Můj návrat do Číny aneb tentokrát jen dovolená

Ačkoliv jsem několikrát tvrdil, že do Číny už nepojedu, nakonec se ukázalo, že to nebyla až tak pravda. Někdy na jaře, těsně po dovolené v Kambodži a Vietnamu jsem přemýšlel, co se zbytkem letošní dovolené. Ve hře bylo několik variant, ale nakonec zvítězila právě Čína. Existovala totiž dvě místa, která jsem chtěl navštívit, ale vzhledem k časových a finančním možnostem a také kvůli vízovému omezení to nebylo při mojí poslední návštěvě možné. Jednalo se o Hong Kong a Guilin. Netrvalo dlouho a přidali se ke mně můj bratr, spolužák ze střední a jeho spolužák z vysoké, a tak jsme byli 4. Koupili jsme letenky, tektokrát s Emirates a dolaďovali jsme náš plán. Už jsem nechtěl absolvovat ranní vstávání a cestu do Prahy, abych stál pak několik hodin ve frontě u čínské ambasády, a tak jsme využili služeb Student Agency, kde pro nás víza bez problémů vyřídili. Zajímavostí je, že pro turistické vízum je potřeba doložit kompletní itinerář včetně rezervací hotelů (minule mi stačila pouze jedna adresa, nyní muselo být vše pečlivě rozepsané). Nechtěl jsem ponechat nic náhodě, a tak jsem měl pro cestu vše připravené, včetně názvů měst a našich hotelů v čínštině a také dopředu zakoupené vlakové jízdenky - kupovat v Číně jízdenku v den odjezdu je totiž sebevražda (o tom jak je koupit více na konci článku).

Cesta do Hong Kongu
Ve čtvrtek jsem šel ještě do práce, kde jsem sotva stihl předat někomu svou rozdělanou práci, ve 4 pak domů pro batoh a rovnou na autobus. Opět jsme zvolili Student Agency do Vídně, zkrátka z Brna je to jednodušší než do Prahy. Asi půl hodina zpoždění nám vůbec nevadila, aspoň jsme se trochu poznali s naším 4. kolegou pro tento výlet - také Tomášem. Po dvou hodinách jsme byli ve Vídni, následovala docela podrobná bezpečnostní kontrola, kdy jsem musel z batohu snad vše vytáhnout a nechat projet scannerem, samozřejmě jsem s sebou nic nebezpečného neměl. Například paní přede mnou si nakonec do letadla pronesla velké zahradnické nůžky, zatímco kde komu vyhodí do koše tupý příborový nůž, takže myslím, že takové kontroly opravdu postrádají smysl. Na palubě vše v pohodě, dobré jídlo a celkový servis, takže cesta do Dubaje rychle utekla. Letiště v Dubaji je samozřejmě obrovské, mezi terminály dokonce jezdí i metro, škoda jen, že cedule jsou matoucí a místo nich zde využívají asi 20 zaměstatnců, kteří pořád opakují něco jako "Ole Gates", což není norský bratranec Billa Gatese, ale znamená to "All A gates". Na cestě do Hong Kongu jsme letěli opět Airbusem A380, tektokráte v přední části letadla, kde nejde skoro vůbec slyšet hluk motorů. Let nebyl zdaleka vyprodán, takže jsme kolem sebe měli dostatek místa. Do Hong Kongu jsme přiletěli možná s drobným zpožděním, chvilku jsme čekali na zavazadla a chvilku nám trvalo, než jsme našli fungující bankomat. Jakmile jsme našli náš autobus, zjistili jsme, že potřebujeme zaplatit přesně, takže jsem šel zpět na letiště, koupil nejlevnější pivo, protože bez nákupu mi nikdo nechtěl rozměnit. Pro cestu do hotelu jsme využili normální MHD, čili autobus, který stál 18 HKD, což je docela příjemná cena. Za necelou hodinu jsme byli na místě, zbývalo nám asi 500 metrů pěšky. Přišli jsme k budově, kde měl být i náš hotel. U vchodu postávalo několik slečen, které - jak to říct - byly zrovna v práci. Budovou jsme obešli, ale byl to skutečně náš vchod, tak jsme vešli a vyjeli výtahem do 5. patra a zvonili u dveří. Nikdo neotvíral. Poprosil jsem chlapíka, který čekal na výtah, jestli neví, kde je náš hotel. Ukázal mi úplně jiné místo, ale my potřebovali recepci, nebo alespoň něco, co se tomu podobá. Už jsme byli trochu zoufalí a přemýšleli, kde vlastně budeme spát. Přinutil jsem ho ještě zavolat na číslo, které jsme měli na rezervaci. Pak přišel nějaký další chlapík a zazvonil na vedlejší dveře, a právě tam byla recepce. Otevřela paní, tedy po chvíli jsem zjistil, že to byl pán. Přivedl nás do pokoje, který jsme si neobjednali, takže jsem ho ještě přinutil ke změně, nakonec snad kolem druhé ráno jsme konečně mohli jít spát. Za první den tedy zážitků až příliš.

Hong Kong
Ráno jsme okamžitě zamířili na metro a vyrazili na Hong Kong Island, což je vlastně centrum celého města, na kterém se nachází spousta mrakodrapů, ve kterých sídlí významné společnosti, zejména různé banky a další instituce, zkrátka místo, kde se točí velké peníze. Vedle mrakodrapů bylo kolem docele dost zeleně, všude seděly skupinky lidí, zkrátka pohodová sobota. Odpolene jsme chtěli jet na Victoria Peak, což je stručně rečeno kopec nad městem, ze kterého je samozřejmě krásný výhled. A abychom viděli Hong Kong jak ve dne, tak v noci, rozhodli jsme se tam jet v podvečer. Turisticky nejjednodušší cestu nahoru zajišťuje lanovka "Peak Tram", na kterou jsme ale museli vystát snad 2 hodiny dlouhou frontu, ale rozhodně to stálo za to, výhled byl impozantní. Škoda jen obrovského množství turistů, ale to už je dnes prakticky všude. Večer jsme si zašli do restaurace na večeři, bohužel porce byla mnohem větší, než jsme čekali, takže já osobně jsem snědl sotva polovinu... příště musíme být chytřejší.

Hong Kong z Victoria Peak

Další den jsme naopak zůstali mimo Hong Kong Island. Nejprve jsme zamířili k "Wong Tai Sin Temple", taoistický chrám vzdálený jen několik zastávek od našeho hotelu. Pro mě osobně nic převratného, podobných už jsem viděl spoustu. Chvíli jsme poseděli v nedalekém parku a pak jsme zamířili na nábřeží, ze kterého je pěkný výhled na Hong Kong Island. Ačkoliv jsme byli hodně blízko, z nějakého záhadného důvodu jsme nenavštívili "Avenue of Stars". Na nábřeží se odehrával takový menší koncert místních kapel, který jsme si s chutí vyslechli. Večer jsme si ještě udělali několik nočních fotek a užili si pohled na panorama Hong Kongu.

Hong Kong je město s nejvíce mrakodrapy na světě

Celkový dojem z Hong Kongu je víceméně pozitivní. Taková Čína s evropskými prvky. Na ulicích je poměrně čisto a lidé na veřejném prostranství nekouří, což je obrovský rozdíl oproti Číně. Britský vliv se podepsal zejména na dopravě, jezdí se vlevo a mají tady dokonce i tramvaje double-decker. Naopak negativní dojem ve mě zanechalo množství přistěhovalců ze středního východu, kteří se všude snažili prodávat cokoliv včetně drog a byli dost neodbytní.

Cesta do Guilinu
Následující den jsme museli vstávat už v 6 ráno, abychom stihli vlak do Guangzhou (taktéž Kanton). Lístky jsme měli koupené dopředu, nicméně bylo potřeba je vyzvednout a projít také pasovou a bezpečnostní kontrolou. Vlak byl pěkný, dvoupatrový, ale oproti tomu, co nás čekalo v Číně, docela pomalý. Už v Hong Kongu pršelo a v Guangzhou tomu nebylo jinak, takže jsme se jen při přesunu z jednoho nádraží na jiné zastavili na pár minut v centru a vyfotili si 600 metrů vysokou Canton Tower. Pak jsme se přesunuli na nádraží Guangzhou South, ze kterého měl odjíždět vlak do Guilinu. Úspěšně jsem vyzvedl předem koupené lístky, a protože jsme měli jak dostatek času, tak i dostatečný hlad, rozhodli jsme se najít něco k snědku. Na nádraží byla řada fast foodů, ty západní byly slušně řečeno přeplněné, takže jsme zvolili jeden z místních. Už popravdě nevím jak se jmenoval, ale v logu bylo několik Chilli papřiček, což nás mělo varovat - ano, nakonec jsme se skutečně moc nenajdeli, ale alespoň částečně se to dalo sníst. A pak už hurá do Guilinu, tentokrát už čínským vlakem kategorie D, který jel asi 250 km/h, což byl takový malý předvoj toho, co vše nás tentokrát na čínské železnici čekalo.

Přijeli jsme do Guilinu až za tmy. Věděl jsem, že MHD zde jezdí i pozdě večer, takže jsme po chvíli hledání našli zastávku a čekali na náš autobus, který opravdu zanedlouho přijel. Každý hodil do kasičky 2 yuany a vyrazili jsme směrem do centra. Cesta na hotel byla trochu složitější, zahrnovala dokonce i přestup. V autobuse nešlo poznat, kde se aktuálně nacházíme - světelná signalizace, která měla ukazovat, ke které zastávce se blížíme, byla nefunkční. Věděli jsme, kde chceme vystoupit, ale nevěděli jsme, jak to poznáme. Tak jsem se zeptal jedné spolucestující, která asi taky nevědela, tak se zeptala dalších... po chvíli o našem problému věděl celý autobus a všichni se nám asi snažili poradit, sice v čínštině, ale tak nějak jsme pochopili, o co se jedná a odpočítali jsme si, kolik zastávek ještě pojedeme. Vše jsme nakonec zvládli, druhý autobus už byl příjemnější (ukazatel zastávek fungoval), a tak jsme vystoupili přímo u našeho hotelu.

