 domů. Tuto kombinaci za 450 yuanů jsme nakonec koupili, i když opět to byly nervy a na poslední chvíli jsme si uvědomili, že jsme vlastně ani nezkontrolovali, jestli máme přestup na stejném nádraží. Nakonec jsme měli více štěstí než rozumu, protože toto byla jedna z mála kombinací, na které byl přestup možný. Zbývalo už jen zarezervovat ubytování, v Chendgdu to vyhrál hostel "Lazybones" (50 RMB/noc), v Jiuzhaigou "Angelie Ho(s)tel" v průměru za 90 RMB/noc a nakonec v Xi'anu "Ancient City Youth Hostel" za 60 RMB/noc. Všechny ceny byly docela přijatelné, ale už ovlivněné tím, že se jednalo o největší čínský svátek. Kdykoliv jindy by byly jak ceny ubytování, tak i letenek, o 30-50% nižší. Poslední neznámou byl nákup jízdenek na autobus z Chengdu do Jiuzhaihou a zpět, což nešlo udělat ani online, ani po telefonu, zkrátka jedinou možností byl nákup přímo na místě.

Mapa navštívených míst
Jak už to tak bývá, nic nešlo úplně podle plánů. Několik dní před naší cestou Radek onemocněl, a tak jsem musel jet sám. Radek musel stornovat letenky i rezervace ubytování, ale rozhodl se, že se ke mně připojí na poslední destinaci, tedy v Xi'anu, což nakonec také nevyšlo. Tak jsem se vydal sám na letiště v Changzhou s tím, že pojedu autobusem, který měl odjíždět kousek od firmy. Na zastávce byl dokonce i jízdní řád, i když sloužil spíš jako dekorace, autobusy podle něj nejezdily. Asi po hodině čekání jsem usoudil, že bych se vlastně vůbec nemusel dočkat, tak jsem kontaktoval kolegy z firmy, kteří mi zavolali taxík. To jsem ještě neměl vyhráno, protože operátor taxislužby řekl, že nikdo není volný, a tak mi nic neslibují. Jeden kolega se dokonce nabídl, že když se neozvou, tak mě na letiště odveze. Nakonec však taxík dorazil, a tak jsem si mohl vychutnat super rychlou a riskantní cestu na letiště, za kterou jsou navíc platil 60 yuanů. Letiště v Changzhou je malé. To tvrdí místní. Pro mě bylo docela velké, bohužel ve vstupní hale chyběla místa k sezení, také jakoukoliv velkou informační tabuli jsem nenašel, jen malé LCD televize. Udělal jsem check-in, prošel bezpečnostní kontrolou, kupodivu snad méně přísnou, než na vlakovém nádraží, a čekal jsem na odlet. Po chvíli přišla nějaká zaměstnankyně a umístila před bránu ceduli, kde se společnost Air China omlouvala za zpoždění. Koupil jsem si tedy instantní nudle a čekání jsem si zpříjemnil sledováním čínské televize, kde zrovna vysílali soutěž "Nakresli čínský znak", ve které měly čínské děti za úkol nakreslit (nebo napsat, těžko říct) slovo, nebo část slova, které slyšely. Mezi místními to mělo obrovský úspěch a já jsem se také nenudil, dokonce jsem potají fandil a byl jsem překvapený, jakou radost může vyvolat jeden dobře napsaný čínský znak. Pak už jsme konečně letěli, dokonce se během letu podávalo docela dobré, nečínské jídlo. Také jsem měl štěstí na sousedy, nikdo v okolí příliš nerušil, všichni byli unavení a dokonale otrávení čekáním a vedle mě seděla docela hezká a vkusně oblečená Číňanka. V Chengdu jsem měl zajištění odvoz do hostelu, za který jsem sice platil 100 yuanů, ale nakonec jsem za něj byl opravdu rád, protože jsem nemusel nic řešit.

