Zajímavosti života v Číně

Během tří měsíců v Číně jsem si všiml spousty zajímavostí, klidně by se dalo říct kulturních rozdílů. Asi nemá cenu o každé zajímavosti psát samostatný článek, a tak se pokusím vše shrnout do jednoho.

Chaos na silnici
Do práce jsem jezdíval autem. Ne že bych přímo řídil, ale vždy mě někdo vezl a musím přiznat, že bych ani řídit nechtěl. Ačkoliv vozový park bychom Číně mohli závidět, jejich řidičské schopnosti v žádném případě. Obojí je dané tím, že auta se v Číně masově začala používat teprve nedávno, a tak to také na silnicích vypadá. Všichni mají poměrně moderní auta, ve výbavě se dává přednost komfortu nad bezpečností. Vypadá to, že žádná jasná pravidla neexistují a styl řízení je značně kreativní. Rozhodně platí, že větší auto má přednost, nákladní automobily běžně projíždí křižovatkou velmi rychle a za stálého troubení. Klakson je vůbec ta nejdůležitější součást automobilu, ačkoliv všude jsou k vidění zřejmě jen dekorativní dopravní značky "zákaz troubení". Čínští řidiči celkem svědomitě dodržují maximální povolenou rychlost a respektují semafory, vše ostatní ale ignorují. Docela často se jezdí v protisměru, zejména pokud na semaforu svítí zelená, a tak aby to stihl i ten úplně poslední, "zkrátí" si cestu jízdou v opačném pruhu. Na každé větší křižovatce řídí dopravu policie a podle aktuální situace ručně přepíná semafory a koordinuje přecházení chodců. Přechody pro chodce jsou v Číně pouhé čáry na silnici bez hlubšího významu. Pokud nejsou u přechodu semafory, žádný řidič vás nepustí. Pokud u přechodu pro chodce je i semafor, zelená neznamená, že můžete bezpečně přejít, protože v ten moment mají zelenou také auta z vedlejší silnice, takže paradoxně se jedná snad ještě o nebezpečnější situaci. Pokud je na dané křižovatce policista, je situace obvykle lepší a řidiči ohleduplnější. Zajímavé je také odbočování doleva, při kterém u nás dáváme přednost protijedoucím vozidlům, v Číně vyhrává ten rychlejší, drzejší nebo zkrátka ten, který více troubí. Pro odbočení vpravo platí podobně jako v USA, že je možné jet i na červenou, čehož se hojně využívá, i když několikrát to vypadalo dost nebezpečně. Samostatnou kapitolou jsou jsou velmi populární motocykly (konkrétně v Changzhou elektrické motocykly), jejichž řidiči obvykle nemají klasické řidičské oprávnění a bohužel ani netuší, jak se na silnici chovat, a tak jsou smrtelné nehody na denním pořádku. Celkově se na bezpečnost příliš nehledí, málokdo má na hlavě přilbu, na jednom elektrickém motocyklu se klidně sveze celé čtyřčlenná rodina, dětské autosedačky v automobilech také nejsou v módě a technický stav většiny nákladních automobilů je žalostný (osobní auta jsou obvykle moderní, nákladní naopak zastaralá). Obrovskou výhodnou velkých moderních čínských měst typu Changzhou je výborná infrastruktura, která je značně naddimenzovaná a pokud je někde nějaký problém (nehoda, dopravní zácpa), vždy existuje možnost, celé to objet vedlejší ulicí (platí samozřejmě jen pro nově postavené části měst).

Zákaz troubení byl skoro všude

Nakupování
V Číně je řada světových nákupních řetězců jako například Tesco nebo Carrefour. Rozdíl je samozřejmě v nabízením sortimentu zboží a také v ceně. Velký prostor je obvykle věnován rýži. Většinou je na výběr několik desítek různých druhů, balení jsou také mnohem větší, než známe z Evropy. Většinou existuje také možnost si zboží před nákupech řádně "osahat". Maso je obvykle také pěkně vystaveno, většinou naložené v ledu a s oblibou se prodávají i ty části, které u nás příliš populární nejsou, jako například kuřecí pařáty. Své vlastní oddělení mívají ryby a další mořské plody, stejně tak jako čínské instantní polévky, kterých existuje obrovské množství a občas se nachází v obchodě také "polévkový expert", který vám s nákupem rád poradí. Oproti Evropě je v Číně určitě mnohem menší výběr čokolád, většinou se jedná o zboží z dovozu a tedy hodně drahé, nechyběly ani české Marlenky. Mléčné produkty jsou také mnohem dražší, než u nás. Opět je to způsobené tím, že část mléčných produktů Čína dováží. Naopak veškeré místní produkty jsou poměrně levné, například česnek byl snad 10x levnější, než v České republice. Kromě velkých supermarketů existuje celá řada malých rodinných obchůdků, které najdete snad na každé ulici. Většinou se jedná o skutečně rodinný byznys, takže není náhodou, když vás obsluhuje pětileté dítě. Ceny jsou o něco vyšší než v supermarketech, ale často se mi podařilo něco koupit i levněji. Protože jsem bydlel u čínské rodiny, moc jsem nenakupoval, takže zkušeností moc nemám, ale několikrát jsem se setkal a tím, že jakmile jsem stál ve frontě u pokladny a na chvíli jsem nedával pozor, hned mě někdo předběhl. Většina lidí zde platí hotovostí, moje mezinárodní platební karta ve většině obchodů nefungovala.

Slušný výběr rýže...