Guilin
Zdejší ubytování (Guilin Cyan Box Hotel) bylo moc pěkné a poměrně levné s cenou cca. 450 Kč za pokoj za noc. Pokoje čisté, prostorné a dobře vybavené (dvě King's size postele, televize, klimatizace, varná konvice, ...). Ještě večer jsme vyrazili do centra, ale už bylo poměrně pozdě, takže zanedlouho jsme šli spát. Ráno jsme vstali dost pozdě a vlastně jsme ještě ani moc nevěděli, co chceme dělat. Na recepci jsme se zeptali na naše možnosti - celodenní výlet lodí už jsme prošvihli. Stále ještě můžeme jet do YangShuo, ale při pohledu do mapy to vypadá zbytečně daleko, takže volíme bližší variantu - Yangdixiang. Na recepci nám ještě vysvětlili, jak se tam dostat, a pak jsme vyrazili na autobusové nádraží. Tam už čekaly hordy prodejců zájezdů, my jsme je však ignorovali a snažili jsme se koupit jízdenku na místní autobus. Jízdenky jsme koupili a po chvíli čekání a nervozity se i autobus nakonec objevil a vyrazili jsme směrem na jih. Silnice v okolí Guilinu byly dost rozbité, inu nejedná se o tu vyspělou část Číny. V okolí probíhající stavby vypadaly prapodivně - most, jáma, kus silnice, pak zase jen pole - vše jakoby rozpracované, ale nic hotové. Trochu mi to připomínalo domov, ale zpět do Číny. Jakmile jsme dorazili k řece Li, chtěli jsme obejít oficiality a rovnou se domluvit s nějakým "kapitánem", aby nás vzal na svou loď. Vše bylo marné, museli jsme si nakonec koupit oficiální lístky, které byly dost drahé. Ano, do celé akce je zapojeno hned několik lidí, takže například paní "koordinátorky", ze kterých jde spíš strach a člověk v nich vidí spíše nějakou řekněme neoficiální až ilegální aktivitu, ale k našemu překvapení nás nasměrovaly do oficiální prodejny lístků. Tam se role ujala paní prodavačka, která se nám prakticky bez jakékoliv znalosti angličtiny snažila vysvětlit, že 1+1 jsou 3, aneb lístek stojí víc, než je tam napsáno. No budiž, pak si nás opět převzala koordinátorka a dovedla nás k lodím (sami bychom také trefili) a tam už nás předala kapitánovi (dost možná svému muži - takže tady jsem pochopil, proč ta celá komedie). Lodím se tady říká "bambusový raft", ačkoliv jsou vyrobeny z dutých plechových trubek, snad jen jejich tvar připomíná bambus. Krajina v okolí řeky je krásná a připomíná tak trochu zátoku Halong Bay s tím, že místo moře je tady řeka. Naše plavba trvala nějaké dvě hodiny, cestou jsme moc lodí nepotkali a když ano, tak téměř prázdné. Možná to bylo tak trochu počasím, bylo zataženo, ale naštěstí nepršelo. Odpoledne jsme jeli zpět do Guilinu, večer jsme se šli podívat na krásně osvětlené pagody u jezera v centru města. Následujícího dne ráno jsme měli v plánu rýžové terasy v Longshengu, ale vzhledem k intenzivnímu dešti jsme se tohoto plánu vzdali. Den jsme tedy strávili v Guilinu, odpoledne po dešti se dokonce ukázalo i sluníčko a byla i pěkná viditelnost. Škoda jen, že jakákoliv blbost (myslím tím turistická atrakce) zde stojí minimálně 70 yuanů, což není zas tak málo a hlavně poměr cena/zážitek je prostě tristní. Večer jsme odjížděli na nádraží, kde nás čekal další zajímavý přesun - noční vlak do Changsha.

Výlet na řeče Li

Pagody v Guilinu

Cesta do Wulingyuan
Vlak kategorie K patří mezi ty levnější, tudíž bylo téměř jasné, že nám nabídne řadu nevšedních žážitků. Všichni 4 jsme měli svá lůžka v jednom kupé, ačkoliv takto se to možná nedá nazvat, protože to byl prakticky otevřený prostor - to si člověk uvědomil vždy, kdy ucítil cigaretový kouř (to se ve vlaku vyšší kategorie nestává). Číňané v okolí dost hlasitě chrápali a vlak s sebou občas dost škubal, takže spánek byl těmito okolnostmi značně ovlivněný. V pět ráno jsme přijeli do Changsha (čti "Čang - šáá"), dali si snídani v McDonalds a čekali na první ranní metro. Následoval přesun na Changsha West autobusové nádraží, tam se odehrál první souboj mezi námi a místními autoritami, přišli jsme o dva deodoranty  (průběžný stav Changsha : my - 2 : 0). Koupil jsem jízdenky přímo do Wulingyuanu (bez přestupu), a tak jsme zanedlouho vyrazili. Cesta trvala asi pět hodin, lehce po poledni jsme dorazili do tohoto víceméně turistického městečka. Pršelo, i proto bylo dobré, že náš hotel se nacházel relativně blízko, avšak k němu vedla aktuálně rozkopaná, a tedy dosti zablácená cesta. Jinak opět příjemný hotel/hostel se jmenoval Destionation Youth Hostel a svým vybavením byl asi na úrovni našeho předchozího, cenově rovněž přijatelný.

Wulingyuan a národní park ZhangJiaJie
Po ubytování jsme se vydali hledat jídlo. Situace zde byla naprosto odlišná. Zatímco v Gulinu se člověk levně najedl prakticky kdekoliv a zároveň aspoň tušil, co jí, ve Wulingyuanu restaurace vypadaly buď více nóbl, nebo to byly "hot pot" restaurace (a věřte mi, tam se člověk také nenají a hlavně po jednom takovém "vaření" můžete vyhodit své oblečení). Nakonec jsme zavítali do restaurace, kde alespoň měli na stěně pár obrázků a dokonce obsluhu částečně mluvící anglicky. Vybrali jsme si první obrázek zleva nahoře, bylo nám řečeno, že se jedná o hovězí. Po předchozích zkušenostech jsme byli opatrní a zvolili jsme jen 2 porce pro 4 lidi a navíc jsme poprosili o nepálivou variantu (ono je to v podstatě zbytečné - pálivé to bude vždy). Chvíle napětí a několik podezřelých zvuků z kuchyně, ale výsledek nás mile překvapil - rozhodně zatím nejlepší jídlo v Číně. Poté déšť ještě zesílil, takže jsme byli odsouzeni strávit zbytek dne v hotelu ve společnosti Tsingtao (asi nejlepší čínské pivo).

Národní park ZhangJiaJie

Následující ráno už se přeci jen trochu vyčasilo, sice bylo stále zataženo, ale alespoň bez deště. Vyrazili jsme tedy k bráně národního parku ZhangJiaJie, která se nacházela jen pár set metrů od našeho hotelu. Vstupenka stojí nějakých 250 yuanů a platí 4 dny. V ceně je i doprava autobusy uvnitř parku, ale například lanovky nebo výtahy už si člověk musí doplácet zvlášť. Zajímavostí je také to, že při vstupu vám naskenují otisk prstu, takže vstupenku skutečně nemůže pak využít nikdo jiný. Nasedli jsme tedy na první autobus a vydali se do srdce národního parku, postupně se před námi začaly vynořovat první skalní útvary a krajina postupně získávala "Avataří" ráz. Vysedli jsme u výtahu vysokého přes 300 metrů, naštěstí jsme nenatrefili na proklamované několika hodinové fronty, a tak jsme byli za několik minut (a asi 80 yuanů) nahoře a mohli si vychutnat další překrásné výhledy. Dále jsme pokračovali pěšky, cestou jsme dokonce potkali dva Čechy (pro mě poprvé v Číně po předchozích 3 měsících). Počasí se postupně zhoršovalo, až nakonec začalo opět pršet. I proto jsem dnes rád, že jsme jeli nahoru výtahem a ušetřili tak nějaký čas. Dolů jsme šli pěšky, už totiž nebylo kam spěchat. Schodů tu bylo opravdu hodně, některé docela kluzké, nakonec jsme vše až na pár zaváhání zvládli a dopravili se zpět do Wulingyuanu. Po náročném dni zasloužená odměna, řekli jsme si a vydali jsme se do stejné restaurace jako předchozí den, tentokrát pro 4 porce jídla na obrázku vlevo nahoře. Tentokrát tam byla jiná servírka, mladá pohledná Číňanka, která nám tvrdila, že to není hovězí, ale vepřové. No budiž, hlavně, že to bylo dobré, řekli jsme si a potvrdili naši objednávku. Bohužel, opravdu to bylo vepřové a ne jen tak ledajaké, ale rovnou vepřové kůže... lepší kousky jsme snědli, většina byla ale alespoň pro mě nepoživatelná, takže další poučení pro příště: podívej se na obrázek z blízka - skutečně na něm byly vepřové kůže. Alespoň, že jako příloha je vždy rýže, a tu Čiňani umí. Po návratu na hotel jsme řešili další problém - vlhkost. Oblečení a boty z dnešního dne byly promočené, ale také vše ostatní bylo vlhké. Museli jsme se uchýlit k alespoň částečnému sušení pomocí fénu, neboť jinak by to za aktuálních podmínek neuschnulo nikdy.