Chengdu - místní pijící čaj
Za několik hodin jsem musel vstávat a šel jsem koupit jízdenku do Jiuzhaigou. Našel jsem místo, kde mělo být autobusové nádraží, ale dalších 10 minut jsem hledal vchod. Uvnitř už byly docela dlouhé fronty, vybral jsem si naštěstí jednu z těch rychlejších a také, jak se nakonec ukázalo, anglicky mluvící. Lístek za 140 yuanů byl tedy úspěšně koupený a já měl celý den v Chengdu před sebou. Město samotné bylo velmi pěkně upraveno, vůbec nic nenaznačovalo tomu, že by se mělo jednat o chudý region, pro který jsme nedávno dělali charitativní akci. Musím říct, že tolik luxusních, většinou černých aut, navíc bez poznávacích značek, jsem v životě neviděl. Kdo ví, komu nakonec jdou charitativní peníze do kapes... Místní obyvatelé jsou povahově úplně jiní, než lidé na východě Číny. Celý den jen sedí na ulici a popíjí svůj čaj a ti, kteří náhodou zrovna pracují, to s rychlostí své práce zrovna nepřehání. Podle kolegů z práce měly být v Chengdu také hezčí holky, pro mě jako pro Evropana je však asi těžší nějaké rozdíly vůbec postřehnout, ale tak asi to byla pravda, když to všichni říkali. Co se památek týká, nic extra zajímavého zde nebylo. Do taoistického chrámu jsem se bohužel nedostal a do buddhistického jsem pak vstoupil úplně náhodou, ale musím uznat, že ten byl hodně zajímavý a navíc jsem tam potkal možná tak osmdesátiletého Číňana, který uměl anglicky a věděl něco i o naší zemi. O místní kuchyni se říká, že je velmi pikantní, a to tak, že i pro místní. Proto jsem ji raději ani neochutnal, protože já jsem měl občas co dělat, abych se nerozbrečel i u normálních, nepikantních jídel. Zajímavostí je také hot pot, hrnec uprostřed stolu, ve kterém si zákazník sám "uvaří" objednané ingredience. Tuhle specialitu jsem vyzkoušeli již v Changzhou a také nás příliš neoslovila. Večer jsem pak v hostelu potkal nějaké Evropany, kteří mě chtěli vzít s sebou někam do klubu, ale vzhledem ke svému zítřejšímu brzkému vstávání jsem musel odmítnout, i když by to bylo jistě zajímavé...

Jiuzhaigou
Další den ráno jsem opět vstával brzy, tuším, že někdy o půl šesté. Sbalil jsem si všechny věci a vyrazil na autobusové nádraží, kam jsem dorazil snad 15 minut před odjezdem a ještě jsem měl trochu problém, najít svůj autobus. Následovala asi 10 hodinová cesta nejprve po dálnici, která se později změnila v horskou silnici plnou ostrých zatáček, tunelů a mostů. V oblasti bylo v roce 2008 velké zemětřesení, které cestu značně poničilo. Byla opravena, avšak v létě 2013 přišly velké povodně, které opět odnesly několik mostů a sesuvy půdy poničily část silnice. Pohled na zničené a opuštěné vesnice nebyl zrovna veselý, ale jinak byla okolní horská krajina pozoruhodná. Cestou bylo několik zastávek na jídlo, i když vždy byly hodně krátké. Postupně jsme vystoupali až do nadmořské výšky více než 3000 metrů na mořem, jednalo se vlastně již o počátek Tibetské náhorní plošiny, cestou jsme míjeli tibetské vesnice, spousta nápisů byla psána tibetským písmem. Poblíž města Songpan se nachází letiště (3448 m.n.m.), které je alternativou za jinak opravdu dlouhou cestu autobusem. K večeru jsme pak sjeli o více než 1000 metrů níže do údolí Jiuzhaigou, cíle naší cesty. Bez problémů jsem našel svůj hostel a ubytoval jsem se, bohužel majitelka neměla dostatek klíčů, takže jsem neměl svůj klíč a musel jsem čekat na kopii. Zavolal jsem Jamesovi, který zde byl spolu s Paulem a Minou již od včerejška, abychom se domluvili, v kolik hodin zítra půjdeme do parku. Všichni bydleli ve stejném hostelu, kousek od mého pokoje a ukázalo se, že dokonce dříve bydleli v mém pokoji a ještě nevrátili klíče, čímž byla záhada vyřešena. Večer jsem šel ještě koupit lístek, abych ráno nezdržoval. Pro studenta vyjde jeden den na 110 RMB, k tomu autobus za 90 RMB (lístek na autobus však nikdo nekontroloval).

