Loučení a cesta domů

Necelé tři měsíce utekly jako voda a nastal čas, kdy jsme postupně začali odjíždět domů. Již koncem září pro náš ve firmě přichystali oficiální rozloučení. Při té příležitosti nám představili své nové náborové video, které sice bylo pěkně natočené, plné kvalitních záběrů, ale příběh mě osobně nijak neoslovil. Celá tato akce měla být pro nás překvapením, a tak jsme se o ní dozvěděli na poslední chvíli a navíc jsme si měli "něco připravit". Na přípravu jsme měli jen několik hodin, a tak jsme se rozhodli, že zazpíváme nějakou písničku. Vybrali jsme "Hey Jude" od Beatles a vymysleli si vlastní text, ve kterém jsme se snažili poděkovat lidem ve firmě za vše, co pro nás udělali. Na to, že jsme na celou přípravu měli jen pár hodin, to dopadlo docela dobře a myslím, že jsme všechny příjemně překvapili. Poté jsme dostali obrovský dort a dokonce bylo i šampaňské. Pro některé z nás to byl skutečně jeden z posledních dnů ve firmě, já jsem však měl před sebou ještě spoustu dní.

První farewell

Po návratu z výletu na západ Číny už jsem zůstal ve firmě sám, tedy až na Ricarda, který se rozhodl, že si stáž prodlouží. V Changzhou však stále byl také Paul (jen už nechodil do práce), a tak nás Alex (Paulův čínský otec) pozval na večeři do japonské restaurace. Musím přiznat, že obvykle mi syrové ryby a jiné mořské plody moc nechutnají, ale tady to bylo jiné. Téměř vše chutnalo výborně a jsem rád, že jsem mohl vyzkoušet spoustu nových jídel. K tomu jsme popíjeli nějaký japonský alkohol a Číňané opět překvapili tím, že hodně vydrží. Další den jsme v prakticky stejném složení šli do možná jediného místního mezinárodního baru Blue Marlin. Proč mezinárodního? Protože zde bylo možné potkat docela dost cizinců, jako třeba Američana s jižanským přízvukem, který v Číně pracoval jako ředitel pobočky nějaké firmy, která mu platila dokonce i útratu v baru. Cena piva byla mnohem vyšší než u nás, ale vyplatilo se využít Happy Hours a pít tak za polovinu, tentokrát jsme to však měli placené firmou. Ačkoliv jsem byl unavený z předchozího dne, vydržel jsem docela dlouho, byla to vlastně opravdu poslední společná akce několika posledních stážistů.

Druhý farewell

Ve firmě jsem stále pracoval na své závěrečné zprávě k přidělenému projektu, takže jsem se nenudil a nakonec jsem vypracoval nějakých 25 stran a prezentoval své výsledky svým nadřízeným, kterým se práce líbila. Na úplně poslední den ve firmě pro mě Ken přichystal překvapení v podobě další rozlučky, kde opět nechyběl poměrně velký dort. Pak přišlo další překvapení. Dvě slečny z mého "English Corneru" pro mě zazpívali písničku. Jednalo se o nějakou čínskou variantu "Řekni, kde ty kytky jsou" a bylo to opravdu příjemné překvapení. Pak se mnou chtělo jít několik lidí z firmy ještě na poslední večeři, ale já už jsem slíbil, že budu na večeři doma. Tentokrát i moje "čínská máma" skončila v práci neobvykle brzy a měli jsme tedy poslední společnou večeři s celou rodinou, kde nechybělo ani víno a na stole bylo mnohem více jídla, než obvykle. Udělali jsme několik společných fotek a šel jsem si zabalit věci.

V druhé polovině následujícího videa jsou záběry z obou rozlučkových akcí...

