Můj návrat do Číny aneb tentokrát jen dovolená

Ačkoliv jsem několikrát tvrdil, že do Číny už nepojedu, nakonec se ukázalo, že to nebyla až tak pravda. Někdy na jaře, těsně po dovolené v Kambodži a Vietnamu jsem přemýšlel, co se zbytkem letošní dovolené. Ve hře bylo několik variant, ale nakonec zvítězila právě Čína. Existovala totiž dvě místa, která jsem chtěl navštívit, ale vzhledem k časových a finančním možnostem a také kvůli vízovému omezení to nebylo při mojí poslední návštěvě možné. Jednalo se o Hong Kong a Guilin. Netrvalo dlouho a přidali se ke mně můj bratr, spolužák ze střední a jeho spolužák z vysoké, a tak jsme byli 4. Koupili jsme letenky, tektokrát s Emirates a dolaďovali jsme náš plán. Už jsem nechtěl absolvovat ranní vstávání a cestu do Prahy, abych stál pak několik hodin ve frontě u čínské ambasády, a tak jsme využili služeb Student Agency, kde pro nás víza bez problémů vyřídili. Zajímavostí je, že pro turistické vízum je potřeba doložit kompletní itinerář včetně rezervací hotelů (minule mi stačila pouze jedna adresa, nyní muselo být vše pečlivě rozepsané). Nechtěl jsem ponechat nic náhodě, a tak jsem měl pro cestu vše připravené, včetně názvů měst a našich hotelů v čínštině a také dopředu zakoupené vlakové jízdenky - kupovat v Číně jízdenku v den odjezdu je totiž sebevražda (o tom jak je koupit více na konci článku).

Cesta do Hong Kongu
Ve čtvrtek jsem šel ještě do práce, kde jsem sotva stihl předat někomu svou rozdělanou práci, ve 4 pak domů pro batoh a rovnou na autobus. Opět jsme zvolili Student Agency do Vídně, zkrátka z Brna je to jednodušší než do Prahy. Asi půl hodina zpoždění nám vůbec nevadila, aspoň jsme se trochu poznali s naším 4. kolegou pro tento výlet - také Tomášem. Po dvou hodinách jsme byli ve Vídni, následovala docela podrobná bezpečnostní kontrola, kdy jsem musel z batohu snad vše vytáhnout a nechat projet scannerem, samozřejmě jsem s sebou nic nebezpečného neměl. Například paní přede mnou si nakonec do letadla pronesla velké zahradnické nůžky, zatímco kde komu vyhodí do koše tupý příborový nůž, takže myslím, že takové kontroly opravdu postrádají smysl. Na palubě vše v pohodě, dobré jídlo a celkový servis, takže cesta do Dubaje rychle utekla. Letiště v Dubaji je samozřejmě obrovské, mezi terminály dokonce jezdí i metro, škoda jen, že cedule jsou matoucí a místo nich zde využívají asi 20 zaměstatnců, kteří pořád opakují něco jako "Ole Gates", což není norský bratranec Billa Gatese, ale znamená to "All A gates". Na cestě do Hong Kongu jsme letěli opět Airbusem A380, tektokráte v přední části letadla, kde nejde skoro vůbec slyšet hluk motorů. Let nebyl zdaleka vyprodán, takže jsme kolem sebe měli dostatek místa. Do Hong Kongu jsme přiletěli možná s drobným zpožděním, chvilku jsme čekali na zavazadla a chvilku nám trvalo, než jsme našli fungující bankomat. Jakmile jsme našli náš autobus, zjistili jsme, že potřebujeme zaplatit přesně, takže jsem šel zpět na letiště, koupil nejlevnější pivo, protože bez nákupu mi nikdo nechtěl rozměnit. Pro cestu do hotelu jsme využili normální MHD, čili autobus, který stál 18 HKD, což je docela příjemná cena. Za necelou hodinu jsme byli na místě, zbývalo nám asi 500 metrů pěšky. Přišli jsme k budově, kde měl být i náš hotel. U vchodu postávalo několik slečen, které - jak to říct - byly zrovna v práci. Budovou jsme obešli, ale byl to skutečně náš vchod, tak jsme vešli a vyjeli výtahem do 5. patra a zvonili u dveří. Nikdo neotvíral. Poprosil jsem chlapíka, který čekal na výtah, jestli neví, kde je náš hotel. Ukázal mi úplně jiné místo, ale my potřebovali recepci, nebo alespoň něco, co se tomu podobá. Už jsme byli trochu zoufalí a přemýšleli, kde vlastně budeme spát. Přinutil jsem ho ještě zavolat na číslo, které jsme měli na rezervaci. Pak přišel nějaký další chlapík a zazvonil na vedlejší dveře, a právě tam byla recepce. Otevřela paní, tedy po chvíli jsem zjistil, že to byl pán. Přivedl nás do pokoje, který jsme si neobjednali, takže jsem ho ještě přinutil ke změně, nakonec snad kolem druhé ráno jsme konečně mohli jít spát. Za první den tedy zážitků až příliš.