Stážisté z Changzhou v Jiuzhaigou
Jeden z vodopádů v Jiuzhaigou
Následující ráno opět budíček ještě za tmy, již před šestou hodinou. Společně jsme vyrazili do parku, kde navzdory blížícímu se státnímu svátku nebylo až tolik lidí. Ráno to vypadalo na výborné počasí, přesto všichni kromě Jamese zvolili dlouhé kalhoty, což jak se později ukázalo, bylo moudré. Sedli jsme do nějakého "expres" minibusu a vyjeli až úplně nahoru, na místo zvané "Primeval Forest". Už tam se ukázalo, že dnes nebude příliš teplo. Cestou dolů jsme šli kolem celé řady různých jezer s čirou, do modra zbarvenou vodou. Zajímavé byly také názvy jezer, například "Panda Lake", u kterého jsme však pandu neviděli, i když jsme se snažili všechny okolo přesvědčit, že ano. Zajímavé bylo také jezero "Mirror Lake", v jehož hladině se krásně zrcadlila okolní krajina. Některá jezera byla zabarvena také více do zelena. Později jsme narazili také na první vodopády. Zdálo by se, že v národním parku byla spousta zajímavostí, ale pro některé Číňany byla mnohem zajímavější naše malá skupinka "bělochů", takže během dne se s námi vyfotilo docela dost lidí. Dokonce jsme uvažovali, že bychom na tom mohli začít vydělávat - jedna fotka 10 yuanů, možná bych uvažoval o slevě pro pěkné slečny...  Později začalo i trochu pršet, šli jsme se najíst a vydali se do druhého z celkem tří údolí. Úplně nahoře se nachází jezero "Long Lake", které je nejvýše položeným a zároveň největším jezerem v této oblasti. Bohužel už skutečně pršelo docela dost, takže jsme se vrátili zpět do hostelu. Jsem opravdu rád, že jsem aspoň jeden den strávil se skupinou dalších stážistů.

Jiuzhaigou
Další den jsem neměl ani budík, vstupenku do parku jsem si nekoupil a čekal jsem, jaké bude počasí. Vzbudil jsem se až možná v 8 a bylo opravdu krásně, a tak jsem se ani nestihl rozloučit s ostatníma, kteří odlétali ke své další destinaci, a vydal jsem se opět do parku. Tentokrát jsem vystoupil z autobusu ještě před první křižovatkou, tedy v údolí, které jsme včera vůbec nenavštívili a rozhodl jsem se, že tentokrát půjdu co nejdál pěšky. Kupodivu bylo kolem málo lidí, ostatní totiž vyjeli až úplně nahoru a postupně sjížděli dolů, já jsem zvolil opačný postup. Netrvalo dlouho a dorazil jsem k více než 300 metrů širokým vodopádům "Nuorilang Falls", u kterých jsem si udělal spoustu zajímavých fotek, a pak jsem dorazil na rozcestí a přemýšlel, kam dál. Rozhodl jsem se pro údolí, které jsme včera kvůli dešti tak úplně nestihli, a tak jsem tentokrát viděl možná nejhezčí jezírko celé oblasti "Five-Colored Pond". Cestou nahoru autobusem mě pozorovala skupinka asi 10 čínských dětí, nahoře jsem vystoupil a po chvíli jsem se otočil a zjistil, že mě sledují. Samozřejmě se mnou chtěli fotku, ale nevěděli, jak mi to říct. Zajímavé bylo, že i po té, co jsem se s nimi vyfotil, šli pořád za mnou a pokoušeli se mluvit anglicky a čekali, jestli budu nějak reagovat, tak jsem občas něco málo řekl, aspoň měli radost. Pak jsem chtěl jít pěšky kolem "Seasonal Lakes", ale bohužel byla cesta uzavřena a v jezerech aktuálně stejně nebylo moc vody. Tak jsem ještě na závěr dne přejel do třetího údolí, kde jsem objevil něco, co jsme včera nestihli, a sice další vodopády "Pearl Shoal" vysoké asi 30 metrů. Pak už jsem se musel vrátit do hostelu, protože park se postupně zavíral. Byl to můj poslední den, což byla škoda, protože kousek odsud se nachází další zajímavý národní park, který by stál za návštěvu - Huanglong.