Jak to tak bývá, nakonec jsem nechal většinu balení až na druhý den. Vstal jsem brzy, abych se mohl u snídaně ještě rozloučit a pak už jsem měl jen několik posledních hodin v Changzhou před sebou. Pro jistotu jsem vyrazil z domu už v 11 dopoledne, nasedl do autobusu a jel směrem k nádraží. V ten moment jsem si uvědomil, že pravděpodobně vidím naposledy místo, kde jsem strávil tři měsíce svého života a nebylo to pro mě vůbec snadné. Když jsem jel do Číny nebo před tím na půl roku do Finska, určitě to bylo velké rozhodnutí a nebylo lehké opustit svou zemi, ale vždy jsem věděl, že se vrátím. Tentokrát jsem tušil, že se nikdy nevrátím. A to byl ten hlavní rozdíl. Z Changzhou jsem odjížděl kolem 1 hodiny odpoledne a asi za hodinu jsem byl v Šanghaji. Ačkoliv odlet byl naplánován až na druhou hodinu ranní, rozhodl jsem se jet do Šanghaje mnohem dřív. Důvodem byl Maglev, nejrychlejší vlak na světě, jezdící rychlostí 431 km/h. Touto rychlostí však jezdí jen několikrát denně, mimo jiné ve 3 odpoledne, a tak jsem neměl na výběr a musel jet dřív. Vše šlo podle plánu, za 40 yuanů jsem si koupil lístek a vychutnal si těch 8 minut jízdy, přičemž maximální rychlostí jsme jeli možná jen dvě minuty, ale rozhodně to stálo za to. Po několika hodinách čekání na letišti Pudong jsem konečně letěl domů. Bohužel jsem seděl vedle blbce, takže jsem se vůbec nevyspal. V Moskvě jsem čekal další čtyři hodiny a pak letěl do Prahy, kde jsem měl domluvenou schůzku s Radkem, abych mu dal ještě nějaké fotky a také peníze, které mi půjčil. V ten moment jsem byl už asi 40 hodin na nohou, šíleně mě bolela hlava a nepomohly ani tabletky paralenu. A to mě ještě čekala tříhodinová cesta do Brna. Přijel jsem domů a šel spát. Ačkoliv jsem byl hrozně unavený, vzbudil jsem se asi ve 4 ráno a několik následujících dnů jsem bojoval s časovým posunem, tentokrát to pro mě bylo náročné a nemohl jsem si zvyknout na naše časové pásmo.

Ačkoliv jsem několikrát řekl, že už se do Číny nevrátím, docela rád bych se tam ještě alespoň jednou podíval. Pořád je tam spousta míst, která jsem nestihl navštívit. Doufám, že někdy bude zase příležitost, ale nikdy už to nebude na tak dlouhou dobu. Přivezl jsem si spoustu zážitků a nových zkušeností a také jsem poznal spoustu zajímavých lidí. Opět to byla trochu jiná zkušenost, než třeba Erasmus, a to hlavně kvůli tomu, že jsme bydleli v čínské rodině, a tedy poznali skutečný čínský způsob života.

Pokud čtete tento blog a rozhodujete se, zda vyjet někam na stáž, možná právě do Číny a možná právě s IAESTE, rozhodně jeďte. Je to jedinečná příležitost a byla by škoda ji nevyužít!

Jak vypadala moje práce ve firmě

Moje oficiální pozice byla "software engineer", ale jako stážista jsem samozřejmě moc práce neměl. Nicméně nebylo to takové to "leháro", o kterém mluví někteří stážisté z dalších exotických zemí. Do práce jsem skutečně musel každý den a měl jsem úkoly a povinnosti, které jsem musel plnit, stejně jako v každé jiné práci. Jak tedy vypadal můj běžný pracovní den? Vstával jsem už kolem šesté ráno, v 7 jsme měli společnou snídani a v 7:30 jsme odjížděli do práce. Pokud bych měl jet autobusem, musel bych vyjíždět už v 7, takže i když jsem náhodou nemohl jet se svojí rodinou, vždy jsem se snažil, zajistit si odvoz. Další kolegyně z firmy totiž bydlela poblíž, takže jsem jezdil s ní. Její styl řízení auta byl "hodně kreativní" a neuměla moc dobře anglicky, takže domluva nebyla snadná, naštěstí alespoň její přítel uměl docela dobře, takže jsem si cestou měl s kým povídat. Do práce jsem obvykle dorazil jen pár minut před začátkem pracovní doby. Nejprve jsem se snažil být celý den na svém místě a pracovat. Později jsem si všiml, že ani Číňané tolik nepracují a navíc jako stážista jsem neměl až tolik práce, takže postupem času se můj rozvrh poněkud změnil. 8:05 byl totiž čas na ranní kafíčko. Obvykle u Radka, občas se k nám přidali Marin s Josefine. Pak jsem se vrátil na své místo a začal něco dělat, mezitím už dorazil e-mail typu "Oběd společně 11:40?" Na oběd jsme totiž chodili společně s ostatními stážisty a mělo to svůj důvod. Zatímco místní byli schopní oběd sníst během 10 minut, Evropanům obvykle nestačilo ani 20 minut a pravidelně jsme zůstávali v celé jídelně úplně poslední. Po obědě následovala hodinová pauza, během které většina Číňanů spala, ale já jsem měl hned ve 12:30 hodinovou anglickou konverzaci s několika kolegy z mého oddělení. V práci se končilo přesně v 17:00 a domů jsem obvykle jezdil autobusem, protože moje "čínská máma" obvykle pracovala mnohem déle. Firma měla vlastní autobusy pro své zaměstnance, bohužel žádný z nich nejezdil až ke mě domů, takže jsem musel přestupovat na MHD. Domů jsem dorazil obvykle kolem šesté, následovala večeře a je jasné, že v běžný pracovní den už moc volného času nezbývalo.