Pokud jde o oblečení nebo elektroniku, existuje v Číně prakticky totožný výběr, jako všude jinde, ceny jsou však vyšší. Proto jezdí Číňané elektroniku nakupovat do Hong Kongu, kde platí jiné daňové zákony. Výjimkou jsou "fake markety", tedy obchody s neoriginálním zbožím, kde lze koupit jak "značkové" kabelky nebo oblečení, stejně tak jako elektroniku (myslím, že takový iPhone 5 s Androidem je k nezaplacení).

Česká stopa

Čínská kuchyně
Čína je obrovská země, a tedy i čínská kuchyně se hodně liší. V provincii Jiangsu, kde jsem trávil nejvíce času, bylo například velmi typické maso se sladkou omáčkou. Celkově sůl není až tak populární a jako Evropanům nám často hodně chyběla. Hlavním přílohovým jídlem je rýže, a to ráno, na poledne i večer. Brambory jsou spíše výjimkou a bohužel je Číňané neumí správně připravit. Naše obvyklá večeře doma s rodinou vypadala následovně: každý měl svoji vlastní misku s rýží a společně jsme měli většinou 5 různých jídel - kuřecí, vepřové nebo hovězí maso, rybu a zbytek různé druhy zeleniny. Zelenina byla obvykle tepelně zpracovaná, někdy bych uvítal spíše čerstvou. Populární byly také různé druhy zeleniny, které jsou u nás spíše neobvyklé jako například lilek. S masem se často vařil také zázvor, který dodal šťávě výbornou chuť. Většina jídel byla více pikantních, než u nás. Celkově byla čínská kuchyně určitě zdravější, než ta česká. Občas se místo rýže objevily také populární nudle, jednou jsme doma s rodinou společně připravovali také tradiční čínské plněné knedlíky. Po hlavním jídle následovala většinou ještě polévka, obvykle zeleninová nebo vývar.

Domácí večeře

U stolu se Číňané chovají trochu jinak než Evropané. Zcela normální je zde hlasité mlaskání nebo krkání, pokud jídlo obsahuje kosti, celé sousto si dají do úst a kost pak vyplivnou přímo na stůl. Číňané se netají ani tím, že jedí i věci pro Evropany hodně exotické, jako například hady, želvy, žáby nebo psy (jen v některých regionech).

V restauraci
Velmi populární jsou kulaté stoly s otočným středem, na který se servírují různá jídla. Každý si stůl otočí tak, jak potřebuje. Někdy je to však velký boj a u velkého stolu se může stát, že se k vám oblíbené jídlo ani nedostane. Do restaurace si většina lidí nosí své vlastní pití, ať už alkoholické nebo nealkoholické. V restauraci pak jen požádáte o skleničky. Populární je přípitek "ganbei", tedy do dna, takže je dobré pít i pivo z malých skleniček, protože "ganbei" přichází poměrně často.

Večeře v restauraci

Místní pivo
Nejlepší čínské pivo se jmenuje "Tsingtao" a i obsahem alkoholu kolem 4% se blíží tomu, co známe od nás. Ostatní piva jsou většinou slabší, chuťově i barvou blízké vodě. Například existuje pivo "Taihu", což je zároveň jezero nedaleko Changzhou...

Tsingtao v neobvyklém balení...

Náboženství
Navzdory ateistické komunistické vládě je v zemi celkem široké spektrum různých náboženství, jako budhismus, křesťanství, taoismus, tak překvapivě i docela hojně zastoupený islám. Není tak problém na jedné ulici najít jak křesťanský kostel, tak buddhistický chrám a kousek vedle muslimskou čtvrt.

Voda
Voda z kohoutku není pitná, jedině po převaření. Číňané s oblibou pijí horkou vodu, a to i v případě, že je venku 40°C. Horká voda je dostupná i na různých veřejných místech, jako například nádraží, nebo také přímo ve vlaku. Je tak docela snadné připravit si kdekoliv instantní nudle. Půllitr balené vody v PET láhvi se dá koupit za 1 yuan.

Kapitalismus
Zdálo by se, že komunismus a kapitalismus mají pramálo společného. Opak je však pravdou a Čína je toho důkazem. Na jedné straně je umělá zaměstnanost (lidé často vykonávají naprosto zbytečné práce) a nebo třeba kontrola čínské vlády prakticky nad vším, co děláte. A na straně druhé je relativní svoboda podnikání, ať už se jedná o drobné živnostníky, prodávající potraviny ve svém domě, tak i velké firmy konkurující prakticky celému světu.

Nutnost mít "vlastní" byt či dům
Každý odvádí povinně část svého platu na fond bydlení a tyto peníze nemůže použít na nic jiného, takže každý si nakonec musí koupit svůj "vlastní" byt nebo dům. Háček je v tom, že ve skutečnosti se nemovitosti jen pronajímají, a to na 70 let. Pokud muž nemá vlastní bydlení, těžko si pak hledá partnerku, viz dále...

Čínský způsob hledání partnera
Čínský "svatý Valentýn" se slaví někdy v létě a při této příležitosti se ve velkém nákupním centru sejdou mladí lidé, kteří hledají svého partnera. Nechybí samozřejmě ani jejich rodiče. Předem je nutné vyplnit formulář, ve kterém se mimo jiné uvádí měsíční příjem a údaj o tom, zda dotyčný vlastní dům, byt nebo třeba auto.