Jiuzhaigou
První den státního svátku jsem opouštěl Jiuzhaigou a šlo poznat, že ten největší nápor turistů dorazil právě dnes. Silnice byla úplně ucpaná a zpět do Chengdu jsme jeli více než 12 hodin, a to bohužel i díky neukázněnosti čínských řidičů. Večer jsem šel okamžitě spát a ráno jsem opět nikam nespěchal, což byla chyba. Jel jsem totiž kousek dál od centra města, podívat se do chovné stanice pandy velké. Bohužel bylo tam tolik lidí, že jsem neměl prakticky šanci, dostat se dovnitř. Problém byl, že dostat se zpět také nebylo snadné, musel jsem jít pěšky několik zastávek proti směru, ze kterého přijížděl autobus, abych se do něj vůbec vešel, navíc jsem musel jet jinou linkou, a tak jsem vystoupil úplně někde jinde, než jsem chtěl. Byla tam jedna Číňanka, která si všimla, že zmateně koukám do mapy, a tak se mě zeptala, kam chci jet, pak mi zjistila, kterou linku potřebuji a dokonce mi půjčila svoji náhradní kartu na autobus. Očividně v životě moc cizinců neviděla, a tak byla ráda, že si s někým může promluvit anglicky. Večer mě čekal letecký přesun do Xi'anu, takže jsem si šel do místního supermarketu koupit něco na cestu, stejně jako před cestou do národního parku jsem si kupoval instantní polévku a stejně jako minule tam byl vyškolený zaměstnanec, který se mi snažil vysvětlit výhody určité značky instantních nudlí (zřejmě promo akce). V Číně je zkrátka tento produkt populární.

Chengdu
Odpoledne jsem pak jel autobusem na letiště a pak rovnou do Xi'anu, tentokrát bez zpoždění. Let však nebyl tak příjemný. Za mnou sedící Číňan mě neustále kopal do sedačky, a tak jsem to nakonec nevydržel a pěkně od plic jsem mu vynadal. Po té se celé letadlo uklidnilo, asi něco podobného nečekali. Číňané si totiž obvykle podobné věci nechají líbit. Už po příletu jsem ve vzduchu cítil, že jsme správně. Xi'an má totiž snad nejhorší kvalitu vzduchu v celé Číně a bylo to doslova cítit (a ve dne i vidět). Jel jsem autobusem do centra, které bylo neskutečně plné lidí, nemohl jsem pak ani najít ulici, kterou se mám vydat, a tak jsem šel nejprve špatným směrem, pak se mi načetla GPS v telefonu a našla mi cestu přes muslimskou čtvrt, což jsem samozřejmě nevěděl, jen jsem se cestou nestačil divit, jaký je všude nepořádek. Dorazil jsem na ulici, kde měl být můj hostel, ale stále jsem ho nemohl najít, tak jsem tam zavolal a snažil jsem se z nich dostat nějaké informace, jak je najít. Nakonec mi poslali někoho naproti, stál jsem kousek od hostelu, ale v noci zkrátka nešel vidět. Byl to tedy hodně náročný den plný bloudění, a tak jsem byl rád, že jsem mohl jít do postele.