Účastníci zájezdu

Obyvatelé národního parku

Třetí a poslední den bylo po ránu opět příjemnější počasí, takže naše kroky opět směřovaly do parku. Tentokrát žádný výtah ani lanovka, ale šli jsme zpočátku pouze jednoduchou trasu kolem řeky hlavně kvůli bráchovi, kterého bolelo z předchozího dne koleno, na které spadl. Pak jsme se rozhodli, že nekulhající část vyjde ještě alespoň jeden kopec. Cestou jsme zdolali nespočet schodů, v této části parku už nebylo tolik krásných výhledů, ale zase na druhou stranu jsme tam byli prakticky sami. Cestou dolů poznal i Jožka zákeřnost kluzkých schodů, naštěstí bez vážnější újmy. Těsně před koncem se k nám přidala skupina Číňanek, z nichž jedna, Xiaoxiao, mluvila anglicky. Ukázalo se, že bydlí ve stejném hotelu, a tak jsme alespoň po návratu dostali tip na dobré jídlo a po delší době se opět najedli, za což patří Xiaoxiao dodatečný dík. Jinak ještě drobné srhnutí k národnímu parku ZhangJiaJie: opravdu jedinečné místo, které rozhodně stojí za návštěvu!

Ještě jednou - tentokrát pohled ze zhora

Cesta do Wuhanu
Další den jsme já a brácha pokračovali do Wuhanu a Jožka s Tomem do Pekingu. Společně jsme ale jeli ještě do nám již známého města Changsha. Tam jsme měli chvilku čas, a tak jsme relaxovali v jednom z parků. Pokračoval rovněž minisouboj "my vs. Changsha", ve kterém jsme ztratili další deodorant a celkové skóre je tedy 3:0 pro hlavní město provincie Hunan. Gratulujeme. Polovina naší výpravy tedy jela nočním vlakem do Pekingu, zatímco nás čekala pouze krátká, zhruba dvouhodinová cesta vlakem typu G (čili tím nejlepším) do Wuhanu. Toto město jsem zařadil do našeho programu hlavně proto, že neexistuje moc přímých spojení Changsha - Changzhou, takže Wuhan bylo pouze město pro přespání, ale i přesto nás zde ledacos překvapilo. Tak prvně náš hotel. Spadal pod řetězec levných čínských hotelů 7 Days Inn, ale i přesto byl nejdražší ze všech našich hotelů v Číně. Už po příchodu bylo jasné, že se jednalo spíše o "hodinový hotel", ve kterém jsme napřed dostali neuklizený pokoj, recepční netušila, co je to angličtina a celkový dojem byl opravdu hrozný. Ráno jsme se vydali na prohlídku města. Zdá se, že Wuhan je bude asi čínským městem prostituce, protože všude po zemi byly nalepené reklamy s telefonními čísly a obrázky polonahých slečen. Stihli jsme pouze dojít k místní nejznámější památce - Yellow Crane Tower a pak hned zpět na hotel a na nádraží. Jediná pozitivní věc na celém Wuhanu bylo příjemné počasí.

Yellow Crane Tower

Cesta do Changzhou
Z Wuhanu jsme odjížděli poměrně brzy, čekala nás totiž 5 hodin dlouhá cesta do Changzhou vedoucí zajímavou, kopcovitou krajinou, kde se neustále střídaly dlouhé mosty a tunely. V podvečer jsme přijeli do Changzhou, náš hotel, opět spadající pod 7 Days Inn, se nacházel nedaleko od nádraží. Oproti Wuhanu byl levnější, a tak jsme měli trochu obavy, co nás tam bude čekat... a čekalo nás tam zajímavé přivítání. Snad všichni zaměstnanci o našem příjezdu věděli předem, takže se mě hned ptali, jestli jsem Tomáš, aby mi mohli předat vzkaz od Kena, se kterým jsem se ten večer měl setkat. Celkově tento hotel vypadal mnohem lépe, než jeho nepovedený bratříček ve Wuhanu. A zároveň byl také levnější.

Changzhou
Ubytovali jsme se a asi za hodinu jsme se setkali s Kenem na recepci. Jeli jsme do japonské restaurace, ve které už jsem jednou byl těsně před svým odjezdem z Číny před dvěma lety. Opět byla na stole spousta jídla a pití, takže jsme se dosyta najedli a hlavně dobře popovídali. Následující den jsem chtěl bratrovi ukázat Changzhou, ale deštivé počasí jsme si asi přivezli s sebou. A tak jsem vyrazil alespoň pozdravit bývalé kolegy z MT. Překvapilo mě, jak snadno jsem se dostal až ke svému bývalému pracovnímu místu i bez přístupové karty. Pozdravil jsem se s několika kolegy a domluvil večeři se svou čínskou rodinou, u které jsem bydlel při své první návštěvě. Večer jsme tedy šli na tuto večeři, trochu nám dalo zabrat najít restauraci, ať už kvůli dopravní špičce tak kvůli hustému dešti, ale podařilo se a měli jsme výbornou pekingskou kachnu. Alespoň jsem mohl ukázat, že jsem se po dvou letech zlepšil v používání čínských hůlek. Po večeři zpět na hotel, opět v dešti, takže jsme byli donuceni zase využít fén.

Shanghai

Ráno nás čekal přesun do naší poslední destinace, kterou byla asi hodinu cesty vlakem vzdálená Shanghai. Tam jsme se opět setkali s Jožkou a Tomášem, kteří přijeli rychlovlakem z Pekingu chvilku před námi. Ubytování jsme tentokrát zvolili v hostelu, protože hotely v centru byly docela drahé. Pokoj malý, bez okna a v sousedství záchodů nebyl zrovna ideální, ale na jednu noc se to dalo přežít. Podstatné bylo, že jsme bydleli prakticky na East Nanjing Road, takže jsem to měli kousek na Bund. Tam také mířily naše první kroky, samozřejmě cestou se s námi chtělo zase fotit docela dost lidí a celkově bylo dost znát, že se blíží čínské národní svátky. Na večeři jsme zavítali do "Shanghai First Foodhall", ve které se v přízemí nachází množství obchodů, kde se dají koupit nejrůznější potraviny, v dalších patrech jsou pak řada restaurací od klasických čínských, přes sushi až po západní kuchyni. Vybrali jsme jednu z místních, těžko už si vzpomenu na název, ale jídlo bylo vynikající, ceny přijatelné a obsluha příjemná. Takže nezbývá než doporučit. Následující den jsme se podívali z blízka na Pudong, kde už stojí kompletní 632 metrů vysoká Shanghai Tower. Metrem jsme se také svezli k budhistickému komplexu Zhenru Temple, v jehož blízkosti se nacházel obrovský rybí trh. Odpoledne jsme zavítali to stejné restaurace jako předchozí den a pro změnu jsme to byli tentokrát my, kdo se chtěl vyfotit s personálem této restaurace. Protože další den jsme měli odlet naplánován už na sedmou hodinu ranní a během noci není tak snadné dostat se na letiště, přesunuli jsme se na poslední noc do hotelu vzdáleného jen asi 5 kilometrů od terminálu. Hlavní výhodou tohoto řešení byla možnost dopravy zdarma na letiště, které jsme samozřejmě využili. Tento hotel (Chang Chun Yuan Hotel) vypadal z venku spíš jako nějaká dílna, ale kupodivu byl uvnitř hodně prostorný a nakonec patřil rozhodně k těm lepším.

Noční Shanghai

Vlevo slečny, které se s námi chtěli vyfotit, vpravo pak slečna z restaurace uvnitř Shanghai First Foodhall zmíněné ve článku

Cesta domů

Ráno budíček ve 4, pak trochu problematické, ale nakonec úspěšné poskládání všech lidí do dodávky a cesta na letiště. Na zpáteční cestě stojí za zmínku snad jen přítomnost české letušky na palubě Emirates, která nám rozmluvila náš smělý plán návštěvy Burj Chalifa - nejspíš bychom to totiž nestihli. Jinak byla cesta bezproblémová a nezbývá než poděkovat všem zúčastněným za super výlet.

Co se v Číně změnilo

Protože uběhly dva roky od mé poslední návštěvy, měl jsem možnost porovnat, co se v zemi za toto období změnilo:

• Ceny - rozhodně šly nahoru a to i díky slabší koruně. Aktuálně je pro nás Čína stále cenově přijatelná, ale předpokládám, že nebude trvat dlouho, a návšteva Číny zanechá v peněžence slušný vír...
• Cenzura - pochopím, že je blokovaný Facebook, ale proč se nově blokují téměř všechny služby Google, to opravdu nechápu. Hlavně nám chyběla možnost využívat Google Maps. Osobně bych uvítal spíš opačný vývoj, celkově se člověk cítí dost ztracený, když mu prakticky nefunguje telefon. Říkali jsme si, že na 14 dní nemá cenu kupovat VPN, ale příště to určitě udělám.
• Počasí - osobně jsem zažil asi nejsušší a nejteplejší léto v roce 2013, a tak mě překvapilo tentokrát hodně deštivé počasí, protože statisticky právě podzim bývá nejsušším obdobím roku. 