Hong Kong
Ráno jsme okamžitě zamířili na metro a vyrazili na Hong Kong Island, což je vlastně centrum celého města, na kterém se nachází spousta mrakodrapů, ve kterých sídlí významné společnosti, zejména různé banky a další instituce, zkrátka místo, kde se točí velké peníze. Vedle mrakodrapů bylo kolem docele dost zeleně, všude seděly skupinky lidí, zkrátka pohodová sobota. Odpolene jsme chtěli jet na Victoria Peak, což je stručně rečeno kopec nad městem, ze kterého je samozřejmě krásný výhled. A abychom viděli Hong Kong jak ve dne, tak v noci, rozhodli jsme se tam jet v podvečer. Turisticky nejjednodušší cestu nahoru zajišťuje lanovka "Peak Tram", na kterou jsme ale museli vystát snad 2 hodiny dlouhou frontu, ale rozhodně to stálo za to, výhled byl impozantní. Škoda jen obrovského množství turistů, ale to už je dnes prakticky všude. Večer jsme si zašli do restaurace na večeři, bohužel porce byla mnohem větší, než jsme čekali, takže já osobně jsem snědl sotva polovinu... příště musíme být chytřejší.

Hong Kong z Victoria Peak

Další den jsme naopak zůstali mimo Hong Kong Island. Nejprve jsme zamířili k "Wong Tai Sin Temple", taoistický chrám vzdálený jen několik zastávek od našeho hotelu. Pro mě osobně nic převratného, podobných už jsem viděl spoustu. Chvíli jsme poseděli v nedalekém parku a pak jsme zamířili na nábřeží, ze kterého je pěkný výhled na Hong Kong Island. Ačkoliv jsme byli hodně blízko, z nějakého záhadného důvodu jsme nenavštívili "Avenue of Stars". Na nábřeží se odehrával takový menší koncert místních kapel, který jsme si s chutí vyslechli. Večer jsme si ještě udělali několik nočních fotek a užili si pohled na panorama Hong Kongu.

Hong Kong je město s nejvíce mrakodrapy na světě

Celkový dojem z Hong Kongu je víceméně pozitivní. Taková Čína s evropskými prvky. Na ulicích je poměrně čisto a lidé na veřejném prostranství nekouří, což je obrovský rozdíl oproti Číně. Britský vliv se podepsal zejména na dopravě, jezdí se vlevo a mají tady dokonce i tramvaje double-decker. Naopak negativní dojem ve mě zanechalo množství přistěhovalců ze středního východu, kteří se všude snažili prodávat cokoliv včetně drog a byli dost neodbytní.

Cesta do Guilinu
Následující den jsme museli vstávat už v 6 ráno, abychom stihli vlak do Guangzhou (taktéž Kanton). Lístky jsme měli koupené dopředu, nicméně bylo potřeba je vyzvednout a projít také pasovou a bezpečnostní kontrolou. Vlak byl pěkný, dvoupatrový, ale oproti tomu, co nás čekalo v Číně, docela pomalý. Už v Hong Kongu pršelo a v Guangzhou tomu nebylo jinak, takže jsme se jen při přesunu z jednoho nádraží na jiné zastavili na pár minut v centru a vyfotili si 600 metrů vysokou Canton Tower. Pak jsme se přesunuli na nádraží Guangzhou South, ze kterého měl odjíždět vlak do Guilinu. Úspěšně jsem vyzvedl předem koupené lístky, a protože jsme měli jak dostatek času, tak i dostatečný hlad, rozhodli jsme se najít něco k snědku. Na nádraží byla řada fast foodů, ty západní byly slušně řečeno přeplněné, takže jsme zvolili jeden z místních. Už popravdě nevím jak se jmenoval, ale v logu bylo několik Chilli papřiček, což nás mělo varovat - ano, nakonec jsme se skutečně moc nenajdeli, ale alespoň částečně se to dalo sníst. A pak už hurá do Guilinu, tentokrát už čínským vlakem kategorie D, který jel asi 250 km/h, což byl takový malý předvoj toho, co vše nás tentokrát na čínské železnici čekalo.

Přijeli jsme do Guilinu až za tmy. Věděl jsem, že MHD zde jezdí i pozdě večer, takže jsme po chvíli hledání našli zastávku a čekali na náš autobus, který opravdu zanedlouho přijel. Každý hodil do kasičky 2 yuany a vyrazili jsme směrem do centra. Cesta na hotel byla trochu složitější, zahrnovala dokonce i přestup. V autobuse nešlo poznat, kde se aktuálně nacházíme - světelná signalizace, která měla ukazovat, ke které zastávce se blížíme, byla nefunkční. Věděli jsme, kde chceme vystoupit, ale nevěděli jsme, jak to poznáme. Tak jsem se zeptal jedné spolucestující, která asi taky nevědela, tak se zeptala dalších... po chvíli o našem problému věděl celý autobus a všichni se nám asi snažili poradit, sice v čínštině, ale tak nějak jsme pochopili, o co se jedná a odpočítali jsme si, kolik zastávek ještě pojedeme. Vše jsme nakonec zvládli, druhý autobus už byl příjemnější (ukazatel zastávek fungoval), a tak jsme vystoupili přímo u našeho hotelu.