Xi'an - Bubnová věž
Ráno jsem si mohl prohlédnout Xi'an v celé své kráse. Ačkoliv na obloze nebyl jediný mráček, Slunce vidět nešlo. Prach byl úplně všude, jak ve vzduchu, tak na zemi. Jaké by to bylo ráno bez dobré kávy, řekl jsem si a zamířil do místní pekárny, kde obvykle v Číně byla káva běžná. Ihned po svém příchodu jsem upoutal pozornost všech čtyř zaměstnankyň a objednal jsem si cafe latte. Holky asi moc nevěděly, co to je, začaly studovat návod a pak připravovat kávu, když v tom znejistěly, jakmile v návodu našly, že může být jak horké, tak studené. Nesměle se mě tedy zeptaly, jaké chci, tak jsem si dal normální horké a pozoroval jejich snahu. Po chvíli bylo hotovo a ještě jsem poprosil o trochu cukru, načež přišlo něco, co jsem nečekal. Jedna ze slečen vzala obrovskou lžíci plnou cukru a celou mi ji tam vysypala a chystala se na další, naštěstí jsem ji stihl zastavit, ale i tak to bylo asi moje nejsladší káva v životě. Pak mě ještě celou dobu pozorovaly, když jsem kávu pil, tak jsem se aspoň snažil předstírat, že mi chutná. Poté jsem šel k Bubnové věži, kde jsem šel i dovnitř, kousek dál stála ještě možná slavnější Zvonová věž, která však vypadala hodně podobně. Obě věže určitě stojí za návštěvu, stejně tak jako městské hradby. Xi'an je jedno z mála měst, které má stále původní hradby, a tak jsem toho využil a asi polovinu jsem je během odpoledne obešel. Dá se rovněž vypůjčit kolo, ale já jsem měl v Xi'anu dost času. Večer jsem šel najít místo odjezdu autobusu č. 5 (306), který jezdí ke slavné Terakotové armádě a pak zpět na hostel. Cestou jsem si koupil láhev vody, v obchodě byla také nějaká čínská slečna, která se se mnou dala venku do řeči. Jediný problém byl v tom, že já jsem mluvil anglicky a ona čínsky. Na to, že jsme si nerozuměli, jsme si povídali celkem dlouho, ale dodnes netuším, co po mě chtěla.

Xi'an - městské hradby
Následující ráno jsem opět musel brzy vstávat, protože mě čekala cesta k Terakotové armádě. Využil jsem veřejný autobus zmíněný výše, u kterého již brzy ráno byla dlouhá fronta. Výhodou byla extrémně nízká cena, jak už to v Číně u veřejných autobusů bývá. Přímo na místě již byly davy lidí, koupil jsem si studentský lístek za 75 RMB a vstoupil do první jámy. Bohužel, hlavně na začátku byla spousta lidí a skoro nic jsem neviděl. Právě první jáma je nejzajímavější a je v ní k vidění nejvíc soch vojáků. V ostatních je většina míst zakryta, odkryté části mnohdy obsahují jen polorozpadlé sochy, čekající na rekonstrukci. Součástí bylo také muzeum, ve kterém se nedalo ani pohnout. Byla opravdu velká škoda, že jsem se na toto místo dostal právě v době, kdy tady byla také velká část čínského národa... Po pár hodinách jsem si chtěl koupit něco k jídlu, ale v "turistické vesnici" bych se asi sotva najedl, a tak jsem jel zpět a v Xi'anu, kousek od nádraží, jsem objevil moji novou oblíbenou čínskou restauraci, kde jsem si chtěl objednat nudle, ale moc jsme si nerozuměli, a tak jsem ukázal raději na obrázku na knedlíky a ty bylo opravdu dobré, takže jsem se pak vrátil ještě jednou a kdyby to šlo, byl bych tam asi každý den. Odpoledne jsem šel do muslimské čtvrti, která je tvořená úzkými uličkami plnými pouličních obchodníků a kde se zaručeně nedodržují žádná hygienická pravidla, takže bych si rozhodně nic k jídlu nekoupil. Ale doporučuji se tam podívat.

Xi'an - Terakotová armáda
Můj poslední den v Xi'anu jsem jel mimochodem velmi pěkným metrem do jižní části města, kde se nachází mimo jiné Velká a Malá pagoda divoké husy. Oproti ostatním pagodám v Číně, tentokrát se jedná o skutečně staré stavby, které nejsou nijak zvlášť zdobeny, a mně osobně se velmi líbily. V okolí obou pagod jsou poměrně velké areály plné různých dalších staveb, takže návštěva zabere docela dost času. Večer jsem se již chystal na cestu domů, do Changzhou.