Jak jsem kupoval jízdenky předem
Protože je v Číně cestování vlakem hodně populární a často jsou spoje vyprodané, chtěli jsme nějak koupit jízdenky předem. Před oficiální stránky to bohužel nejde (nutnost platby čínskou platební kartou), a tak jsem musel najít jiné řešení. Na internetu existuje spousta agentur, které umí koupi jízdenky zajistit, většinou se však musí počítat s nějakým poplatkem navíc, což může být klidně i 10 USD. Podařilo se mi najít agenturu CTrip (http://english.ctrip.com/trains), kde se dají koupit jízdenky s poplatkem zhruba 3 USD, což je celkem přijatelné. Rezervace proběhla vždy do několika minut po zaplacení a pak jen stačilo na místě jízdenku vyzvednout. Ukázalo se, že nápad s nákupem předem byl dobrý, protože na několik vybraných úseků jsem kupoval jízdenky až na místě a výběr byl už značně omezený.

Video
Stejně jako minule, i teď jsem po návratu domů vytvořil krátké video:

Loučení a cesta domů

Necelé tři měsíce utekly jako voda a nastal čas, kdy jsme postupně začali odjíždět domů. Již koncem září pro náš ve firmě přichystali oficiální rozloučení. Při té příležitosti nám představili své nové náborové video, které sice bylo pěkně natočené, plné kvalitních záběrů, ale příběh mě osobně nijak neoslovil. Celá tato akce měla být pro nás překvapením, a tak jsme se o ní dozvěděli na poslední chvíli a navíc jsme si měli "něco připravit". Na přípravu jsme měli jen několik hodin, a tak jsme se rozhodli, že zazpíváme nějakou písničku. Vybrali jsme "Hey Jude" od Beatles a vymysleli si vlastní text, ve kterém jsme se snažili poděkovat lidem ve firmě za vše, co pro nás udělali. Na to, že jsme na celou přípravu měli jen pár hodin, to dopadlo docela dobře a myslím, že jsme všechny příjemně překvapili. Poté jsme dostali obrovský dort a dokonce bylo i šampaňské. Pro některé z nás to byl skutečně jeden z posledních dnů ve firmě, já jsem však měl před sebou ještě spoustu dní.

První farewell

Po návratu z výletu na západ Číny už jsem zůstal ve firmě sám, tedy až na Ricarda, který se rozhodl, že si stáž prodlouží. V Changzhou však stále byl také Paul (jen už nechodil do práce), a tak nás Alex (Paulův čínský otec) pozval na večeři do japonské restaurace. Musím přiznat, že obvykle mi syrové ryby a jiné mořské plody moc nechutnají, ale tady to bylo jiné. Téměř vše chutnalo výborně a jsem rád, že jsem mohl vyzkoušet spoustu nových jídel. K tomu jsme popíjeli nějaký japonský alkohol a Číňané opět překvapili tím, že hodně vydrží. Další den jsme v prakticky stejném složení šli do možná jediného místního mezinárodního baru Blue Marlin. Proč mezinárodního? Protože zde bylo možné potkat docela dost cizinců, jako třeba Američana s jižanským přízvukem, který v Číně pracoval jako ředitel pobočky nějaké firmy, která mu platila dokonce i útratu v baru. Cena piva byla mnohem vyšší než u nás, ale vyplatilo se využít Happy Hours a pít tak za polovinu, tentokrát jsme to však měli placené firmou. Ačkoliv jsem byl unavený z předchozího dne, vydržel jsem docela dlouho, byla to vlastně opravdu poslední společná akce několika posledních stážistů.

Druhý farewell

Ve firmě jsem stále pracoval na své závěrečné zprávě k přidělenému projektu, takže jsem se nenudil a nakonec jsem vypracoval nějakých 25 stran a prezentoval své výsledky svým nadřízeným, kterým se práce líbila. Na úplně poslední den ve firmě pro mě Ken přichystal překvapení v podobě další rozlučky, kde opět nechyběl poměrně velký dort. Pak přišlo další překvapení. Dvě slečny z mého "English Corneru" pro mě zazpívali písničku. Jednalo se o nějakou čínskou variantu "Řekni, kde ty kytky jsou" a bylo to opravdu příjemné překvapení. Pak se mnou chtělo jít několik lidí z firmy ještě na poslední večeři, ale já už jsem slíbil, že budu na večeři doma. Tentokrát i moje "čínská máma" skončila v práci neobvykle brzy a měli jsme tedy poslední společnou večeři s celou rodinou, kde nechybělo ani víno a na stole bylo mnohem více jídla, než obvykle. Udělali jsme několik společných fotek a šel jsem si zabalit věci.

V druhé polovině následujícího videa jsou záběry z obou rozlučkových akcí...

Jak to tak bývá, nakonec jsem nechal většinu balení až na druhý den. Vstal jsem brzy, abych se mohl u snídaně ještě rozloučit a pak už jsem měl jen několik posledních hodin v Changzhou před sebou. Pro jistotu jsem vyrazil z domu už v 11 dopoledne, nasedl do autobusu a jel směrem k nádraží. V ten moment jsem si uvědomil, že pravděpodobně vidím naposledy místo, kde jsem strávil tři měsíce svého života a nebylo to pro mě vůbec snadné. Když jsem jel do Číny nebo před tím na půl roku do Finska, určitě to bylo velké rozhodnutí a nebylo lehké opustit svou zemi, ale vždy jsem věděl, že se vrátím. Tentokrát jsem tušil, že se nikdy nevrátím. A to byl ten hlavní rozdíl. Z Changzhou jsem odjížděl kolem 1 hodiny odpoledne a asi za hodinu jsem byl v Šanghaji. Ačkoliv odlet byl naplánován až na druhou hodinu ranní, rozhodl jsem se jet do Šanghaje mnohem dřív. Důvodem byl Maglev, nejrychlejší vlak na světě, jezdící rychlostí 431 km/h. Touto rychlostí však jezdí jen několikrát denně, mimo jiné ve 3 odpoledne, a tak jsem neměl na výběr a musel jet dřív. Vše šlo podle plánu, za 40 yuanů jsem si koupil lístek a vychutnal si těch 8 minut jízdy, přičemž maximální rychlostí jsme jeli možná jen dvě minuty, ale rozhodně to stálo za to. Po několika hodinách čekání na letišti Pudong jsem konečně letěl domů. Bohužel jsem seděl vedle blbce, takže jsem se vůbec nevyspal. V Moskvě jsem čekal další čtyři hodiny a pak letěl do Prahy, kde jsem měl domluvenou schůzku s Radkem, abych mu dal ještě nějaké fotky a také peníze, které mi půjčil. V ten moment jsem byl už asi 40 hodin na nohou, šíleně mě bolela hlava a nepomohly ani tabletky paralenu. A to mě ještě čekala tříhodinová cesta do Brna. Přijel jsem domů a šel spát. Ačkoliv jsem byl hrozně unavený, vzbudil jsem se asi ve 4 ráno a několik následujících dnů jsem bojoval s časovým posunem, tentokrát to pro mě bylo náročné a nemohl jsem si zvyknout na naše časové pásmo.

Ačkoliv jsem několikrát řekl, že už se do Číny nevrátím, docela rád bych se tam ještě alespoň jednou podíval. Pořád je tam spousta míst, která jsem nestihl navštívit. Doufám, že někdy bude zase příležitost, ale nikdy už to nebude na tak dlouhou dobu. Přivezl jsem si spoustu zážitků a nových zkušeností a také jsem poznal spoustu zajímavých lidí. Opět to byla trochu jiná zkušenost, než třeba Erasmus, a to hlavně kvůli tomu, že jsme bydleli v čínské rodině, a tedy poznali skutečný čínský způsob života.

Pokud čtete tento blog a rozhodujete se, zda vyjet někam na stáž, možná právě do Číny a možná právě s IAESTE, rozhodně jeďte. Je to jedinečná příležitost a byla by škoda ji nevyužít!

Zajímavosti života v Číně

Během tří měsíců v Číně jsem si všiml spousty zajímavostí, klidně by se dalo říct kulturních rozdílů. Asi nemá cenu o každé zajímavosti psát samostatný článek, a tak se pokusím vše shrnout do jednoho.

Chaos na silnici
Do práce jsem jezdíval autem. Ne že bych přímo řídil, ale vždy mě někdo vezl a musím přiznat, že bych ani řídit nechtěl. Ačkoliv vozový park bychom Číně mohli závidět, jejich řidičské schopnosti v žádném případě. Obojí je dané tím, že auta se v Číně masově začala používat teprve nedávno, a tak to také na silnicích vypadá. Všichni mají poměrně moderní auta, ve výbavě se dává přednost komfortu nad bezpečností. Vypadá to, že žádná jasná pravidla neexistují a styl řízení je značně kreativní. Rozhodně platí, že větší auto má přednost, nákladní automobily běžně projíždí křižovatkou velmi rychle a za stálého troubení. Klakson je vůbec ta nejdůležitější součást automobilu, ačkoliv všude jsou k vidění zřejmě jen dekorativní dopravní značky "zákaz troubení". Čínští řidiči celkem svědomitě dodržují maximální povolenou rychlost a respektují semafory, vše ostatní ale ignorují. Docela často se jezdí v protisměru, zejména pokud na semaforu svítí zelená, a tak aby to stihl i ten úplně poslední, "zkrátí" si cestu jízdou v opačném pruhu. Na každé větší křižovatce řídí dopravu policie a podle aktuální situace ručně přepíná semafory a koordinuje přecházení chodců. Přechody pro chodce jsou v Číně pouhé čáry na silnici bez hlubšího významu. Pokud nejsou u přechodu semafory, žádný řidič vás nepustí. Pokud u přechodu pro chodce je i semafor, zelená neznamená, že můžete bezpečně přejít, protože v ten moment mají zelenou také auta z vedlejší silnice, takže paradoxně se jedná snad ještě o nebezpečnější situaci. Pokud je na dané křižovatce policista, je situace obvykle lepší a řidiči ohleduplnější. Zajímavé je také odbočování doleva, při kterém u nás dáváme přednost protijedoucím vozidlům, v Číně vyhrává ten rychlejší, drzejší nebo zkrátka ten, který více troubí. Pro odbočení vpravo platí podobně jako v USA, že je možné jet i na červenou, čehož se hojně využívá, i když několikrát to vypadalo dost nebezpečně. Samostatnou kapitolou jsou jsou velmi populární motocykly (konkrétně v Changzhou elektrické motocykly), jejichž řidiči obvykle nemají klasické řidičské oprávnění a bohužel ani netuší, jak se na silnici chovat, a tak jsou smrtelné nehody na denním pořádku. Celkově se na bezpečnost příliš nehledí, málokdo má na hlavě přilbu, na jednom elektrickém motocyklu se klidně sveze celé čtyřčlenná rodina, dětské autosedačky v automobilech také nejsou v módě a technický stav většiny nákladních automobilů je žalostný (osobní auta jsou obvykle moderní, nákladní naopak zastaralá). Obrovskou výhodnou velkých moderních čínských měst typu Changzhou je výborná infrastruktura, která je značně naddimenzovaná a pokud je někde nějaký problém (nehoda, dopravní zácpa), vždy existuje možnost, celé to objet vedlejší ulicí (platí samozřejmě jen pro nově postavené části měst).