Guilin
Zdejší ubytování (Guilin Cyan Box Hotel) bylo moc pěkné a poměrně levné s cenou cca. 450 Kč za pokoj za noc. Pokoje čisté, prostorné a dobře vybavené (dvě King's size postele, televize, klimatizace, varná konvice, ...). Ještě večer jsme vyrazili do centra, ale už bylo poměrně pozdě, takže zanedlouho jsme šli spát. Ráno jsme vstali dost pozdě a vlastně jsme ještě ani moc nevěděli, co chceme dělat. Na recepci jsme se zeptali na naše možnosti - celodenní výlet lodí už jsme prošvihli. Stále ještě můžeme jet do YangShuo, ale při pohledu do mapy to vypadá zbytečně daleko, takže volíme bližší variantu - Yangdixiang. Na recepci nám ještě vysvětlili, jak se tam dostat, a pak jsme vyrazili na autobusové nádraží. Tam už čekaly hordy prodejců zájezdů, my jsme je však ignorovali a snažili jsme se koupit jízdenku na místní autobus. Jízdenky jsme koupili a po chvíli čekání a nervozity se i autobus nakonec objevil a vyrazili jsme směrem na jih. Silnice v okolí Guilinu byly dost rozbité, inu nejedná se o tu vyspělou část Číny. V okolí probíhající stavby vypadaly prapodivně - most, jáma, kus silnice, pak zase jen pole - vše jakoby rozpracované, ale nic hotové. Trochu mi to připomínalo domov, ale zpět do Číny. Jakmile jsme dorazili k řece Li, chtěli jsme obejít oficiality a rovnou se domluvit s nějakým "kapitánem", aby nás vzal na svou loď. Vše bylo marné, museli jsme si nakonec koupit oficiální lístky, které byly dost drahé. Ano, do celé akce je zapojeno hned několik lidí, takže například paní "koordinátorky", ze kterých jde spíš strach a člověk v nich vidí spíše nějakou řekněme neoficiální až ilegální aktivitu, ale k našemu překvapení nás nasměrovaly do oficiální prodejny lístků. Tam se role ujala paní prodavačka, která se nám prakticky bez jakékoliv znalosti angličtiny snažila vysvětlit, že 1+1 jsou 3, aneb lístek stojí víc, než je tam napsáno. No budiž, pak si nás opět převzala koordinátorka a dovedla nás k lodím (sami bychom také trefili) a tam už nás předala kapitánovi (dost možná svému muži - takže tady jsem pochopil, proč ta celá komedie). Lodím se tady říká "bambusový raft", ačkoliv jsou vyrobeny z dutých plechových trubek, snad jen jejich tvar připomíná bambus. Krajina v okolí řeky je krásná a připomíná tak trochu zátoku Halong Bay s tím, že místo moře je tady řeka. Naše plavba trvala nějaké dvě hodiny, cestou jsme moc lodí nepotkali a když ano, tak téměř prázdné. Možná to bylo tak trochu počasím, bylo zataženo, ale naštěstí nepršelo. Odpoledne jsme jeli zpět do Guilinu, večer jsme se šli podívat na krásně osvětlené pagody u jezera v centru města. Následujícího dne ráno jsme měli v plánu rýžové terasy v Longshengu, ale vzhledem k intenzivnímu dešti jsme se tohoto plánu vzdali. Den jsme tedy strávili v Guilinu, odpoledne po dešti se dokonce ukázalo i sluníčko a byla i pěkná viditelnost. Škoda jen, že jakákoliv blbost (myslím tím turistická atrakce) zde stojí minimálně 70 yuanů, což není zas tak málo a hlavně poměr cena/zážitek je prostě tristní. Večer jsme odjížděli na nádraží, kde nás čekal další zajímavý přesun - noční vlak do Changsha.

Výlet na řeče Li

Pagody v Guilinu

Cesta do Wulingyuan
Vlak kategorie K patří mezi ty levnější, tudíž bylo téměř jasné, že nám nabídne řadu nevšedních žážitků. Všichni 4 jsme měli svá lůžka v jednom kupé, ačkoliv takto se to možná nedá nazvat, protože to byl prakticky otevřený prostor - to si člověk uvědomil vždy, kdy ucítil cigaretový kouř (to se ve vlaku vyšší kategorie nestává). Číňané v okolí dost hlasitě chrápali a vlak s sebou občas dost škubal, takže spánek byl těmito okolnostmi značně ovlivněný. V pět ráno jsme přijeli do Changsha (čti "Čang - šáá"), dali si snídani v McDonalds a čekali na první ranní metro. Následoval přesun na Changsha West autobusové nádraží, tam se odehrál první souboj mezi námi a místními autoritami, přišli jsme o dva deodoranty  (průběžný stav Changsha : my - 2 : 0). Koupil jsem jízdenky přímo do Wulingyuanu (bez přestupu), a tak jsme zanedlouho vyrazili. Cesta trvala asi pět hodin, lehce po poledni jsme dorazili do tohoto víceméně turistického městečka. Pršelo, i proto bylo dobré, že náš hotel se nacházel relativně blízko, avšak k němu vedla aktuálně rozkopaná, a tedy dosti zablácená cesta. Jinak opět příjemný hotel/hostel se jmenoval Destionation Youth Hostel a svým vybavením byl asi na úrovni našeho předchozího, cenově rovněž přijatelný.