Politika jednoho dítěte
Oficiálně už se ruší, nicméně neoficiálně přetrvává dál. Za vzdělání se v Číně platí a není to levné. Zároveň jsou Číňané zvyklí své děti rozmazlovat a jen těžko se to změní. Číňané mají své dítě obvykle velmi brzy, prakticky ihned po nástupu do zaměstnání.

Pouze bakalářské vzdělání
Spousta Číňanů se spokojí pouze s bakalářským vzděláním, které jim zřejmě stačí k získání pracovního místa. Za prvé je vzdělání drahé a za druhé chtějí co nejdříve pracovat, koupit si dům a založit rodinu. U nás je to jiné, spousta Čechů využívá systému, kdy jako student má člověk řadu výhod.

Lidé tancující na ulici
Obvykle večer je možné spatřit obrovské skupiny zejména starších lidí, kteří spolu tančí na ulici.

Lidé chodící pozpátku
Poměrně často chodili po ulici lidé pozpátku. Nejsem si jistý, jestli je to součást nějakého náboženství, ale Číňané věří, že pokud jdou normálně, tak stárnou, pokud jdou naopak pozpátku, měli by omládnout. Takže je asi jasné, proč je tato činnost populární zejména mezi čínskými seniory.

Neupřímnost
Číňané jsou obecně neupřímní a nemají rádi, když jim něco řeknete přímo. Zároveň "neumí říct ne".

Komplikovaný způsob myšlení
Zatímco Evropané se snaží najít jedno fungující řešení, Číňané mají dalších 50 řešení, která mohou i nemusí fungovat.

Bílá barva pleti jako symbol krásy
V Číně platí, že bílá barva pleti je symbolem krásy. Proto se Číňanky pokud možno neopalují.

Ohňostroje
Není nic neobvyklého, když vás například ve 4 ráno vzbudí zvuk ohňostrojů...

Pracovitost
Číňané jsou obecně velmi pracovití, v práci tráví skutečně hodně času. Horší je to s efektivitou práce, stejně tak s její kvalitou.

Angličtina
Anglicky v Číně neumí skoro nikdo. Ačkoliv se angličtina ve školách vyučuje, veškeré zkoušky jsou pouze písemné, a tak spousta Číňanů dovede celkem schopně psát, ale s mluvením je to horší. Navíc to mají opravdu hodně těžké, čínština je zkrátka hodně odlišná.

Rozdíl mezi chudými a bohatými
Stejně jako všude jinde, i v Číně se neustále zvětšují rozdíly mezi chudými a bohatými. Problém je, že řada lidí zbohatla také díky členství ve straně, což přeci jen poněkud odporuje původní myšlence komunismu. Problémem je také korupce.

Velký bratr a cenzura
Kamery jsou úplně všude, mají dokonce i kamery, sledující jiné kamery, které monitorují další kamery a tak dále. Zajímalo by mě, jestli mají dostatek lidí na sledování záznamů z těchto kamer, možná na to mají i speciální úřad, stejně tak jako na cenzuru. Facebook, Twitter nebo Youtube jsou samozřejmě blokovány, místo toho mají Číňané své vlastní Weibo, Wechat nebo Youku. Google je také značně omezený a místní ho takřka nepoužívají, místo toho mají Baidu. Všechny zmíněné weby samozřejmě prochází cenzurou, nic není anonymní, všude se při registraci vyžaduje telefonní číslo, které je vždy spojené s vámi (při jeho nákupu je potřeba doklad totožnosti).

Odpadky
Připadalo mi, že Číňané produkují hodně odpadu a nevím přesně, kde končí, ale nejspíš ve spalovnách. Zajímavé je, že nepoužívají kontejnery a popelářská vozidla jako u nás, ale prostě vše házejí na hromadu, pak přijede nákladní auto a odpadky se na něj přehazují lopatami. Abych situaci více dokreslil, teplota vzduchu je 36°C a možná tak polovinu odpadu tvoří zbytky jídla...

Kvalita vzduchu
Často slýchávám v televizi, že na Ostravsku je znečištěné ovzduší. Některé oblasti Číny by ale mohly Ostravsku jeho vzduch závidět, protože jsou na tom mnohem, mnohem hůř.

Vztah k ostatním národům
Je dáno historicky, že Čína je hodně uzavřenou zemí vůči celému světu. V poslední době se to částečně mění, přesto jsou Číňané velmi opatrní. I proto nás velmi překvapilo, že jsme měli možnost bydlet přímo v čínské rodině. Asi nejhorší vztahy má Čína s Japonskem, které vyloženě nenávidí. Hlavně mladí Číňané se často stylizují v duchu západní kultury, především té americké... i když to se pak nedá mluvit o kultuře.

Některé zajímavosti, například lidi tancující na ulici, lze vidět i v mém videu z Číny:

Doprava v Číně část 3: Letadla, autobusy a taxíky

Tak dnes potřetí a naposled o dopravě v Číně. Nejprve něco o cestování letadlem na území Číny, osobně jsem absolvoval pouze dva vnitrostátní lety, přesto jsem si všiml několika zajímavostí, o které bych se rád podělil. Nejprve je potřeba si najít na internetu svůj let a koupit letenku. Osvědčil se mi vyhledávač http://www.qunar.com/, sice je opět pouze v čínštině, ale docela intuitivní, takže se to dá zvládnout. Zobrazené ceny letenek obvykle nejsou konečné, je potřeba připočíst palivový příplatek. Také se mi osvědčilo pomocí tohoto vyhledávače pouze najít společnost, pak přejít na její stránky a tam pokračovat. Spousta čínských leteckých společnost totiž má své webové stránky také v angličtině, což je příjemnější. Ale pozor, je potřeba zvolit čínskou variantu stránek a pouze změnit jazyk na anglický. Existují totiž i stránky určené pro zahraniční zákazníky, ale také ceny tomu odpovídají, někdy až několikanásobně dražší. Nevýhodou je opět nemožnost zaplacení letenky bez čínského bankovního účtu (samozřejmě pak je možné použít tu zahraniční variantu stránek a připlatit si). V Číně existuje celá řada společností, mezi nejznámější patří Air China, China Eastern Airlines a China Southern Airlines, já využil pouze služby první jmenované společnosti. První můj let byl z domovského Changzhou do Chengdu. Letiště v Changzhou patří k těm menším, ročně přepraví asi kolem milionu cestujících (pro srovnání Brno asi polovinu). Vstupní hala byla docela velká, nicméně nebylo si na co sednout, jedině na podlahu. Rovněž informace o odletech, zobrazené na jedné LCD televizi rozměru kolem 30 palců, nepůsobily příliš profesionálním dojmem. Automaty na self check-in pouze pro místní, protože mezinárodní pas nepřečtou. Prostor za bezpečnostní kontrolou už vypadal o něco lépe, hlavně si bylo kde sednout. K jídlu bylo možné si koupit jen instantní nudle, což udělalo snad 80% cestujících, tak jsem se k nim také přidal, a to hlavně proto, že letadlo mělo zpoždění a já už měl fakt hlad. Slyšel jsem, že většina vnitrostátních letů v Číně má aspoň hodinu zpoždění a něco na tom bude. Často se uzavírá vzdušný prostor z důvodu vojenských cvičení a podobných záležitostí. O tom by mohli dlouho vyprávět moji kolegové z firmy, kteří byli v Singapuru a jejichž letadla měla zpoždění v řádu desítek hodin. Ale zpět k mému prvnímu letu. V přepravních podmínkách společnosti se psalo o maximálních rozměrech a hmotnosti kabinového zavazadla, také o tom, že povoleno je jen jedno, nicméně toto asi neplatilo pro místní. Ti si s sebou do kabiny brali prakticky cokoliv a nikdo to nijak zvlášť nekontroloval. Zajímavostí jsou u místních také odbavená zavazadla. Spousta lidí zde nemá žádný kufr, a tak si přinesou své věci třeba v pytli (takový, do kterého se u nás dávají brambory), a přímo na letišti jim to za malý poplatek zabalí do papírové krabice vyrobené na míru. Samotný let byl docela dobrý, spousta místa na nohy, letušky uměly částečně anglicky a i jídlo bylo docela dobré, místo hůlek jsme dostaly takovou kombinaci lžičky s vidličkou a problém jsem měl jen s jedním balíčkem, kde jsem nevěděl, co je uvnitř, ale slečna sedící vedle mě mi to vysvětlila. Okamžitě po dosednutí na runway se asi polovina lidí zvedla ze sedaček a šli čekat ke dveřím. Já si asi ještě 15 minut počkal, ale bylo opravdu vtipné, sledovat nedočkavé Číňany, kteří zřejmě letěli úplně poprvé. Můj druhý let byl kratší, trval jen hodinu, ale o to byl zábavnější. Místní opět překvapili hlavně tím, kolik jídla si s sebou vzali a dovedli sníst za tak krátkou dobu. Navíc za mnou seděl mladík, který mi neustále kopal do sedačky, asi po dvaceti minutách už jsem to nevydržel a pěkně od plic jsem mu vysvětlil, že mně do sedačky rozhodně kopat nebude. Po zbytek letu byl v celém letadle klid :) Abych to shrnul, cestování po Číně letadlem není špatné, větší společnosti mají určitě co nabídnout, kvalita služeb je na úrovni Evropy a ceny jsou poměrně přijatelné (mimo období velkých národních svátků, kdy jsou i více než trojnásobné). Nevýhodou je, že spousta lidí zde letí třeba úplně poprvé, takže to pak na letišti i v letadle samotném vypadá dost chaoticky. Největším problémem jsou samozřejmě zmiňovaná častá zpoždění.

Letiště v Chengdu

Autobusy jsou v Číně dalším způsobem dopravy jak na krátké, tak i dlouhé vzdálenosti. Zajímavostí jsou lůžkové dálkové autobusy, které jsou dnes v Evropě tuším zakázané, ale v Asii stále oblíbené. Já osobně jsem neměl možnost vyzkoušet. Díky mnohem kvalitnější železniční dopravě je autobus vždy až druhou volbou v případě, že jsou vlaky vyprodány nebo v oblasti zkrátka chybí železnice. Autobusem jsem jel dvakrát, poprvé to byl takový příměstský na Velkou Čínskou zeď s uspořádáním sedadel 3-2 namísto klasických 2-2. Důsledkem bylo to, že pro lidi normálních rozměrů bylo sedadlo příliš úzké, ale tu hodinku se to dá přežít. Podruhé jsem jel autobusem z Chengdu do Jiuzhaigou a zpět. Cesta trvala 10, respektive 12 hodin zpět a vedla přes hory (kolem 3000 m.n.m.). V roce 2008 bylo v oblasti zemětřesení, navíc v roce 2013 velké povodně, takže cesta byla hodně ovlivněna tím, že občas chyběl nějaký most nebo tunel. Také se občas stalo, že když se někde vytvořila kolona, Číňané usoudili, že bude nejlepší ji celou předjet. To způsobilo to, že zablokovali silnici i ve druhém směru. Trocha trpělivosti a zdravého rozumu rozhodně na místních silnicích chybí. Také jsem zjistil, že v autobuse se spát nedá, protože několikrát za minutu se ozve zvuk klaksonu. Cestou jsme dělali řadu zastávek, vždy na 5 až 10 minut, za tak krátkou dobu není možné nic sníst, takže jsem jejich smysl až tak nepochopil. Co je pro Čínu asi samozřejmost, že po pár hodinách jízdy byl v autobuse obrovský nepořádek. Jízdenky na autobus není možné koupit přes internet, ale pouze na autobusových nádražích, a to obvykle jen jeden den před jízdou. Je tedy poměrně riskantní, plánovat si takto cestu. Navíc není jistota, že vám budou rozumět, kam že to vlastně chcete jet. Já jsem naštěstí neměl problém, ale měl jsem strach, že bude vyprodáno a já někde uvíznu...