Zákaz troubení byl skoro všude

Nakupování
V Číně je řada světových nákupních řetězců jako například Tesco nebo Carrefour. Rozdíl je samozřejmě v nabízením sortimentu zboží a také v ceně. Velký prostor je obvykle věnován rýži. Většinou je na výběr několik desítek různých druhů, balení jsou také mnohem větší, než známe z Evropy. Většinou existuje také možnost si zboží před nákupech řádně "osahat". Maso je obvykle také pěkně vystaveno, většinou naložené v ledu a s oblibou se prodávají i ty části, které u nás příliš populární nejsou, jako například kuřecí pařáty. Své vlastní oddělení mívají ryby a další mořské plody, stejně tak jako čínské instantní polévky, kterých existuje obrovské množství a občas se nachází v obchodě také "polévkový expert", který vám s nákupem rád poradí. Oproti Evropě je v Číně určitě mnohem menší výběr čokolád, většinou se jedná o zboží z dovozu a tedy hodně drahé, nechyběly ani české Marlenky. Mléčné produkty jsou také mnohem dražší, než u nás. Opět je to způsobené tím, že část mléčných produktů Čína dováží. Naopak veškeré místní produkty jsou poměrně levné, například česnek byl snad 10x levnější, než v České republice. Kromě velkých supermarketů existuje celá řada malých rodinných obchůdků, které najdete snad na každé ulici. Většinou se jedná o skutečně rodinný byznys, takže není náhodou, když vás obsluhuje pětileté dítě. Ceny jsou o něco vyšší než v supermarketech, ale často se mi podařilo něco koupit i levněji. Protože jsem bydlel u čínské rodiny, moc jsem nenakupoval, takže zkušeností moc nemám, ale několikrát jsem se setkal a tím, že jakmile jsem stál ve frontě u pokladny a na chvíli jsem nedával pozor, hned mě někdo předběhl. Většina lidí zde platí hotovostí, moje mezinárodní platební karta ve většině obchodů nefungovala.

Slušný výběr rýže...

Pokud jde o oblečení nebo elektroniku, existuje v Číně prakticky totožný výběr, jako všude jinde, ceny jsou však vyšší. Proto jezdí Číňané elektroniku nakupovat do Hong Kongu, kde platí jiné daňové zákony. Výjimkou jsou "fake markety", tedy obchody s neoriginálním zbožím, kde lze koupit jak "značkové" kabelky nebo oblečení, stejně tak jako elektroniku (myslím, že takový iPhone 5 s Androidem je k nezaplacení).

Česká stopa

Čínská kuchyně
Čína je obrovská země, a tedy i čínská kuchyně se hodně liší. V provincii Jiangsu, kde jsem trávil nejvíce času, bylo například velmi typické maso se sladkou omáčkou. Celkově sůl není až tak populární a jako Evropanům nám často hodně chyběla. Hlavním přílohovým jídlem je rýže, a to ráno, na poledne i večer. Brambory jsou spíše výjimkou a bohužel je Číňané neumí správně připravit. Naše obvyklá večeře doma s rodinou vypadala následovně: každý měl svoji vlastní misku s rýží a společně jsme měli většinou 5 různých jídel - kuřecí, vepřové nebo hovězí maso, rybu a zbytek různé druhy zeleniny. Zelenina byla obvykle tepelně zpracovaná, někdy bych uvítal spíše čerstvou. Populární byly také různé druhy zeleniny, které jsou u nás spíše neobvyklé jako například lilek. S masem se často vařil také zázvor, který dodal šťávě výbornou chuť. Většina jídel byla více pikantních, než u nás. Celkově byla čínská kuchyně určitě zdravější, než ta česká. Občas se místo rýže objevily také populární nudle, jednou jsme doma s rodinou společně připravovali také tradiční čínské plněné knedlíky. Po hlavním jídle následovala většinou ještě polévka, obvykle zeleninová nebo vývar.

Domácí večeře

U stolu se Číňané chovají trochu jinak než Evropané. Zcela normální je zde hlasité mlaskání nebo krkání, pokud jídlo obsahuje kosti, celé sousto si dají do úst a kost pak vyplivnou přímo na stůl. Číňané se netají ani tím, že jedí i věci pro Evropany hodně exotické, jako například hady, želvy, žáby nebo psy (jen v některých regionech).

V restauraci
Velmi populární jsou kulaté stoly s otočným středem, na který se servírují různá jídla. Každý si stůl otočí tak, jak potřebuje. Někdy je to však velký boj a u velkého stolu se může stát, že se k vám oblíbené jídlo ani nedostane. Do restaurace si většina lidí nosí své vlastní pití, ať už alkoholické nebo nealkoholické. V restauraci pak jen požádáte o skleničky. Populární je přípitek "ganbei", tedy do dna, takže je dobré pít i pivo z malých skleniček, protože "ganbei" přichází poměrně často.

Večeře v restauraci

Místní pivo
Nejlepší čínské pivo se jmenuje "Tsingtao" a i obsahem alkoholu kolem 4% se blíží tomu, co známe od nás. Ostatní piva jsou většinou slabší, chuťově i barvou blízké vodě. Například existuje pivo "Taihu", což je zároveň jezero nedaleko Changzhou...

Tsingtao v neobvyklém balení...

Náboženství
Navzdory ateistické komunistické vládě je v zemi celkem široké spektrum různých náboženství, jako budhismus, křesťanství, taoismus, tak překvapivě i docela hojně zastoupený islám. Není tak problém na jedné ulici najít jak křesťanský kostel, tak buddhistický chrám a kousek vedle muslimskou čtvrt.

Voda
Voda z kohoutku není pitná, jedině po převaření. Číňané s oblibou pijí horkou vodu, a to i v případě, že je venku 40°C. Horká voda je dostupná i na různých veřejných místech, jako například nádraží, nebo také přímo ve vlaku. Je tak docela snadné připravit si kdekoliv instantní nudle. Půllitr balené vody v PET láhvi se dá koupit za 1 yuan.

Kapitalismus
Zdálo by se, že komunismus a kapitalismus mají pramálo společného. Opak je však pravdou a Čína je toho důkazem. Na jedné straně je umělá zaměstnanost (lidé často vykonávají naprosto zbytečné práce) a nebo třeba kontrola čínské vlády prakticky nad vším, co děláte. A na straně druhé je relativní svoboda podnikání, ať už se jedná o drobné živnostníky, prodávající potraviny ve svém domě, tak i velké firmy konkurující prakticky celému světu.

Nutnost mít "vlastní" byt či dům
Každý odvádí povinně část svého platu na fond bydlení a tyto peníze nemůže použít na nic jiného, takže každý si nakonec musí koupit svůj "vlastní" byt nebo dům. Háček je v tom, že ve skutečnosti se nemovitosti jen pronajímají, a to na 70 let. Pokud muž nemá vlastní bydlení, těžko si pak hledá partnerku, viz dále...

Čínský způsob hledání partnera
Čínský "svatý Valentýn" se slaví někdy v létě a při této příležitosti se ve velkém nákupním centru sejdou mladí lidé, kteří hledají svého partnera. Nechybí samozřejmě ani jejich rodiče. Předem je nutné vyplnit formulář, ve kterém se mimo jiné uvádí měsíční příjem a údaj o tom, zda dotyčný vlastní dům, byt nebo třeba auto.

Politika jednoho dítěte
Oficiálně už se ruší, nicméně neoficiálně přetrvává dál. Za vzdělání se v Číně platí a není to levné. Zároveň jsou Číňané zvyklí své děti rozmazlovat a jen těžko se to změní. Číňané mají své dítě obvykle velmi brzy, prakticky ihned po nástupu do zaměstnání.

Pouze bakalářské vzdělání
Spousta Číňanů se spokojí pouze s bakalářským vzděláním, které jim zřejmě stačí k získání pracovního místa. Za prvé je vzdělání drahé a za druhé chtějí co nejdříve pracovat, koupit si dům a založit rodinu. U nás je to jiné, spousta Čechů využívá systému, kdy jako student má člověk řadu výhod.