Wulingyuan a národní park ZhangJiaJie
Po ubytování jsme se vydali hledat jídlo. Situace zde byla naprosto odlišná. Zatímco v Gulinu se člověk levně najedl prakticky kdekoliv a zároveň aspoň tušil, co jí, ve Wulingyuanu restaurace vypadaly buď více nóbl, nebo to byly "hot pot" restaurace (a věřte mi, tam se člověk také nenají a hlavně po jednom takovém "vaření" můžete vyhodit své oblečení). Nakonec jsme zavítali do restaurace, kde alespoň měli na stěně pár obrázků a dokonce obsluhu částečně mluvící anglicky. Vybrali jsme si první obrázek zleva nahoře, bylo nám řečeno, že se jedná o hovězí. Po předchozích zkušenostech jsme byli opatrní a zvolili jsme jen 2 porce pro 4 lidi a navíc jsme poprosili o nepálivou variantu (ono je to v podstatě zbytečné - pálivé to bude vždy). Chvíle napětí a několik podezřelých zvuků z kuchyně, ale výsledek nás mile překvapil - rozhodně zatím nejlepší jídlo v Číně. Poté déšť ještě zesílil, takže jsme byli odsouzeni strávit zbytek dne v hotelu ve společnosti Tsingtao (asi nejlepší čínské pivo).

Národní park ZhangJiaJie

Následující ráno už se přeci jen trochu vyčasilo, sice bylo stále zataženo, ale alespoň bez deště. Vyrazili jsme tedy k bráně národního parku ZhangJiaJie, která se nacházela jen pár set metrů od našeho hotelu. Vstupenka stojí nějakých 250 yuanů a platí 4 dny. V ceně je i doprava autobusy uvnitř parku, ale například lanovky nebo výtahy už si člověk musí doplácet zvlášť. Zajímavostí je také to, že při vstupu vám naskenují otisk prstu, takže vstupenku skutečně nemůže pak využít nikdo jiný. Nasedli jsme tedy na první autobus a vydali se do srdce národního parku, postupně se před námi začaly vynořovat první skalní útvary a krajina postupně získávala "Avataří" ráz. Vysedli jsme u výtahu vysokého přes 300 metrů, naštěstí jsme nenatrefili na proklamované několika hodinové fronty, a tak jsme byli za několik minut (a asi 80 yuanů) nahoře a mohli si vychutnat další překrásné výhledy. Dále jsme pokračovali pěšky, cestou jsme dokonce potkali dva Čechy (pro mě poprvé v Číně po předchozích 3 měsících). Počasí se postupně zhoršovalo, až nakonec začalo opět pršet. I proto jsem dnes rád, že jsme jeli nahoru výtahem a ušetřili tak nějaký čas. Dolů jsme šli pěšky, už totiž nebylo kam spěchat. Schodů tu bylo opravdu hodně, některé docela kluzké, nakonec jsme vše až na pár zaváhání zvládli a dopravili se zpět do Wulingyuanu. Po náročném dni zasloužená odměna, řekli jsme si a vydali jsme se do stejné restaurace jako předchozí den, tentokrát pro 4 porce jídla na obrázku vlevo nahoře. Tentokrát tam byla jiná servírka, mladá pohledná Číňanka, která nám tvrdila, že to není hovězí, ale vepřové. No budiž, hlavně, že to bylo dobré, řekli jsme si a potvrdili naši objednávku. Bohužel, opravdu to bylo vepřové a ne jen tak ledajaké, ale rovnou vepřové kůže... lepší kousky jsme snědli, většina byla ale alespoň pro mě nepoživatelná, takže další poučení pro příště: podívej se na obrázek z blízka - skutečně na něm byly vepřové kůže. Alespoň, že jako příloha je vždy rýže, a tu Čiňani umí. Po návratu na hotel jsme řešili další problém - vlhkost. Oblečení a boty z dnešního dne byly promočené, ale také vše ostatní bylo vlhké. Museli jsme se uchýlit k alespoň částečnému sušení pomocí fénu, neboť jinak by to za aktuálních podmínek neuschnulo nikdy.