Pohled z autobusu

Schválně, kdo pozná, kam jsem jel...

Taxíky jsou důležité zejména v noci, kdy nic jiného nejezdí, ale výhodné jsou i přes den hlavně ve městech, které příliš neznáte. Dobré je také jet taxíkem ve více lidech, pak může být dokonce levnější než MHD. Například nástupní taxa v Changzhou byla kolem 9 RMB (v ceně první 4 km, pak každý další kilometr 2,90 RMB), v noci pak o něco dražší, stejně tak ve větších městech byly taxíky o něco dražší. Cena bývá napsána přímo na taxíku, většinou na okénku zadních dveří. V centru města většinou není problém si taxík "odchytit", i když hodně často jsou obsazené. Mimo centrum je nutné si taxi zavolat, což je bez znalosti čínštiny nemožné. Je dobré mít napsané na papírku (čínskými znaky), kam chcete jet. Já měl u sebe pořád svoji adresu, ale ani tak není vyhráno. Jednou se mi stalo, že taxikář nevěděl, kam má jet a GPS neměl. Je dobré se vyhnout taxíkům mimo oficiální stanoviště. Pokud za vámi utíkají přes celé nádraží jen proto, aby vás mohli odvést, je jasné, že vás chtějí okrást. Oficiální stanoviště poznáte podle toho, že je tam dlouhá fronta, hlídá to tam obvykle policista a taxikář vás s největší pravděpodobností neokrade. Může se stát, že vás odmítnou někam zavést, protože je to příliš blízko. Stalo se mi to hned první den v Číně, ale protože jsem byl na oficiálním stanovišti, tak nakonec to tamní policista nějak domluvil a jel jsem. Osobně jsem taxíky jezdil nerad. Většinou jezdili hrozně rychle, auta nevypadala příliš bezpečně a v konečném důsledku to přeci jen stálo víc, než MHD. Většina taxíků v Číně jsou Volkswagen Jetta druhé generace (vypadají jako z 80. let, ale vyrobené byly později), ale například v Šanghaji mají i modernější VW Santana. Rozhodně jsem v Číně taxíkem jel víckrát, než předtím za celý svůj život.

Taxi v Šanghaji

Kromě oficiálních taxíků jsou i ty neoficiální. Někteří se aspoň snaží vypadat jako taxi, ale taxametr nepoužívají, většinou předem nabídnou několikanásobně vyšší cenu, rozhodně nedoporučuji. Nikdy nevíte, co se v takovém případě může stát. Občas na vás zatroubí někdo na motorce s tím, že vás chce svést, ale také jsem nikdy nezkoušel, stejně tak jako rikšu nebo podobná vozítka...

Doprava v Číně část 2: vlaky

Železniční doprava v Číně je tak odlišná od toho, co známe u nás, že si zaslouží samostatný článek. Během posledních let se v Číně staví stovky kilometrů nových železnic, většinou vedou souběžně se stávající sítí, ale nové železnice jsou samozřejmě modernější a umožňují markantně zvýšit přepravní kapacitu. Na první pohled každý pozná, která trať je novější, protože většinou vede po dlouhých mostech, zatímco stará trať se klikatí pod ní. Díky tomu, že obvykle vedou dvě obousměrné tratě vedle sebe, mohou jezdit různé typy vlaků, aniž by ty pomalejší brzdily rychlejší (ačkoliv to se také stává, o tom později). A tím se dostáváme k tomu, jaké typy vlaků vlastně v Číně jezdí. Takže začneme tím nejhorším, což je vlak označený pouze číslem (např. 1234). Pro tento typ vlaků jsme měli přezdívku "Green train", ale myslím, že to bylo jen naše soukromé označení. Maximální rychlost se pohybuje mezi 100-120 km/h, zastavuje i v menších městech a je až neuvěřitelně levný (Shanghai - Beijing za 158 RMB, doba jízdy 22 hodin). Uvedená cena však platí za místo k sezení (případně stání), rozumnější je koupit si místo ve voze na spaní, které je nabízeno obvykle ve dvou třídách - Soft Sleeper a Hard Sleeper. Rozdíl je v tom, že Soft Sleeper nabízí širší postele a také je jich v jednom kupé méně (pouze 4), zatímco v Hard Sleeper je jich 6. A rozdíl je samozřejmě i v cenách, a to platí i pro ceny podle umístění postele (mohou být tři nad sebou, jejich ceny se liší, nejdražší je ta spodní). Cena za Hard Sleeper by byla oproti sedadlu asi dvojnásobná, tedy na modelovém příkladu Shanghai - Beijing kolem 300 RMB. O něco lepší jsou vlaky označené písmeny K nebo T (osobně jsem mezi nimi neviděl velký rozdíl). Tyto vlaky jezdí rychlostí tak do 140 km/h, obvykle klimatizované a opět určené spíše pro obyčejné lidi, ceny asi o 10% vyšší než u předchozího typu a většinou jsou dostupné místa k sezení, stání a Hard Sleeper nebo Soft Sleeper. Cestu Shanghai - Beijing v tomto typu vlaku zvládnete za 15 hodin.