Hlavní budova

A co bylo tedy předmětem mojí práce? Nejprve jsem pracoval na programu, který sloužil ke komunikaci mezi terminálem váhy a počítačem. Konkrétně jsem dostal do rukou hotové řešení, určené však pro starší typ terminálu. Musel jsem zjistit, jak program upravit, aby fungoval i s novější verzí. Nakonec to byl hodně jednoduchý úkol, bohužel jsem na všechno musel hodně dlouho čekat, takže k jeho splnění jsem potřeboval hodně času. Druhou polovinu stáže jsem se věnoval návrhu digitálního filtru typu dolní propust, který měl sloužit k odrušení nežádoucích signálů, které vznikaly v reálném provozu (váha byla umístěna na montážní lince). Při tomto úkolu jsem spolupracoval s Číňanem, který neuměl příliš dobře anglicky, a tak nebyla komunikace dobrá, ale musím uznat, že se snažil. Kromě tohoto jsem měl také další povinnosti, jako svůj "English Corner", prezentaci o české kultuře a také zmíněné anglické konverzace během polední pauzy. Příjemným oživením bylo hned několik pracovních večeří, na které jsem byl pozván. Výbornou zkušeností byla večeře s kolegy z Německa, Švýcarska a USA.

Stážisté spolu s čínskými kolegy

Už jsem zmínil, že hodně času v práci jsem trávil spolu s ostatnímu stážisty, takže bych je rád v krátkosti představil. Nejprve Radek, druhý Čech ve firmě, pracoval v oddělení "Supply chain management" jen pár kroků od mého pracoviště, stejně tak jako Chorvat Marin a Švédka Josefine, která již byla v Číně delší dobu a docela dobře uměla i čínsky. Já a tito tři zmínění lidé jsme pracovali v podstatě na jednom místě, kousek od nás, ve vedlejší budově, pracoval James, Brit původem z Filipín. Poslední dva stážisté měli pracoviště v druhém sídle firmy Mettler Toledo, vzdáleném asi kilometr od nás. Byli to Paul z Irska a Ricardo ze Španělska. Všichni spolu jsme se ve firmě sešli jen občas, většinou kvůli společnému meetingu nebo třeba focení, ze kterého je následují fotka.

Společná fotka

Jak jsem učil Angličtinu a přednášel o české kultuře

Součástí stáže v Číně byla také jakási kulturní výuka čínských spolupracovníků, což bylo zmíněno již ve smlouvě, kterou mi předložilo IAESTE. Toto se týkalo všech praktikantů a ve firmě to měli dopředu velmi dobře promyšlené a myslím, že nás tak využili (v dobrém slova smyslu) skutečně na 100%. Celé to bylo rozdělené na dvě větší části, první z nich byla prezentace o kultuře vybraného národa (původně zamýšleno jako prezentace kulturních rozdílů, o tom níže...), no a druhou částí byla výuka anglického jazyka pojmenovaná jako English Corner.

English Corner
Někdy po dvou týdnech ve firmě nám HR jménem Yang Jing, zvaná "džej - džej", představila svoji představu o tom, jak budeme vyučovat angličtinu. Snad kromě Paula a Jamese (Irsko a Wales) to byl pro většinu z nás docela problém, protože něco jiného je anglicky se domluvit a něco jiného je jazyk vyučovat. Ve skutečnosti se jednalo spíš o konverzaci, než výuku, ale každopádně poměrně těžký úkol. Také čas, ve kterém měla výuka probíhat, nás přinejmenším překvapil. Bylo to odpoledne, nebo spíše večer, po pracovní době a to dvě hodiny každý týden. Proti tomu se okamžitě ohradil Chorvat jménem Marin, který řekl, že absolutně ne, protože on je po práci unavený a nemá se jak dostat domů, navíc by zůstal bez večeře. My ostatní jsme chtěli alespoň nějaký kompromis, aby se třeba končilo v 18:00 a mohli bychom si zajít ve firmě i na večeři. Nakonec jsme kompromis prosadili, ale JJ byla z Marinova vystoupení tak vystrašená, že za každým individuálně přišla a zjišťovala, jestli se máme jak dostat domů a podobně, dokonce nám byla ochotna zaplatit i taxi. Perlička na závěr. Marin si nakonec přeci jen prosadil svoje. Postupně a hlavně nenápadně posunoval čas svého English Corneru, až ho nakonec celý skryl do klasické pracovní doby...