Účastníci zájezdu

Obyvatelé národního parku

Třetí a poslední den bylo po ránu opět příjemnější počasí, takže naše kroky opět směřovaly do parku. Tentokrát žádný výtah ani lanovka, ale šli jsme zpočátku pouze jednoduchou trasu kolem řeky hlavně kvůli bráchovi, kterého bolelo z předchozího dne koleno, na které spadl. Pak jsme se rozhodli, že nekulhající část vyjde ještě alespoň jeden kopec. Cestou jsme zdolali nespočet schodů, v této části parku už nebylo tolik krásných výhledů, ale zase na druhou stranu jsme tam byli prakticky sami. Cestou dolů poznal i Jožka zákeřnost kluzkých schodů, naštěstí bez vážnější újmy. Těsně před koncem se k nám přidala skupina Číňanek, z nichž jedna, Xiaoxiao, mluvila anglicky. Ukázalo se, že bydlí ve stejném hotelu, a tak jsme alespoň po návratu dostali tip na dobré jídlo a po delší době se opět najedli, za což patří Xiaoxiao dodatečný dík. Jinak ještě drobné srhnutí k národnímu parku ZhangJiaJie: opravdu jedinečné místo, které rozhodně stojí za návštěvu!

Ještě jednou - tentokrát pohled ze zhora

Cesta do Wuhanu
Další den jsme já a brácha pokračovali do Wuhanu a Jožka s Tomem do Pekingu. Společně jsme ale jeli ještě do nám již známého města Changsha. Tam jsme měli chvilku čas, a tak jsme relaxovali v jednom z parků. Pokračoval rovněž minisouboj "my vs. Changsha", ve kterém jsme ztratili další deodorant a celkové skóre je tedy 3:0 pro hlavní město provincie Hunan. Gratulujeme. Polovina naší výpravy tedy jela nočním vlakem do Pekingu, zatímco nás čekala pouze krátká, zhruba dvouhodinová cesta vlakem typu G (čili tím nejlepším) do Wuhanu. Toto město jsem zařadil do našeho programu hlavně proto, že neexistuje moc přímých spojení Changsha - Changzhou, takže Wuhan bylo pouze město pro přespání, ale i přesto nás zde ledacos překvapilo. Tak prvně náš hotel. Spadal pod řetězec levných čínských hotelů 7 Days Inn, ale i přesto byl nejdražší ze všech našich hotelů v Číně. Už po příchodu bylo jasné, že se jednalo spíše o "hodinový hotel", ve kterém jsme napřed dostali neuklizený pokoj, recepční netušila, co je to angličtina a celkový dojem byl opravdu hrozný. Ráno jsme se vydali na prohlídku města. Zdá se, že Wuhan je bude asi čínským městem prostituce, protože všude po zemi byly nalepené reklamy s telefonními čísly a obrázky polonahých slečen. Stihli jsme pouze dojít k místní nejznámější památce - Yellow Crane Tower a pak hned zpět na hotel a na nádraží. Jediná pozitivní věc na celém Wuhanu bylo příjemné počasí.

Yellow Crane Tower

Cesta do Changzhou
Z Wuhanu jsme odjížděli poměrně brzy, čekala nás totiž 5 hodin dlouhá cesta do Changzhou vedoucí zajímavou, kopcovitou krajinou, kde se neustále střídaly dlouhé mosty a tunely. V podvečer jsme přijeli do Changzhou, náš hotel, opět spadající pod 7 Days Inn, se nacházel nedaleko od nádraží. Oproti Wuhanu byl levnější, a tak jsme měli trochu obavy, co nás tam bude čekat... a čekalo nás tam zajímavé přivítání. Snad všichni zaměstnanci o našem příjezdu věděli předem, takže se mě hned ptali, jestli jsem Tomáš, aby mi mohli předat vzkaz od Kena, se kterým jsem se ten večer měl setkat. Celkově tento hotel vypadal mnohem lépe, než jeho nepovedený bratříček ve Wuhanu. A zároveň byl také levnější.

Changzhou
Ubytovali jsme se a asi za hodinu jsme se setkali s Kenem na recepci. Jeli jsme do japonské restaurace, ve které už jsem jednou byl těsně před svým odjezdem z Číny před dvěma lety. Opět byla na stole spousta jídla a pití, takže jsme se dosyta najedli a hlavně dobře popovídali. Následující den jsem chtěl bratrovi ukázat Changzhou, ale deštivé počasí jsme si asi přivezli s sebou. A tak jsem vyrazil alespoň pozdravit bývalé kolegy z MT. Překvapilo mě, jak snadno jsem se dostal až ke svému bývalému pracovnímu místu i bez přístupové karty. Pozdravil jsem se s několika kolegy a domluvil večeři se svou čínskou rodinou, u které jsem bydlel při své první návštěvě. Večer jsme tedy šli na tuto večeři, trochu nám dalo zabrat najít restauraci, ať už kvůli dopravní špičce tak kvůli hustému dešti, ale podařilo se a měli jsme výbornou pekingskou kachnu. Alespoň jsem mohl ukázat, že jsem se po dvou letech zlepšil v používání čínských hůlek. Po večeři zpět na hotel, opět v dešti, takže jsme byli donuceni zase využít fén.