Takhle nějak může vypadat vlak typu K nebo T

Výše zmíněné typu vlaků jezdí na starších tratích. Zajímavější jsou ale ty novější. Vlaky typu D jsou dle mého názoru hodně dobrou volbou. Obvykle jezdí rychlostí až 250 km/h, poskytují sedadla v 1. nebo 2. třídě a občas také Soft Sleeper vagóny. Naprosto dostačující jsou i sedadla ve druhé třídě, jsou polohovatelná a v případě nouze se člověk i trochu vyspí. 1. třída nabízí o něco širší sedadla, což je asi jediná výhoda. Zejména na kratší vzdálenosti (několik set kilometrů) je časový rozdíl mezi vlaky typu D a G minimální, takže je to dobrá příležitost, jak ušetřit. Pro typ D a také G se používají moderní soupravy pojmenované CRH "Harmony", rozhodně potěší, že jak hlášení, tak nápisy například příští stanice jsou také v angličtině, což dělá cestování mnohem jednodušší i pro cizince (po rozjezdu vlaku vás přivítají hláškou "Ladies and gentlemen, welcome aboard Harmony..."). Vzdálenost Shanghai - Beijing zvládne vlak typu D za necelých 9 hodin, za druhou třídu zaplatíte 300 RMB, za první pak o 80 RMB více. Existuje několik nočních spojů typu D, které stejnou trasu jedou zhruba 12 hodin, ve vagónech místo klasického uspořádání sedaček najdete kupé, ve kterých se dá i lehnout, i když rozhodně ne tak pohodlně jako v Soft Sleeper, ale zde se platí cena jako za sezení, takže to není rozhodně špatná volba. A proč tento vlak jede delší dobu? Jedná se sice o nový typ vlaku, ale jede po staré železnici, takže pozor na to, při nástupu ho nehledejte tam, kde jsou obvykle D a G vlaky, ale tam, kde jezdí ty starší! Ušetříte si tak sprint z jednoho konce nádraží na druhý...

Moderní CRH

Moderní CRH

Nejmodernější a nejrychlejší jsou vlaky typu G. Trasu Shanghai - Beijing zvládnou za necelých 5 hodin (a to je přes 1300 kilometrů). Maximální rychlost je 300 nebo 350 km/h v závislosti na trati. Za kvalitu se samozřejmě platí, a to 518 RMB ve druhé, respektive 621 RMB v první třídě. Jak jsem zmínil, rychlostní rozdíl není tak velký, hlavně na krátké vzdálenosti dělá jen desítky minut, přitom cena za G vlaky je mnohem vyšší. Výjimečnost těchto vlaků také spočívá v tom, že na trati mají jakousi absolutní přednost. Pokud se tedy něco stane na trati, G vlak přesto téměř vždy dorazí do cíle načas, zatímco D vlak mu musí dát přednost a pak má třeba zpoždění.

Interiér CRH (vlak typu G, 2. třída)

Samostatnou kapitolou je Maglev, vlak jezdící z centra Šanghaje na letiště Pudong. Několikrát za den jezdí svou maximální rychlostí, tedy 431 km/h (doporučuji před jízdou vyhledat jízdní řád a vybrat si právě tento rychlý spoj). Jedna jízda stojí 50 RMB a jedná se o technologii založenou na odpudivých účincích magnetického pole, vlak tedy nejede po kolejích, ale vznáší se na magnetickém polštáři. Jedná se o nejrychlejší komerčně provozovaný vlak na světě a rozhodně doporučuji vyzkoušet. Existuje plán na rozšíření tratě až do Hangzhou, ale mezi oběma městy byla nedávno postavena "klasická rychlodráha", takže stavit další trať již nemá smysl.