Xi'an - Malá pagoda divoké husy
Ráno jsem vyrazil na nádraží Xi'an Sever, což je poměrně daleko od centra města, ale naštěstí až k němu vede linka metra. Ve vlaku jsem seděl vedle malé holčičky, pro kterou jsem byl opět obrovskou atrakcí, ještě navíc, když jsem pak vytáhl svůj foťák, hned upozornila svoji maminku ve stylu "Podívej se, co to má...". Na první pohled to totiž nebyla zrovna bohatá rodina, stejně jako většina cestujících v tyto dny, a tak chápu, že jsem pro ně musel být zajímavý. Když pak vystupovala, podal jsem jí batoh, na který nedosáhla, a ozvalo se nesmělé "thank you". V Zhengzhou jsem přestupoval a jsem rád, že jsem tam nemusel trávit více času, protože nádraží nepatřilo k těm hezkým (i když možná hezčí, než řada českých nádraží). Ve vlaku do Changzhou už pak bylo všechno v pořádku, asi v polovině cesty jsme zastavili a ozvalo se nějaké hlášení. V tom všichni vstali a otočili své sedačky o 180°. Měnil se totiž směr jízdy. Do Changzhou jsem přijel asi v 9 večer, kdy už autobusy nejezdí, a tak jsem v hustém dešti sháněl taxík, nabízelo se mi několik místních "podvodníků", ale opět jsem raději zvolil oficiální taxi.

Celkově to byl výborný výlet, ve kterém jsem poznal skutečně velký kus Číny. Zároveň jsem si uvědomil, že pokud cestuji sám, daleko více si všímám toho, co se děje okolo. A tak jsem si mnohem více všímal toho, jak si ostatní všímají mě. Nejprve mi to vadilo, později jsem změnil svou strategii a lidi jsem začal zdravit. A úplně nejlepší bylo, na "hello" od Číňanů odpovídat "nihao"...


neděle 29. prosince 2013

Výlet do Pekingu

Na 19. září připadal v Číně tento rok "Podzimní svátek" (Mid-Autumn Festival). To znamenalo volný čtvrtek a tedy důvod k tomu, abychom se jeli někam podívat. Plán už jsme samozřejmě promysleli několik týdnů dopředu, prakticky ihned poté, co jsme zjistili, jak v Číně státní svátky fungují. Pokud vychází například na čtvrtek, je pak volno i v pátek, ale v neděli se pak musí do práce. My jsme se nakonec rozhodli, že si tento víkend ještě prodloužíme a vzali jsme si volno i v neděli a pondělí. Plán byl následující: do Pekingu jet nočním vlakem ze středy na čtvrtek a domů pak v noci z neděle na pondělí (jedna jízda asi 270 yuanů). I proto jsem navrhl, vzít si v pondělí volno. Trochu jsme měli strach, aby se nám podařilo v pořádku nakoupit lístky, protože právě tyto noční vlaky jsou docela populární, ale nakonec vše proběhlo bez problémů. Tento výlet jsme plánovali já a Radek spolu s Marinem a Karolinou, pak se přidal i Khaled a celá další skupina stážistů z Changzhou. Jeli jsme spolu vlakem, ale bydleli jsme každý někde jinde, protože Radkovi se podařilo domluvit pro něj i pro mě bydlení mimo hostel, u dvojice českých studentek žijících v Pekingu. Dlouho jsme však nevěděli, jestli to vyjde a také kde vlastně budeme bydlet, a tak jsme si z legrace vymysleli, že budeme bydlet v Langfangu (město úplně mimo Peking) a také, že pojedeme tím nejlevnějším vlakem asi 20 hodin. Marin se zkrátka pořád dokola ptal, takže nám nezbývalo, než si pro něj něco vymyslet...

Chrám nebes
Přišel den D, po práci byl ještě čas na to, zajet si domů na večeři. Doma však nikdo nebyl, tak jsem trochu znervózněl a počítal s tím, že si koupím něco cestou, když v tom mi přišla zpráva, že moje čínská rodina za chvíli dorazí. K večeři byla tak trochu symbolicky "pekingská kachna", takže jsem se najedl a vyrazil na nádraží. Přijel jsem docela brzo, a tak jsme s Radkem šli na druhý konec nádraží, koupit si pivko, aby bylo ve vlaku co pít. Cestou zpět jsme přemýšleli, jak si uděláme srandu z Karoliny nebo Marina s tím, že náš vlak jede z jiného nádraží. Marin zavolal, že nějak nestíhá, a tak jsme náš vtípek zkusili jen na Karolinu, ale samozřejmě se nachytat nenechala. Vstoupili jsme do budovy a prošli bezpečnostní kontrolou, pak jsme nějak nemohli najít číslo našeho vlaku na informační tabuli. Ukázalo se, že náš "vtípek" se stal realitou. V tom už dorazil i Marin, ale to už jsme utíkali na druhý konec nádraží, odkud vlaky typu D obvykle nejezdí, ale noční vlaky jezdí po staré trati, což jsme samozřejmě nevěděli. Na opačný konec nádraží jsme skutečně dorazili na poslední chvíli, brána už byla zavřená, ale nakonec nás pustili. Doslova jsme vběhli do vlaku, ještě jsme ani nenašli svá místa a už jsme jeli. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme to nakonec stihli, stačilo málo a do Pekingu bychom nejeli.