Shanghai

Ráno nás čekal přesun do naší poslední destinace, kterou byla asi hodinu cesty vlakem vzdálená Shanghai. Tam jsme se opět setkali s Jožkou a Tomášem, kteří přijeli rychlovlakem z Pekingu chvilku před námi. Ubytování jsme tentokrát zvolili v hostelu, protože hotely v centru byly docela drahé. Pokoj malý, bez okna a v sousedství záchodů nebyl zrovna ideální, ale na jednu noc se to dalo přežít. Podstatné bylo, že jsme bydleli prakticky na East Nanjing Road, takže jsem to měli kousek na Bund. Tam také mířily naše první kroky, samozřejmě cestou se s námi chtělo zase fotit docela dost lidí a celkově bylo dost znát, že se blíží čínské národní svátky. Na večeři jsme zavítali do "Shanghai First Foodhall", ve které se v přízemí nachází množství obchodů, kde se dají koupit nejrůznější potraviny, v dalších patrech jsou pak řada restaurací od klasických čínských, přes sushi až po západní kuchyni. Vybrali jsme jednu z místních, těžko už si vzpomenu na název, ale jídlo bylo vynikající, ceny přijatelné a obsluha příjemná. Takže nezbývá než doporučit. Následující den jsme se podívali z blízka na Pudong, kde už stojí kompletní 632 metrů vysoká Shanghai Tower. Metrem jsme se také svezli k budhistickému komplexu Zhenru Temple, v jehož blízkosti se nacházel obrovský rybí trh. Odpoledne jsme zavítali to stejné restaurace jako předchozí den a pro změnu jsme to byli tentokrát my, kdo se chtěl vyfotit s personálem této restaurace. Protože další den jsme měli odlet naplánován už na sedmou hodinu ranní a během noci není tak snadné dostat se na letiště, přesunuli jsme se na poslední noc do hotelu vzdáleného jen asi 5 kilometrů od terminálu. Hlavní výhodou tohoto řešení byla možnost dopravy zdarma na letiště, které jsme samozřejmě využili. Tento hotel (Chang Chun Yuan Hotel) vypadal z venku spíš jako nějaká dílna, ale kupodivu byl uvnitř hodně prostorný a nakonec patřil rozhodně k těm lepším.

Noční Shanghai

Vlevo slečny, které se s námi chtěli vyfotit, vpravo pak slečna z restaurace uvnitř Shanghai First Foodhall zmíněné ve článku

Cesta domů

Ráno budíček ve 4, pak trochu problematické, ale nakonec úspěšné poskládání všech lidí do dodávky a cesta na letiště. Na zpáteční cestě stojí za zmínku snad jen přítomnost české letušky na palubě Emirates, která nám rozmluvila náš smělý plán návštěvy Burj Chalifa - nejspíš bychom to totiž nestihli. Jinak byla cesta bezproblémová a nezbývá než poděkovat všem zúčastněným za super výlet.

Co se v Číně změnilo

Protože uběhly dva roky od mé poslední návštěvy, měl jsem možnost porovnat, co se v zemi za toto období změnilo:

• Ceny - rozhodně šly nahoru a to i díky slabší koruně. Aktuálně je pro nás Čína stále cenově přijatelná, ale předpokládám, že nebude trvat dlouho, a návšteva Číny zanechá v peněžence slušný vír...
• Cenzura - pochopím, že je blokovaný Facebook, ale proč se nově blokují téměř všechny služby Google, to opravdu nechápu. Hlavně nám chyběla možnost využívat Google Maps. Osobně bych uvítal spíš opačný vývoj, celkově se člověk cítí dost ztracený, když mu prakticky nefunguje telefon. Říkali jsme si, že na 14 dní nemá cenu kupovat VPN, ale příště to určitě udělám.
• Počasí - osobně jsem zažil asi nejsušší a nejteplejší léto v roce 2013, a tak mě překvapilo tentokrát hodně deštivé počasí, protože statisticky právě podzim bývá nejsušším obdobím roku. 

Jak jsem kupoval jízdenky předem
Protože je v Číně cestování vlakem hodně populární a často jsou spoje vyprodané, chtěli jsme nějak koupit jízdenky předem. Před oficiální stránky to bohužel nejde (nutnost platby čínskou platební kartou), a tak jsem musel najít jiné řešení. Na internetu existuje spousta agentur, které umí koupi jízdenky zajistit, většinou se však musí počítat s nějakým poplatkem navíc, což může být klidně i 10 USD. Podařilo se mi najít agenturu CTrip (http://english.ctrip.com/trains), kde se dají koupit jízdenky s poplatkem zhruba 3 USD, což je celkem přijatelné. Rezervace proběhla vždy do několika minut po zaplacení a pak jen stačilo na místě jízdenku vyzvednout. Ukázalo se, že nápad s nákupem předem byl dobrý, protože na několik vybraných úseků jsem kupoval jízdenky až na místě a výběr byl už značně omezený.