Do mé skupiny byla přidělena asi dvacítka lidí ze dvou různých oddělení (TBU a BPBU). Samozřejmě jsem nevěděl, co dělat, a tak jsem na první "lekci" pouze představil sám sebe a pak proběhlo "kolečko", ve kterém každý řekl pár slov o sobě. Už tady se ukázal první velký problém, a to rozdílná úroveň angličtiny napříč celou skupinou. Také bylo téměř nemožné dostal jakýkoliv feedback nebo návrh, jaké téma zvolit pro příští týden, takže jsem to musel udělat sám. Z prvního týdne bych zmínil zajímavé představení jednoho kolegy: "Mám rád kung-fu, rád čtu knížky... o kung-fu, rád se dívám na filmy.. o kung-fu, mám rád kung-fu".

English Corner

Další týden jsem zvolil téma "Jídlo" a přichystal jsem si přednášku o české kuchyni, což možná nebyl úplně nejlepší nápad. Docela jsem se zapotil, když jsem vysvětloval, že vlastně české knedlíky jsou něco jiného než čínské knedlíky, a protože angličtina na to má pouze univerzální slovíčko "dumplings", je trochu problematické vystihnout rozdíl. Nakonec jsem zjistil, že moje 15 minutová prezentace se natáhla na hodinu a půl, což bylo možná i tak trochu dobře, protože pak jsem chtěl zjistit něco o čínské kuchyni, ale nebylo až tak lehké donutit Číňany mluvit.

Po skončení "lekce" přišla jedna "studentka" jménem Linda (její skutečné čínské jméno bylo samozřejmě jiné) a řekla mi, že bych to měl udělat nějak jinak, aby se prý tolik nenudili. Tak jsem na příště rozdal pár prezentací, které vybraní kolegové přichystají na příště a zároveň jsme se domluvili, že se sejdeme a probereme, co změnit, aby to bylo zajímavější. Druhý den jsme zamluvili zasedací místnost a s Lindou a Kimim jsme domluvili, že příště budeme hrát celé dvě hodiny hry. Čekal jsem trochu více konstruktivní diskusi, ale budiž. Za hodinu a půl jsem si akorát stihl všimnout, že Linda je docela pěkná holka, i když to vlastně nebylo nic nového, toho jsem si všiml už dávno, jen jsem ji s brýlemi nepoznal a myslel jsem, že je to někdo úplně jiný. Ostatně to se mi v Číně stávalo docela často, že jsem kolikrát ani nevěděl, koho znám a koho ne.

Tématem další anglické konverzace bylo cestování a dovolená. Pár dobrovolníků si připravilo prezentace a ukázalo se, že problém s dodržením určitého časového rozvrhu nemám jen já, ale prakticky každý. Chtěl jsem, aby si každý připravil skutečně krátkou prezentaci na 5 minut, což se samozřejmě nestalo. Pak jsme se konečně dostali ke slibovaným hrám, tedy lépe řečeno hra to byla jen jedna. Každý si vybral nějakou slavnou osobnost a ostatní se ptali otázkami, na které se dá odpovědět ano/ne. Hlavním úkolem bylo samozřejmě uhodnout, kdo nebo co vybraný člověk byl. Myslím, že hra měla celkem úspěch...