Za zmínku v Číně stojí i vlaková nádraží. Když jsem poprvé uviděl Shanghai Hongqiao, myslel jsem, že jsem na letišti (ono totiž i letiště se stejným jménem existuje). Opravdu spousta čínských nádražních hal vypadá jako letištní haly, a to se vším, co k tomu patří. Nejprve je potřeba koupit si jízdenku, na to je obvykle zvláštní budova, nebo třeba celé patro hlavní haly. Tohle místo poznáte snadno podle dlouhých front... Doporučuji trpělivost a štěstí při výběru správné fronty. Není nic horšího, než přijít na řadu v době, kdy začíná přestávka na jídlo. Nebo se také může stát, že zrovna tato fronta není určena na prodej lístků (hlavně bez znalosti čínštiny je těžké to poznat). Takže doporučuji nákup ve skupinách a každý člen skupiny musí mít vlastní frontu, tak se zvýší pravděpodobnost úspěchu ke 100%. Ono totiž stání ve frontě může znamenat i 30 minut, a absolvovat to dvakrát není zrovna příjemné. Lístky se dají koupit přímo na nádraží nebo dopředu na internetu (o tom v dalším odstavci), nicméně je nutné si je vyzvednout, a k tomu je vždy potřeba cestovní pas (na lístku je číslo pasu, to musí sedět, jinak vám lístek nedají). Jakmile máme jízdenky, je dobré zjistit, odkud vlak odjíždí. Některá nádraží mají více čekacích hal, které mohou být od sebe značně vzdáleny a to může být problém.. a věřte, vím, o čem mluvím. Pak následuje samozřejmě bezpečnostní kontrola podobná té na letišti. A pak už je samotná "čekárna", tedy obrovská hala plná "gates" jako na letišti. Ačkoliv to vypadá, že hala je velká a je zde dostatek míst k sezení, například během čínských národních svátků si lidé s sebou berou staré papírové kartony nebo noviny a sedí na nich na zemi. Zhruba 20 minut před příjezdem vlaku se otevře "gate", přes turniket se dostanete pouze s platnou jízdenkou a pak už se lidé řadí do fronty podle čísla svého vagónu (čísla jsou napsána na nástupišti na zemi). Brána se zavírá 5 minut před odjezdem vlaku. Nás sice několikrát pustili i později, ale možná jen proto, že jsme cizinci. Viděl jsem dost případů, kdy lidé přiběhli právě v tomto momentě a nebylo jim umožněno nastoupit.

Nádraží v Hangzhou

Poslední odstavec věnuji stručnému představení nákupu jízdenek přes internet. Vše probíhá na webových stránkách www.12306.cn. Asi zrovna nepotěší, že stránky jsou pouze v čínštině, i přesto se dá naučit, jak si jízdenku koupit. Problém je, na 100% stránky fungují pouze v Internet Exploreru a Opeře, naopak Firefox nebo Chrome mají problémy (hlavně po přihlášení do systému, což je ta důležitá část). Pokud se vám přesto podaří se zaregistrovat a přihlásit do systému, tak už není tak obtížné najít si svoje vlakové spojení a udělat rezervaci. Malá nápověda: pokud hledáte města "odkud a kam", stačí psát anglickým přepisem např. ChangZhou nebo jen CZ a podobně třeba BJ pro BeiJing. Pokud se vám podaří udělat rezervaci, je nutné ji zaplatit do 45 minut. Zde je potřeba mít čínský účet, bez něj to nejde. My jsme vždy poprosili kolegu v práci o zaplacení, nicméně není až takový problém si čínský účet založit. Rezervační systém sám přiděluje čísla sedadel, takže se může stát, že i když kupujete lístky dohromady, nakonec budete sedět na opačném konci vlaku. Není až takový problém si pak místa s někým prohodit. Po zaplacení přijde e-mail a SMS s číslem rezervace, pak je nutné si lístek fyzicky vyzvednout na nádraží. Údajně stačí ukázat jen číslo rezervace a personál vás pustí přes turnikety, ale tohle jsem pro jistotu nikdy nezkoušel... Ještě doplním, že koupě jízdenky v době národních svátků může být obtížná, možná i nemožná pro obyčejného člověka, protože údajně existuje aplikace (samozřejmě zakázaná), která umí rezervaci udělat během vteřiny, takže vyprodáno je prakticky okamžitě.

A takhle vypadá jízdenka, setkal jsem se i s růžovou variantou...

Doprava v Číně část 1.: Metro a MHD

Dnes napíši tak trochu něco jiného, než jsem psal doposud, rád bych zde shrnul své zkušenosti s dopravou v Číně, které jsem získal během celého svého pobytu. Hned po příletu jsem si totiž všiml řady věcí, které mě nepřestávaly udivovat po celé tři měsíce...