Lidé tancující na ulici
Obvykle večer je možné spatřit obrovské skupiny zejména starších lidí, kteří spolu tančí na ulici.

Lidé chodící pozpátku
Poměrně často chodili po ulici lidé pozpátku. Nejsem si jistý, jestli je to součást nějakého náboženství, ale Číňané věří, že pokud jdou normálně, tak stárnou, pokud jdou naopak pozpátku, měli by omládnout. Takže je asi jasné, proč je tato činnost populární zejména mezi čínskými seniory.

Neupřímnost
Číňané jsou obecně neupřímní a nemají rádi, když jim něco řeknete přímo. Zároveň "neumí říct ne".

Komplikovaný způsob myšlení
Zatímco Evropané se snaží najít jedno fungující řešení, Číňané mají dalších 50 řešení, která mohou i nemusí fungovat.

Bílá barva pleti jako symbol krásy
V Číně platí, že bílá barva pleti je symbolem krásy. Proto se Číňanky pokud možno neopalují.

Ohňostroje
Není nic neobvyklého, když vás například ve 4 ráno vzbudí zvuk ohňostrojů...

Pracovitost
Číňané jsou obecně velmi pracovití, v práci tráví skutečně hodně času. Horší je to s efektivitou práce, stejně tak s její kvalitou.

Angličtina
Anglicky v Číně neumí skoro nikdo. Ačkoliv se angličtina ve školách vyučuje, veškeré zkoušky jsou pouze písemné, a tak spousta Číňanů dovede celkem schopně psát, ale s mluvením je to horší. Navíc to mají opravdu hodně těžké, čínština je zkrátka hodně odlišná.

Rozdíl mezi chudými a bohatými
Stejně jako všude jinde, i v Číně se neustále zvětšují rozdíly mezi chudými a bohatými. Problém je, že řada lidí zbohatla také díky členství ve straně, což přeci jen poněkud odporuje původní myšlence komunismu. Problémem je také korupce.

Velký bratr a cenzura
Kamery jsou úplně všude, mají dokonce i kamery, sledující jiné kamery, které monitorují další kamery a tak dále. Zajímalo by mě, jestli mají dostatek lidí na sledování záznamů z těchto kamer, možná na to mají i speciální úřad, stejně tak jako na cenzuru. Facebook, Twitter nebo Youtube jsou samozřejmě blokovány, místo toho mají Číňané své vlastní Weibo, Wechat nebo Youku. Google je také značně omezený a místní ho takřka nepoužívají, místo toho mají Baidu. Všechny zmíněné weby samozřejmě prochází cenzurou, nic není anonymní, všude se při registraci vyžaduje telefonní číslo, které je vždy spojené s vámi (při jeho nákupu je potřeba doklad totožnosti).

Odpadky
Připadalo mi, že Číňané produkují hodně odpadu a nevím přesně, kde končí, ale nejspíš ve spalovnách. Zajímavé je, že nepoužívají kontejnery a popelářská vozidla jako u nás, ale prostě vše házejí na hromadu, pak přijede nákladní auto a odpadky se na něj přehazují lopatami. Abych situaci více dokreslil, teplota vzduchu je 36°C a možná tak polovinu odpadu tvoří zbytky jídla...

Kvalita vzduchu
Často slýchávám v televizi, že na Ostravsku je znečištěné ovzduší. Některé oblasti Číny by ale mohly Ostravsku jeho vzduch závidět, protože jsou na tom mnohem, mnohem hůř.

Vztah k ostatním národům
Je dáno historicky, že Čína je hodně uzavřenou zemí vůči celému světu. V poslední době se to částečně mění, přesto jsou Číňané velmi opatrní. I proto nás velmi překvapilo, že jsme měli možnost bydlet přímo v čínské rodině. Asi nejhorší vztahy má Čína s Japonskem, které vyloženě nenávidí. Hlavně mladí Číňané se často stylizují v duchu západní kultury, především té americké... i když to se pak nedá mluvit o kultuře.

Některé zajímavosti, například lidi tancující na ulici, lze vidět i v mém videu z Číny:

Jak vypadala moje práce ve firmě

Moje oficiální pozice byla "software engineer", ale jako stážista jsem samozřejmě moc práce neměl. Nicméně nebylo to takové to "leháro", o kterém mluví někteří stážisté z dalších exotických zemí. Do práce jsem skutečně musel každý den a měl jsem úkoly a povinnosti, které jsem musel plnit, stejně jako v každé jiné práci. Jak tedy vypadal můj běžný pracovní den? Vstával jsem už kolem šesté ráno, v 7 jsme měli společnou snídani a v 7:30 jsme odjížděli do práce. Pokud bych měl jet autobusem, musel bych vyjíždět už v 7, takže i když jsem náhodou nemohl jet se svojí rodinou, vždy jsem se snažil, zajistit si odvoz. Další kolegyně z firmy totiž bydlela poblíž, takže jsem jezdil s ní. Její styl řízení auta byl "hodně kreativní" a neuměla moc dobře anglicky, takže domluva nebyla snadná, naštěstí alespoň její přítel uměl docela dobře, takže jsem si cestou měl s kým povídat. Do práce jsem obvykle dorazil jen pár minut před začátkem pracovní doby. Nejprve jsem se snažil být celý den na svém místě a pracovat. Později jsem si všiml, že ani Číňané tolik nepracují a navíc jako stážista jsem neměl až tolik práce, takže postupem času se můj rozvrh poněkud změnil. 8:05 byl totiž čas na ranní kafíčko. Obvykle u Radka, občas se k nám přidali Marin s Josefine. Pak jsem se vrátil na své místo a začal něco dělat, mezitím už dorazil e-mail typu "Oběd společně 11:40?" Na oběd jsme totiž chodili společně s ostatními stážisty a mělo to svůj důvod. Zatímco místní byli schopní oběd sníst během 10 minut, Evropanům obvykle nestačilo ani 20 minut a pravidelně jsme zůstávali v celé jídelně úplně poslední. Po obědě následovala hodinová pauza, během které většina Číňanů spala, ale já jsem měl hned ve 12:30 hodinovou anglickou konverzaci s několika kolegy z mého oddělení. V práci se končilo přesně v 17:00 a domů jsem obvykle jezdil autobusem, protože moje "čínská máma" obvykle pracovala mnohem déle. Firma měla vlastní autobusy pro své zaměstnance, bohužel žádný z nich nejezdil až ke mě domů, takže jsem musel přestupovat na MHD. Domů jsem dorazil obvykle kolem šesté, následovala večeře a je jasné, že v běžný pracovní den už moc volného času nezbývalo.

Hlavní budova

A co bylo tedy předmětem mojí práce? Nejprve jsem pracoval na programu, který sloužil ke komunikaci mezi terminálem váhy a počítačem. Konkrétně jsem dostal do rukou hotové řešení, určené však pro starší typ terminálu. Musel jsem zjistit, jak program upravit, aby fungoval i s novější verzí. Nakonec to byl hodně jednoduchý úkol, bohužel jsem na všechno musel hodně dlouho čekat, takže k jeho splnění jsem potřeboval hodně času. Druhou polovinu stáže jsem se věnoval návrhu digitálního filtru typu dolní propust, který měl sloužit k odrušení nežádoucích signálů, které vznikaly v reálném provozu (váha byla umístěna na montážní lince). Při tomto úkolu jsem spolupracoval s Číňanem, který neuměl příliš dobře anglicky, a tak nebyla komunikace dobrá, ale musím uznat, že se snažil. Kromě tohoto jsem měl také další povinnosti, jako svůj "English Corner", prezentaci o české kultuře a také zmíněné anglické konverzace během polední pauzy. Příjemným oživením bylo hned několik pracovních večeří, na které jsem byl pozván. Výbornou zkušeností byla večeře s kolegy z Německa, Švýcarska a USA.

Stážisté spolu s čínskými kolegy

Už jsem zmínil, že hodně času v práci jsem trávil spolu s ostatnímu stážisty, takže bych je rád v krátkosti představil. Nejprve Radek, druhý Čech ve firmě, pracoval v oddělení "Supply chain management" jen pár kroků od mého pracoviště, stejně tak jako Chorvat Marin a Švédka Josefine, která již byla v Číně delší dobu a docela dobře uměla i čínsky. Já a tito tři zmínění lidé jsme pracovali v podstatě na jednom místě, kousek od nás, ve vedlejší budově, pracoval James, Brit původem z Filipín. Poslední dva stážisté měli pracoviště v druhém sídle firmy Mettler Toledo, vzdáleném asi kilometr od nás. Byli to Paul z Irska a Ricardo ze Španělska. Všichni spolu jsme se ve firmě sešli jen občas, většinou kvůli společnému meetingu nebo třeba focení, ze kterého je následují fotka.

Společná fotka

Jak jsem učil Angličtinu a přednášel o české kultuře

Součástí stáže v Číně byla také jakási kulturní výuka čínských spolupracovníků, což bylo zmíněno již ve smlouvě, kterou mi předložilo IAESTE. Toto se týkalo všech praktikantů a ve firmě to měli dopředu velmi dobře promyšlené a myslím, že nás tak využili (v dobrém slova smyslu) skutečně na 100%. Celé to bylo rozdělené na dvě větší části, první z nich byla prezentace o kultuře vybraného národa (původně zamýšleno jako prezentace kulturních rozdílů, o tom níže...), no a druhou částí byla výuka anglického jazyka pojmenovaná jako English Corner.