Video
Stejně jako minule, i teď jsem po návratu domů vytvořil krátké video:

Doprava v Číně část 2: vlaky

Železniční doprava v Číně je tak odlišná od toho, co známe u nás, že si zaslouží samostatný článek. Během posledních let se v Číně staví stovky kilometrů nových železnic, většinou vedou souběžně se stávající sítí, ale nové železnice jsou samozřejmě modernější a umožňují markantně zvýšit přepravní kapacitu. Na první pohled každý pozná, která trať je novější, protože většinou vede po dlouhých mostech, zatímco stará trať se klikatí pod ní. Díky tomu, že obvykle vedou dvě obousměrné tratě vedle sebe, mohou jezdit různé typy vlaků, aniž by ty pomalejší brzdily rychlejší (ačkoliv to se také stává, o tom později). A tím se dostáváme k tomu, jaké typy vlaků vlastně v Číně jezdí. Takže začneme tím nejhorším, což je vlak označený pouze číslem (např. 1234). Pro tento typ vlaků jsme měli přezdívku "Green train", ale myslím, že to bylo jen naše soukromé označení. Maximální rychlost se pohybuje mezi 100-120 km/h, zastavuje i v menších městech a je až neuvěřitelně levný (Shanghai - Beijing za 158 RMB, doba jízdy 22 hodin). Uvedená cena však platí za místo k sezení (případně stání), rozumnější je koupit si místo ve voze na spaní, které je nabízeno obvykle ve dvou třídách - Soft Sleeper a Hard Sleeper. Rozdíl je v tom, že Soft Sleeper nabízí širší postele a také je jich v jednom kupé méně (pouze 4), zatímco v Hard Sleeper je jich 6. A rozdíl je samozřejmě i v cenách, a to platí i pro ceny podle umístění postele (mohou být tři nad sebou, jejich ceny se liší, nejdražší je ta spodní). Cena za Hard Sleeper by byla oproti sedadlu asi dvojnásobná, tedy na modelovém příkladu Shanghai - Beijing kolem 300 RMB. O něco lepší jsou vlaky označené písmeny K nebo T (osobně jsem mezi nimi neviděl velký rozdíl). Tyto vlaky jezdí rychlostí tak do 140 km/h, obvykle klimatizované a opět určené spíše pro obyčejné lidi, ceny asi o 10% vyšší než u předchozího typu a většinou jsou dostupné místa k sezení, stání a Hard Sleeper nebo Soft Sleeper. Cestu Shanghai - Beijing v tomto typu vlaku zvládnete za 15 hodin.

Takhle nějak může vypadat vlak typu K nebo T

Výše zmíněné typu vlaků jezdí na starších tratích. Zajímavější jsou ale ty novější. Vlaky typu D jsou dle mého názoru hodně dobrou volbou. Obvykle jezdí rychlostí až 250 km/h, poskytují sedadla v 1. nebo 2. třídě a občas také Soft Sleeper vagóny. Naprosto dostačující jsou i sedadla ve druhé třídě, jsou polohovatelná a v případě nouze se člověk i trochu vyspí. 1. třída nabízí o něco širší sedadla, což je asi jediná výhoda. Zejména na kratší vzdálenosti (několik set kilometrů) je časový rozdíl mezi vlaky typu D a G minimální, takže je to dobrá příležitost, jak ušetřit. Pro typ D a také G se používají moderní soupravy pojmenované CRH "Harmony", rozhodně potěší, že jak hlášení, tak nápisy například příští stanice jsou také v angličtině, což dělá cestování mnohem jednodušší i pro cizince (po rozjezdu vlaku vás přivítají hláškou "Ladies and gentlemen, welcome aboard Harmony..."). Vzdálenost Shanghai - Beijing zvládne vlak typu D za necelých 9 hodin, za druhou třídu zaplatíte 300 RMB, za první pak o 80 RMB více. Existuje několik nočních spojů typu D, které stejnou trasu jedou zhruba 12 hodin, ve vagónech místo klasického uspořádání sedaček najdete kupé, ve kterých se dá i lehnout, i když rozhodně ne tak pohodlně jako v Soft Sleeper, ale zde se platí cena jako za sezení, takže to není rozhodně špatná volba. A proč tento vlak jede delší dobu? Jedná se sice o nový typ vlaku, ale jede po staré železnici, takže pozor na to, při nástupu ho nehledejte tam, kde jsou obvykle D a G vlaky, ale tam, kde jezdí ty starší! Ušetříte si tak sprint z jednoho konce nádraží na druhý...

Moderní CRH

Moderní CRH

Nejmodernější a nejrychlejší jsou vlaky typu G. Trasu Shanghai - Beijing zvládnou za necelých 5 hodin (a to je přes 1300 kilometrů). Maximální rychlost je 300 nebo 350 km/h v závislosti na trati. Za kvalitu se samozřejmě platí, a to 518 RMB ve druhé, respektive 621 RMB v první třídě. Jak jsem zmínil, rychlostní rozdíl není tak velký, hlavně na krátké vzdálenosti dělá jen desítky minut, přitom cena za G vlaky je mnohem vyšší. Výjimečnost těchto vlaků také spočívá v tom, že na trati mají jakousi absolutní přednost. Pokud se tedy něco stane na trati, G vlak přesto téměř vždy dorazí do cíle načas, zatímco D vlak mu musí dát přednost a pak má třeba zpoždění.