Já na náměstí Nebeského klidu
Ve vlaku jsme si pak s Radkem otevřeli své "vítězné pivo", ačkoliv to bylo pivo čínské, v tento moment chutnalo jako to nejlepší na světě. Přesunuli jsme se do kupé k Marinovi a Karolině s tím, že pokud někdo nasedne v Nanjingu, vyměníme si místa, a to jsme také udělali. Kromě nás byly v kupé i dvě studentky z Nanjingu, pro které byla cesta s námi asi velkým zážitkem. Hráli jsme totiž karty. Vypadalo to jako klasická "sedma", ale s polskými pravidly, která vymýšlela Karolina v průběhu hry. I přesto se mi podařilo občas i vyhrát, i když jsem netušil, jak. Navíc jak Karolina, tak Marin nás mátli špatných pojmenováním karet (Joker skutečně v balíčku nebyl, přesto ho používali, stejně tak jako karta zvaná "ass", později jsme pochopili, že se jednalo o eso). Čínské studentky asi dvou hodinách naznačili, že vůbec nechápou, co hrajeme, ale nebyly sami. Pak jsme šli spát, v kupé jsou vlastně 4 lůžka pro 6 lidí, což nějak nevychází. Dva lidi šli nahoru, kde to bylo asi nejlepší, no a ostatní se museli podělit o zbývající místo dole. Musím uznat, že moc kvalitně jsem se nevyspal, tak jsem se rozhodl, že na cestě zpět budu chytřejší a rovnou půjdu nahoru.

Zakázané město
Ráno jsme dorazili do Pekingu. Anglicky se píše i čte jako Beijing a skutečně je to blíž výslovnosti, která se používá. Pojmenování Peking vychází spíše z výslovnosti z jižní části Číny. Já a Radek jsme měli půjčené kartičky na metro od Jamese, respektive Paula, ostatním jsme doporučili, aby si je koupili. Jízdné v Pekingu je spíše symbolické, jedna jízda stojí 2 yuany bez ohledu na vzdálenost a počet přestupů. Je také úplně jedno, zda máte kartu nebo kupujete každý lístek za hotové. Karta na metro se ale hodí na více věcí, o tom později. Pak jsme se vydali do studentské čtvrti Wudaokou, kde jsme bydleli. Počasí nebylo zrovna nejlepší, ale po chvíli alespoň přestalo pršet, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme do centra města. Trochu jsme se prošli po nějaké nákupní ulici a pak zamířili ke Chrámu nebes, což je velký komplex taoistických chrámů v jižní části centra města. Pak jsme se vrátili zpět k náměstí Nebeského klidu, kde jsem si koupil čepici s hvězdou a čínskou vlaječku a nechal si udělat fotku u Maova portrétu. Celé náměstí bylo hlídané značným množstvím policistů, bylo oploceno a každý vchod znamenal bezpečností prohlídku jako na letišti. Bohužel ani tyto opatření nezabrání možným útokům, což se potvrdilo jen několik týdnů po naší návštěvě. Večer jsme ještě zavítali do speciální uličky, kde se prodávaly různé druhy smaženého, vařeného či jinak upravovaného jídla, jako například škorpioni, kobylky, chobotnice a další, blíže neidentifikované pochoutky. Samozřejmě jsem si nic nekoupil, popravdě zrovna moc chutně to tam nevonělo.