Následující týdny se postupně snižovala návštěvnost. Problém byl pak hlavně v tom, že jakmile nepřišlo těch pár lidí, kteří anglicky skutečně uměli, snížila se celkově úroveň tak, že se prakticky nedalo o ničem bavit. Pak to samozřejmě přestávalo bavit i mě. Snažil jsem se, aby jsme nedělali pořád to samé, tak jsem se inspiroval u ostatních a zkusil jsem hrát i jiné hry, například "One word story", každý řekne jedno slovo a dohromady se tak tvoří nějaký příběh. Bohužel to, co v jiných skupinách fungovalo, nefungovalo u mě. Také zejména na konci mojí stáže už jsem neměl tolik času, takže ne vždy jsem se mohl na 100% připravit, jednou jsem dokonce ani nestihl poslat pozvánku. Pak za mnou přišla HR zodpovědná za můj English Corner a zeptala se: "Jak to, že jsem tento týden nedostala pozvánku?", tak jsem jí s ledovým klidem odpověděl: "To bude asi tím, že jsem žádnou neposlal". Tak trochu jsem doufal, že si toho nikdo nevšimne a dáme si týden pauzu, ale nakonec jsem musel ještě narychlo vše zařídit a také to podle toho dopadlo. Dorazilo jen pár lidí, takže jsem se rozhodl připojit svoji skupinku k Radkově skupině, což se ukázalo jako dobrý nápad. Bohužel jsem pak Radkovi trochu záviděl, protože úroveň angličtiny v jeho skupině byla rozhodně lepší.

Celkově hodnotím English Corner velmi pozitivně. Vyzkoušel jsem si roli učitele a uvědomil jsem si, že to není vůbec snadné. Ale je to zkušenost, která se rozhodně počítá. Kromě oficiálního English Corneru se tak nějak nenápadně vytvořil další, který se konal každý den a trval hodinu. Původně byl nazvaný "sharing time" a čínští kolegové mi v něm vždy prezentovali něco o Číně, jednou týdně jsem naopak řekl něco o České republice já. Dozvěděl jsem se tam spoustu zajímavostí o tom, jak to v Číně funguje (školství, zdravotnictví, proč mají bytový fond, čínské svátky, historie, kuchyně, význam čísel a mnoho dalších zajímavostí). Časem se k nám přidal i Radek a řekl bych, že tato "polední" anglická konverzace byla mnohem zajímavější, než ta oficiální. Často jsme právě zde řešili, kam jet na výlet další víkend, hned v pondělí jsme naopak museli ukázat fotky a podělit se o nové zážitky. Občas jsem stáhl vtipná či jinak zajímavá videa z Youtube, z čehož byli kolegové doslova nadšení. Pořád jsme však museli být opatrní v tom, o čem se bavíme. Neradi jsme se pouštěli do diskusí o politice, cenzuře nebo svobodě slova, ale řekl bych, že postupem času byly obě strany více otevřené a bavili jsme se pak prakticky o čemkoliv.

Cross culture presentation
Každý stážista si měl připravit prezentaci, ve které by porovnal čínskou kulturu s kulturou své země. Nakonec to dopadlo tak, že se to samozřejmě nestihlo, takže někteří se k tomu prostě nedostali. My jsme byli na řadě jako první. Yang Jing to hlavně z počátku brala hodně vážně, takže snad dva týdny před termínem naší prezentace už jsme měli společný meeting, kde nám představila svou představu o naší prezentaci, která by měla být zaměřena na porovnání kulturních rozdílů. S Radkem jsme dokonce museli prezentovat poprvé jen na zkoušku, kde byla nadřízená Yang Jing a prezentace je jí líbila, později však přišla "džej-džej" s tím, že bychom měli změnit název. Už to najednou nebylo porovnání čínské a české kultury, ale prezentace české kultury. To jen potvrdilo, že Číňané neumí říct věci přímo, což jsme samozřejmě měli v naší prezentaci a hodně nás to pobavilo. Myslím, že jsme byli upřímní možná až příliš, nebáli jsme se zaměřit na témata jako:

• "Čínské holky jsou zlatokopky" - samozřejmě jsme to řekli trochu jinak.
• Žádné plivání a krkání - tady jsme byli nakonec rádi, že většina přítomných lidí nerozuměla anglickým výrazům, jen Marin nás pobízel, ať předvedeme, co to znamená...
• Radek všechny pobavil svou prezentací na téma "nemáme rádi sousedy na záchodě" s podrobným rozborem situace...

Celá prezentace trvala skoro dvě hodiny a bylo "vyprodáno"... tedy plná tréninková místnost, možná nějakých 40 lidí. Rozhodně velká zkušenost, prezentovat před tolika lidmi v angličtině, navíc po naší prezentaci nás přítomní hodně chválili, i když, kdo ví, jak to bylo. Víme, že Číňané na tom nejsou s upřímností zrovna nejlépe...