Interiér CRH (vlak typu G, 2. třída)

Samostatnou kapitolou je Maglev, vlak jezdící z centra Šanghaje na letiště Pudong. Několikrát za den jezdí svou maximální rychlostí, tedy 431 km/h (doporučuji před jízdou vyhledat jízdní řád a vybrat si právě tento rychlý spoj). Jedna jízda stojí 50 RMB a jedná se o technologii založenou na odpudivých účincích magnetického pole, vlak tedy nejede po kolejích, ale vznáší se na magnetickém polštáři. Jedná se o nejrychlejší komerčně provozovaný vlak na světě a rozhodně doporučuji vyzkoušet. Existuje plán na rozšíření tratě až do Hangzhou, ale mezi oběma městy byla nedávno postavena "klasická rychlodráha", takže stavit další trať již nemá smysl.

Za zmínku v Číně stojí i vlaková nádraží. Když jsem poprvé uviděl Shanghai Hongqiao, myslel jsem, že jsem na letišti (ono totiž i letiště se stejným jménem existuje). Opravdu spousta čínských nádražních hal vypadá jako letištní haly, a to se vším, co k tomu patří. Nejprve je potřeba koupit si jízdenku, na to je obvykle zvláštní budova, nebo třeba celé patro hlavní haly. Tohle místo poznáte snadno podle dlouhých front... Doporučuji trpělivost a štěstí při výběru správné fronty. Není nic horšího, než přijít na řadu v době, kdy začíná přestávka na jídlo. Nebo se také může stát, že zrovna tato fronta není určena na prodej lístků (hlavně bez znalosti čínštiny je těžké to poznat). Takže doporučuji nákup ve skupinách a každý člen skupiny musí mít vlastní frontu, tak se zvýší pravděpodobnost úspěchu ke 100%. Ono totiž stání ve frontě může znamenat i 30 minut, a absolvovat to dvakrát není zrovna příjemné. Lístky se dají koupit přímo na nádraží nebo dopředu na internetu (o tom v dalším odstavci), nicméně je nutné si je vyzvednout, a k tomu je vždy potřeba cestovní pas (na lístku je číslo pasu, to musí sedět, jinak vám lístek nedají). Jakmile máme jízdenky, je dobré zjistit, odkud vlak odjíždí. Některá nádraží mají více čekacích hal, které mohou být od sebe značně vzdáleny a to může být problém.. a věřte, vím, o čem mluvím. Pak následuje samozřejmě bezpečnostní kontrola podobná té na letišti. A pak už je samotná "čekárna", tedy obrovská hala plná "gates" jako na letišti. Ačkoliv to vypadá, že hala je velká a je zde dostatek míst k sezení, například během čínských národních svátků si lidé s sebou berou staré papírové kartony nebo noviny a sedí na nich na zemi. Zhruba 20 minut před příjezdem vlaku se otevře "gate", přes turniket se dostanete pouze s platnou jízdenkou a pak už se lidé řadí do fronty podle čísla svého vagónu (čísla jsou napsána na nástupišti na zemi). Brána se zavírá 5 minut před odjezdem vlaku. Nás sice několikrát pustili i později, ale možná jen proto, že jsme cizinci. Viděl jsem dost případů, kdy lidé přiběhli právě v tomto momentě a nebylo jim umožněno nastoupit.

Nádraží v Hangzhou

Poslední odstavec věnuji stručnému představení nákupu jízdenek přes internet. Vše probíhá na webových stránkách www.12306.cn. Asi zrovna nepotěší, že stránky jsou pouze v čínštině, i přesto se dá naučit, jak si jízdenku koupit. Problém je, na 100% stránky fungují pouze v Internet Exploreru a Opeře, naopak Firefox nebo Chrome mají problémy (hlavně po přihlášení do systému, což je ta důležitá část). Pokud se vám přesto podaří se zaregistrovat a přihlásit do systému, tak už není tak obtížné najít si svoje vlakové spojení a udělat rezervaci. Malá nápověda: pokud hledáte města "odkud a kam", stačí psát anglickým přepisem např. ChangZhou nebo jen CZ a podobně třeba BJ pro BeiJing. Pokud se vám podaří udělat rezervaci, je nutné ji zaplatit do 45 minut. Zde je potřeba mít čínský účet, bez něj to nejde. My jsme vždy poprosili kolegu v práci o zaplacení, nicméně není až takový problém si čínský účet založit. Rezervační systém sám přiděluje čísla sedadel, takže se může stát, že i když kupujete lístky dohromady, nakonec budete sedět na opačném konci vlaku. Není až takový problém si pak místa s někým prohodit. Po zaplacení přijde e-mail a SMS s číslem rezervace, pak je nutné si lístek fyzicky vyzvednout na nádraží. Údajně stačí ukázat jen číslo rezervace a personál vás pustí přes turnikety, ale tohle jsem pro jistotu nikdy nezkoušel... Ještě doplním, že koupě jízdenky v době národních svátků může být obtížná, možná i nemožná pro obyčejného člověka, protože údajně existuje aplikace (samozřejmě zakázaná), která umí rezervaci udělat během vteřiny, takže vyprodáno je prakticky okamžitě.

A takhle vypadá jízdenka, setkal jsem se i s růžovou variantou...