Velká čínská zeď
Druhý den byl ve znamení návštěvy Zakázaného města. Jedná se o obrovský komplex paláců, které sloužily jako domov císařů z dynastií Ming a Čching. Po celá staletí byl vstup do paláce pro běžné obyvatele zakázaný. Všechny paláce tedy sloužily pouze pro panovníka a jeho manželky, a podle počtu paláců se zdá, že manželek bylo hodně. Při vstupu jsme narazili na obrovské fronty, ale lístek nakonec nebylo tak těžké koupit, snad polovinu fronty totiž tvořili překupníci. Od nich se nedoporučuje cokoliv kupovat, většinou vás to totiž stojí víc, než u pokladny. Doporučuji studentský lístek, ale pozor, studentský průkaz kontrolují přímo u vstupu. Celý areál je skutečně obrovský, a tak jsme v něm strávili hned několik hodin. Odpoledne jsme pak prozkoumali okolní parky - Beihai a Jingshan, odkud je pěkný výhled na Zakázané město.

Velká čínská zeď
Třetí den jsme se opět spojili s Karolinou a Marinem a vydali jsme se autobusem k Velké čínské zdi. Téměř po celém Pekingu nám všichni nabízeli různé zájezdy k této nejznámější čínské památce s cenou okolo 300 yuanů, ale díky informacím z internetu a od lidí, kteří už tam byli před námi, jsme věděli, že celý tento výlet můžeme zvládnout do 50 yuanů. Odjížděli jsme z autobusového nádraží poblíž Deshengmen brzy ráno a cesta do Badalingu, tedy nejznámějšímu úseku zdi, trvala asi hodinu a stála 4,8 yuanu, bez karty na MHD pak 12 yuanů (a to je ten důvod, proč kartu pořizovat). Dá se jet i na jiný úsek, například Mutianyu, který je údajně hezčí a není tam tolik turistů. Na zdi jsme strávili asi tři hodiny, udělali spoustu fotek a klidně bych i pokračoval, ale ostatním už se nechtělo. Některé úseky zdi byly skutečně prudké, i když z fotek to není až tak patrné. Odpoledne jsme jeli ještě ke hrobkám dynastie Ming, ale na rozdíl od čínské zdi, tentokrát bylo vstupné docela vysoké a nevěděli jsme, kterou hrobku navštívit, tak jsme to nakonec vzdali a vrátili se do Pekingu, opět samozřejmě veřejným autobusem, tedy prakticky zadarmo. Já a Radek jsme se šli podívat na olympijský stadion a jeho okolí, což bylo taky, zejména pro fanoušky sportu, zajímavé místo. Poblíž bylo značné množství pouličních "umělců", kteří vynikali pouze svou odvahou, protože nikdo z nich neuměl ani tančit, ani zpívat.

Marble boat
Poslední den už nám zbývala jen poslední významná památka Pekingu, a to Letní palác. Opět se jedná o místo, na jehož návštěvu je dobré si vyhradit klidně i celý den. Bohužel, tentokrát už nám počasí tak úplně nevyšlo. Zatímco jak na Zakázané město, tak na Velkou čínskou zeď nám počasí přálo, poslední den bylo zataženo s nízkou viditelností. V areálu se nacházela spousta zajímavostí, pro mě asi nejzajímavější byla loď postavená z kamene (Marble boat). Poměrně brzy jsme se vydali zpět, směrem k nádraží. Přeci jen po poslední zkušenosti jsme byli opatrní. I když například Marin opět dorazil až na poslední chvíli, ale stihl to, což bylo důležité. Tentokrát jsme byli všichni v jednom kupé, a to bylo docela překvapující, protože jsme si lístek kupovali nezávisle na sobě. Aspoň jsme si nemuseli s nikým měnit místa. Tentokrát jsem okamžitě zabral lůžko nahoře, takže jsem se docela dobře vyspal, ráno po probuzení jsem byl ale v šoku, protože už bylo 7 ráno a my jsme byli stále ve vlaku, ale podle jízdního řádu už jsme měli být doma. Nejprve jsem se lekl, že jsme zaspali a zapomněli vystoupit, ale všechno bylo jinak - vlak měl zpoždění. Naštěstí jsme měli v pondělí volno, takže jsme nespěchali (tedy až na Karolinu, tak šla do práce).

Pekingské pochoutky...
Návštěva Pekingu je skutečně nutnost. Ne nadarmo je to hlavní město Číny. Obrovskou výhodou je metro, které jezdí prakticky zadarmo a doveze vás kamkoliv. Také vstupné na většinu památek je velmi přijatelné. I s omezeným rozpočtem je možné udělat si pěkný výlet, na který s odstupem času vzpomínám jako na jeden z nejlepších výletů mého života.