Metro a MHD obecně
Svůj první den v Číně jsem strávil částečně tím, že jsem jel metrem z jednoho konce Šanghaje na druhý, což je asi 60 kilometrů a jízda trvá 2 hodiny. Ačkoliv se jedná o jednu linku, musí se minimálně jednou přestupovat, což je poměrně nepříjemné, o tom později... Nejprve bych poznamenal, že metro v Šanghaji, stejně jako v ostatních čínských městech, je velmi moderní, vlaky v porovnání s Evropou mnohem delší, samozřejmostí je klimatizace nejen uvnitř vlaků, ale také v prostorách samotných stanic. Další příjemnou věcí je cena jízdného. V Šanghaji v závislosti na délce jízdy od 3 do 10 yuanů, v ostatních městech většinou ceny začínají na 2 yuanech a samostatnou kapitolu tvoří Peking, kde každá jízda, bez ohledu na počet přestupů nebo vzdálenost, stojí právě 2 yuany. Naprosto nesrovnatelné například s Londýnem. Jízdenky je většinou možné koupit v automatech, které nabízí i angličtinu a navíc téměř po celé Číně jsou velmi podobné, takže koupit si jízdenku je poměrně snadné. Pro turistu je nejjednodušší volbou single-ticket, ale pokud bych byl v nějakém městě delší dobu, určitě bych uvažoval o nějakém typu "Public transport card", což může ušetřit jak peníze, tak čas strávený čekáním ve frontách. Jízdenky jsou většinou kartičky velikosti platební karty s RFID čipem, na konci jízdy se vrací přímo v turniketu, jinak by vás ven nepustil. V některých městech, například v Nanjingu, používají místo kartiček žetony velikosti desetikoruny, které mi připadaly jako ještě více elegantní řešení a celý systém fungoval rychleji. Obrovskou výhodou metra je také fakt, že téměř vždy jsou názvy stanic psány také latinkou a navíc téměř všude se setkáme s angličtinou, včetně hlášení další stanice. Zajímavostí pro Evropana je určitě také bezpečnostní kontrola při vstupu do každé stanice metra, podobná té, kterou známe z letiště. V Číně je to ale běžná věc, i na vlakovém či autobusovém nádraží, nebo i dalších místech. Otázkou je, zda je to skutečně nutné. Pokud někdo plánuje udělat nějaký teroristický útok, cestu si vždycky najde. Problémem metra v Číně je fakt, že je to pro místní obyvatele poměrně nová věc a vůbec neví, jak ho používat. Vše začíná už na prvních eskalátorech při vstupu do metra, v Evropě známá věc, že vpravo se stojí a vlevo chodí, v Číně funguje možná tak na obrázcích. Pokud spěcháte, tak jedině po schodech. Před samotných příjezdem vlaku se snaží řada zaměstnanců nějakým způsobem vysvětlit lidem, kde mají stát. Každý normální člověk se snad umí sám zařadit do fronty, jen v Číně na to potřebují školený personál. Po příjezdu vlaku se najednou celá fronta přesune před dveře vlaku, které se otevřou a lidé začnou zároveň nastupovat i vystupovat. Vše vypadá pro Evropana neskutečně komicky, protože lidé do sebe jen narážejí a nejde to ani dovnitř, ani ven... Nejlepší je, že pokud řeknete Číňanovi, že tohle je špatně, on vám odpoví, že to je naprosto normální způsob, a že to jinak nejde, protože je tam moc lidí. Ale právě čím víc lidí tam je, tím více potřebují nějaký systém, nějaká pravidla, aspoň tedy podle mého názoru. Kolikrát nejde ani tak o to, že by bylo metro tak plné, že by se tam někteří lidé ani nedostali, ale jde spíš o to, že si někteří chtějí sednout, tak se snaží prodrat se do vlaku za každou cenu mezi prvními.

Podobně vypadaly snad všechny stanice metra...

Interiér metra v Šanghaji

Ne všechna města však mají metro, a tak například v Changzhou jsme se museli spokojit pouze s autobusy. Hlavní linky byl součástí tzv. BRT - Bus Rapid Transport. Výhodou tohoto systému byly vyhrazené pruhy, ale i přesto rychlost nebyla dostatečná. Zastávky BRT byly moderní, s turnikety a dokonce i obsluhou, která však obvykle nic nedělala (obvykle mladá slečna si hrála celou směnu s telefonem, naprosto zbytečná pracovní pozice). Cena za 1 jízdu byla symbolická - 1 yuan (s elektronickou kartou dokonce pouze 0,6). Platba probíhala tak, že člověk prostě hodí minci do kasičky a to je celé, žádný lístek nedostanete, vše kontroluje znuděná slečna za pultem. Problém nastává při pohledu na jízdní řád. Žádný jízdní řád totiž neexistuje. Pouze seznam linek, které z dané zastávky odjíždí a čas prvního a posledního autobusu. Navíc, vše pouze v čínštině, mapy linek velmi nepřehledné a sever rozhodně nečekejte nahoře, navíc stejně jako u všech ostatních čínských map, nečekejte měřítko a nespoléhejte na to, že pro celou mapu platí stejné. Já jsem často využíval linku B1, což byla asi hlavní linka, a proto se u ní vždy zobrazoval údaj o tom, jak daleko je další autobus (vzdálenost v metrech), u ostatních linek je možné tento údaj vyluštit z informační LED tabule. Po příjezdu autobusu se otevřou dveře jak autobusu, tak přímo na zastávce (zřejmě kvůli bezpečnosti mají podobný systém jako v metru), nástup a výstup opět probíhá velmi divoce a odjezd autobusu také. Většinou řidič odjíždí dřív, než se zavřou dveře, občas někdo zůstane uvěznění mezi autobusem a nástupištěm, no zkrátka celý systém nefunguje tak, jak jeho autoři zamýšleli. Interiér autobusů je obvykle hodně špinavý (narozdíl od metra) a sednout si na sedačku je někdy spíše za trest, lepší je celou cestu stát.  Zajímavostí je dětská sedačka, které bych se bál dotknout, natož tam posadit dítě. Výhodou BRT je možnost přestoupit na jinou linku v rámci systému bez nutnosti platit, pokud je to v rámci jedné zastávky. Kromě BRT existují i další autobusy, označeny pouze čísly. Vyznat se mezi linkami je ještě o něco složitější, rozhodně doporučuji důkladnou přípravu před každou jízdou (na internetu se dají částečně najít trasy jednotlivých linek). Já osobně jsem znal pouze linku 47, která jezdila okolo naší firmy a také na nádraží, ostatní jsem raději nezkoušel. Autobusy z venku vypadají podobně jako u nás, uvnitř jsou neskutečně hlučné, což je způsobeno tím, že si je Číňané vyrábějí sami a přece jen jejich motory jsou stále zastaralé. Za jízdu se opět platí 1 yuan stejným způsobem, jako u BRT, jen kasička je umístěna přímo v autobuse. Je dobré mít u sebe stále dostatek drobných. Obrovská nevýhoda MHD spočívá v tom, že kolem 9. večer už nejezdí téměř nic, a tak nezbývá než si zavolat taxi. Výhodou je samozřejmě cena, je to prakticky zadarmo...

BRT zastávka