English Corner
Někdy po dvou týdnech ve firmě nám HR jménem Yang Jing, zvaná "džej - džej", představila svoji představu o tom, jak budeme vyučovat angličtinu. Snad kromě Paula a Jamese (Irsko a Wales) to byl pro většinu z nás docela problém, protože něco jiného je anglicky se domluvit a něco jiného je jazyk vyučovat. Ve skutečnosti se jednalo spíš o konverzaci, než výuku, ale každopádně poměrně těžký úkol. Také čas, ve kterém měla výuka probíhat, nás přinejmenším překvapil. Bylo to odpoledne, nebo spíše večer, po pracovní době a to dvě hodiny každý týden. Proti tomu se okamžitě ohradil Chorvat jménem Marin, který řekl, že absolutně ne, protože on je po práci unavený a nemá se jak dostat domů, navíc by zůstal bez večeře. My ostatní jsme chtěli alespoň nějaký kompromis, aby se třeba končilo v 18:00 a mohli bychom si zajít ve firmě i na večeři. Nakonec jsme kompromis prosadili, ale JJ byla z Marinova vystoupení tak vystrašená, že za každým individuálně přišla a zjišťovala, jestli se máme jak dostat domů a podobně, dokonce nám byla ochotna zaplatit i taxi. Perlička na závěr. Marin si nakonec přeci jen prosadil svoje. Postupně a hlavně nenápadně posunoval čas svého English Corneru, až ho nakonec celý skryl do klasické pracovní doby...

Do mé skupiny byla přidělena asi dvacítka lidí ze dvou různých oddělení (TBU a BPBU). Samozřejmě jsem nevěděl, co dělat, a tak jsem na první "lekci" pouze představil sám sebe a pak proběhlo "kolečko", ve kterém každý řekl pár slov o sobě. Už tady se ukázal první velký problém, a to rozdílná úroveň angličtiny napříč celou skupinou. Také bylo téměř nemožné dostal jakýkoliv feedback nebo návrh, jaké téma zvolit pro příští týden, takže jsem to musel udělat sám. Z prvního týdne bych zmínil zajímavé představení jednoho kolegy: "Mám rád kung-fu, rád čtu knížky... o kung-fu, rád se dívám na filmy.. o kung-fu, mám rád kung-fu".

English Corner

Další týden jsem zvolil téma "Jídlo" a přichystal jsem si přednášku o české kuchyni, což možná nebyl úplně nejlepší nápad. Docela jsem se zapotil, když jsem vysvětloval, že vlastně české knedlíky jsou něco jiného než čínské knedlíky, a protože angličtina na to má pouze univerzální slovíčko "dumplings", je trochu problematické vystihnout rozdíl. Nakonec jsem zjistil, že moje 15 minutová prezentace se natáhla na hodinu a půl, což bylo možná i tak trochu dobře, protože pak jsem chtěl zjistit něco o čínské kuchyni, ale nebylo až tak lehké donutit Číňany mluvit.

Po skončení "lekce" přišla jedna "studentka" jménem Linda (její skutečné čínské jméno bylo samozřejmě jiné) a řekla mi, že bych to měl udělat nějak jinak, aby se prý tolik nenudili. Tak jsem na příště rozdal pár prezentací, které vybraní kolegové přichystají na příště a zároveň jsme se domluvili, že se sejdeme a probereme, co změnit, aby to bylo zajímavější. Druhý den jsme zamluvili zasedací místnost a s Lindou a Kimim jsme domluvili, že příště budeme hrát celé dvě hodiny hry. Čekal jsem trochu více konstruktivní diskusi, ale budiž. Za hodinu a půl jsem si akorát stihl všimnout, že Linda je docela pěkná holka, i když to vlastně nebylo nic nového, toho jsem si všiml už dávno, jen jsem ji s brýlemi nepoznal a myslel jsem, že je to někdo úplně jiný. Ostatně to se mi v Číně stávalo docela často, že jsem kolikrát ani nevěděl, koho znám a koho ne.

Tématem další anglické konverzace bylo cestování a dovolená. Pár dobrovolníků si připravilo prezentace a ukázalo se, že problém s dodržením určitého časového rozvrhu nemám jen já, ale prakticky každý. Chtěl jsem, aby si každý připravil skutečně krátkou prezentaci na 5 minut, což se samozřejmě nestalo. Pak jsme se konečně dostali ke slibovaným hrám, tedy lépe řečeno hra to byla jen jedna. Každý si vybral nějakou slavnou osobnost a ostatní se ptali otázkami, na které se dá odpovědět ano/ne. Hlavním úkolem bylo samozřejmě uhodnout, kdo nebo co vybraný člověk byl. Myslím, že hra měla celkem úspěch...

Následující týdny se postupně snižovala návštěvnost. Problém byl pak hlavně v tom, že jakmile nepřišlo těch pár lidí, kteří anglicky skutečně uměli, snížila se celkově úroveň tak, že se prakticky nedalo o ničem bavit. Pak to samozřejmě přestávalo bavit i mě. Snažil jsem se, aby jsme nedělali pořád to samé, tak jsem se inspiroval u ostatních a zkusil jsem hrát i jiné hry, například "One word story", každý řekne jedno slovo a dohromady se tak tvoří nějaký příběh. Bohužel to, co v jiných skupinách fungovalo, nefungovalo u mě. Také zejména na konci mojí stáže už jsem neměl tolik času, takže ne vždy jsem se mohl na 100% připravit, jednou jsem dokonce ani nestihl poslat pozvánku. Pak za mnou přišla HR zodpovědná za můj English Corner a zeptala se: "Jak to, že jsem tento týden nedostala pozvánku?", tak jsem jí s ledovým klidem odpověděl: "To bude asi tím, že jsem žádnou neposlal". Tak trochu jsem doufal, že si toho nikdo nevšimne a dáme si týden pauzu, ale nakonec jsem musel ještě narychlo vše zařídit a také to podle toho dopadlo. Dorazilo jen pár lidí, takže jsem se rozhodl připojit svoji skupinku k Radkově skupině, což se ukázalo jako dobrý nápad. Bohužel jsem pak Radkovi trochu záviděl, protože úroveň angličtiny v jeho skupině byla rozhodně lepší.

Celkově hodnotím English Corner velmi pozitivně. Vyzkoušel jsem si roli učitele a uvědomil jsem si, že to není vůbec snadné. Ale je to zkušenost, která se rozhodně počítá. Kromě oficiálního English Corneru se tak nějak nenápadně vytvořil další, který se konal každý den a trval hodinu. Původně byl nazvaný "sharing time" a čínští kolegové mi v něm vždy prezentovali něco o Číně, jednou týdně jsem naopak řekl něco o České republice já. Dozvěděl jsem se tam spoustu zajímavostí o tom, jak to v Číně funguje (školství, zdravotnictví, proč mají bytový fond, čínské svátky, historie, kuchyně, význam čísel a mnoho dalších zajímavostí). Časem se k nám přidal i Radek a řekl bych, že tato "polední" anglická konverzace byla mnohem zajímavější, než ta oficiální. Často jsme právě zde řešili, kam jet na výlet další víkend, hned v pondělí jsme naopak museli ukázat fotky a podělit se o nové zážitky. Občas jsem stáhl vtipná či jinak zajímavá videa z Youtube, z čehož byli kolegové doslova nadšení. Pořád jsme však museli být opatrní v tom, o čem se bavíme. Neradi jsme se pouštěli do diskusí o politice, cenzuře nebo svobodě slova, ale řekl bych, že postupem času byly obě strany více otevřené a bavili jsme se pak prakticky o čemkoliv.

Cross culture presentation
Každý stážista si měl připravit prezentaci, ve které by porovnal čínskou kulturu s kulturou své země. Nakonec to dopadlo tak, že se to samozřejmě nestihlo, takže někteří se k tomu prostě nedostali. My jsme byli na řadě jako první. Yang Jing to hlavně z počátku brala hodně vážně, takže snad dva týdny před termínem naší prezentace už jsme měli společný meeting, kde nám představila svou představu o naší prezentaci, která by měla být zaměřena na porovnání kulturních rozdílů. S Radkem jsme dokonce museli prezentovat poprvé jen na zkoušku, kde byla nadřízená Yang Jing a prezentace je jí líbila, později však přišla "džej-džej" s tím, že bychom měli změnit název. Už to najednou nebylo porovnání čínské a české kultury, ale prezentace české kultury. To jen potvrdilo, že Číňané neumí říct věci přímo, což jsme samozřejmě měli v naší prezentaci a hodně nás to pobavilo. Myslím, že jsme byli upřímní možná až příliš, nebáli jsme se zaměřit na témata jako:

• "Čínské holky jsou zlatokopky" - samozřejmě jsme to řekli trochu jinak.
• Žádné plivání a krkání - tady jsme byli nakonec rádi, že většina přítomných lidí nerozuměla anglickým výrazům, jen Marin nás pobízel, ať předvedeme, co to znamená...
• Radek všechny pobavil svou prezentací na téma "nemáme rádi sousedy na záchodě" s podrobným rozborem situace...

Celá prezentace trvala skoro dvě hodiny a bylo "vyprodáno"... tedy plná tréninková místnost, možná nějakých 40 lidí. Rozhodně velká zkušenost, prezentovat před tolika lidmi v angličtině, navíc po naší prezentaci nás přítomní hodně chválili, i když, kdo ví, jak to bylo. Víme, že Číňané na tom nejsou s upřímností zrovna nejlépe...

Čas plyne dál: charita v Changzhou a oficiální farewell v Šanghaji

Trochu to vypadá, že během týdne se nic nedělo, ale určitě napíšu v některém z článků, jakže to vypadalo i během pracovního týdne. Ale zpět k dění o víkendech. Po Suzhou následoval víkend, na který opět neexistoval žádný plán, takže jsme souhlasili, že se zúčastníme charity pořádané naší firmou pro chudé děti z provincie Sichuan. Ačkoliv se na tuto akci přihlásili téměř všichni stážisté, nakonec jsme dorazili jen já a Radek. Našim úkolem bylo, snažit se lidem prodat různé předměty, které darovali většinou přímo lidé z firmy, mimo jiné knížky, obrazy a různé dárkové předměty. Nás přidělili do sekce "dětské knížky", takže jsme lidem říkali, kolik která knížka stojí. Bylo to celkem snadné, buď 1 nebo 2 yuany, jen občas byla cena jiná. Bohužel nám nikdo neřekl, že číslovka 2 se dá v čínštině vyjádřit dvěma způsoby a ten náš nebyl zrovna nejvhodnější, takže nás místní možná občas nepochopili. Měli jsme i pár zahraničních zákazníků, ale jak už to tak v Changzhou bývá, nebylo jich mnoho. Akce se zúčastnilo několik slečen z HR oddělení naší firmy, tak jsem s nimi šel na oběd a měl jsem tak své nejlevnější hlavní jídlo v Číně - nudle za pouhé 4 yuany (cca. 12 Kč) a musím říct, že to bylo docela dobré. Bohužel, podobné věci si člověk bez znalosti místního jazyka sám neobjedná. A když objedná, většinou přinesou něco úplně jiného.

Já, Radek a HR

Na další víkend bylo naplánované oficiální rozloučení v Šanghaji, pořádané místním IAESTE. "Párty" byla naplánována na neděli 13:00, někde v centru města. Akce měla trvat pouhé dvě hodiny, takže jsme si koupili s Radkem jízdenky na cestu už někdy na 5. hodinu odpolední. K tomu se ještě dostanu... Původní plány, že se do Šanghaje pojede už v pátek a půjde se do klubu, vzaly za své. Téměř všichni se snažili co nejvíce šetřit. Většina z nás tedy dorazila do Šanghaje v sobotu, kdy se také šlo společně do klubu. Ještě předtím jsme se zastavili na Bundu (slavné nábřeží, ze kterého je nádherný výhled na Pudong) a potkali jsme tam Číňana, který nás překvapil svými znalostmi o Česku. Věděl spoustu věcí jak o naší politice, tak i ze zeměpisu, znal města i řeky a překvapil také znalostí několika českých slov. Ukázalo se, že studoval polštinu a další slovanské jazyky, takže byl rád, že nás tam potkal. Na první pohled bych to od něj nečekal, nevypadal jako vzdělaný člověk, spíš bych ho tipoval na nějakého pouličního prodavače. Večer se tedy šlo do klubu. Tentokrát to byl MUSE, luxusní klub nacházející se přímo na Bundu. Bohužel tentokrát o akci "drinky pro cizince zdarma" vědělo mnohem více lidí, takže tentokrát sice drinky zdarma byly, ale v omezeném množství a hlavně v klubu bylo tolik lidí, že se nedalo ani pohnout, takže jsem to vzdal a chvilku po půlnoci jsem se vrátil do hostelu. Na druhý den jsme měli sraz někdy kolem poledne na zastávce metra. Přišli jsme tam samozřejmě na čas, což byla chyba. Další hodinu a půl jsme čekali, než všichni dorazí. Nakonec se ukázalo, že stejně všichni nedorazí, a tak se nám podařilo přesvědčit čínské organizátory, že už bychom se měli přesunout na místo, kde se má uskutečnit naše rozlučková párty. Pozdní příchody některých účastníků byly způsobeny hlavně tím, že předchozí večer šli téměř všichni někam do klubu, takže prostě nevstali. Přesunuli jsme se tedy na místo, kde už bylo vše připravené, včetně slušných zásob piva a drobného občerstvení. Původně to měl být "Internetional evening", nicméně pro většinu z nás bylo nemožné přinést cokoliv ze své země, a navíc to nemohl být "evening", když se to konalo odpoledne... Pro mě osobně to byla spíš seznamovací párty, protože jsem se nezúčastnil výletu do Žlutých Hor, takže jsem stážisty z jiných měst neznal. Na závěr nám pustili super video, které vytvořil japonský Brazilec Paulo. Pak ještě následovalo společné focení a loučení, ale já a Radek už jsme neměli čas. Kvůli čekání na ostatní se celá párty protáhla a měli jsme necelou hodinu na to, dostat se na nádraží. Celou cestu na metro jsme běželi, nastoupili jsme do vozu a spočítal jsem, že bychom to snad mohli stihnout. Šanghajské metro má však několik zvláštností a jednou z nich je, že ne každý vůz jede až na konečnou stanici, a právě tohle se nám stalo, když se to právě vůbec nehodilo. Čekali jsme několik minut na další soupravu metra, do cíle chyběla jen jedna zastávka a měli jsme asi 10 minut. Nakonec jsme to všechno stihli, ale řekli jsme si, že příště neponecháme nic náhodě a vždy dorazíme na nádraží s dostatečným předstihem (což se nestalo a doporučuji přečíst, jak jsme jeli do Pekingu, o čemž napíši někdy příště).

Farewell v Šanghaji

Víkendy č. 5 a 6: první déšť v Changzhou a návštěva Suzhou

Před svým odjezdem do Číny jsem zjistil, že průměrné červencové i srpnové srážky v této oblasti jsou mnohem vyšší než u nás. Přece jen se jedná o oblast ovlivňovanou monzuny. Po příjezdu se mě všichni ptali, jestli mám deštník, že se bude hodit. Po prvních dnech jsem pochopil, že hodit se asi bude, ale spíš jako ochrana proti slunci než proti dešti. Hlavně dívky používaly deštníky téměř pořád. Není se co divit, v Číně totiž platí, že čím světlejší odstín kůže, tím krásnější. Slunečné léto tedy může být pro místní celkem nepříjemné. Já jsem však deštník jako ochranu proti slunci nepoužil, snažil jsem se trochu opálit, abych více zapadl mezi místní. I přesto jsem byl stále atrakcí č.1 pro většinu místních obyvatel. Ale zpět k tématu. První měsíc tedy vůbec nepršelo, respektive díky skvělému plánování našich výletů jsme se vyhnuli víkendovým přeháňkám v Changzhou. Pátý víkend jsme se z různých důvodů rozhodli zůstat v našem domovském městě, přeci jen každý víkend někde jinde něco stojí. A navíc není nad to, se jednou pořádně vyspat a odpočinout si. V neděli pozvala moje rodina své známé (mimo jiné už jsem s nimi předtím hrál badminton) a měli jsme první skutečně velký oběd se vším, co k tomu patří. Sám jsem si vyzkoušel, jak zabalit čínský plněný knedlík, popravdě dnes už nevím, jak jsem to dokázal. Oběd samotný byl náročný. Nejenže bylo na stole spoustu jídla, které jsem musel minimálně ochutnat, ale navíc jsme měli i poměrně slušné zásoby piva. Možná každé dvě minuty zaznělo "gan bei", což znamená "do dna". Takže jsem dopil svou sklenici a okamžitě mi dolili další. Na konci jsem byl upřímně rád, že pivo došlo. Tento rychlý způsob pití je něco, na co Evropané nejsou až tak zvyklí. Já jsem měl navíc na odpoledne domluvený výlet do města a po takovém "obědě" bych si nejraději lehl do postele, ale překonal jsem se a vyrazil do města.

Čínské plněné knedlíčky - ty hůře vypadající jsem měl na svědomí já

Příprava na oběd

Byl jsem domluvený s Radkem, že se sejdeme před Wanda Plaza (nákupní centrum). Pak jsme spolu jeli k Tianning Temple, protože já už jsem byl zkušený cestovatel po městě a věděl jsem s naprostou jistotou, kterým jet autobusem a dokonce i kterým směrem, na rozdíl od svého prvního pokusu během prvního týdne. Pak přišlo něco, co jsme nečekali. První skutečně silný déšť. Schovali jsme se u vchodu do banky a pozorovali, jak se ulice postupně mění v jezero. Později, když déšť ještě zesílil, jsme museli dokonce dovnitř do banky, protože venku už řádila skutečná bouřka. Pak déšť ustal a zjistili jsme, že místy je na ulici až nějakých 30 centimetrů vody a místní v tom byli nuceni jezdit auty, ale také svými motocykly, což bylo až neskutečně zábavné (aspoň pro nás, nevím, jak pro ně...). Tak jsme se na to asi půl hodiny se zájmem dívali a fotili, když pak začalo znovu pršet. Možná jsem zapomněl zmínit, že jsem neměl deštník (půjčil jsem ho na jednom výletě Ricardovi a už jsem ho pak neviděl), takže jsem si musel koupit nový, což naštěstí v Číně není problém (za 20 RMB), ale chvíli to trvalo. Když jsem se pak vracel domů, na autobusové zastávce mě zdravili nějaké Číňanky, což by nebylo tak neobvyklé (stávalo se to poměrně často), ale tyhle znaly jméno mé čínské rodiny, takže vlastně znaly i mě. Dlouho jsem přemýšlel, jestli nejsou třeba od nás z firmy, ale dodnes nevím. Zřejmě jen bydlely někde poblíž a zkrátka si mě pamatovaly.

Changzhou water fun

:)

Další týden v práci jsem se necítil moc dobře, byl jsem nachlazený, a tak se mi nechtělo ani na žádný další výlet. Přesto jsme se nakonec domluvili se Španělkou jménem Silvia, že navštívíme město Suzhou. Původně jsme tedy chtěli do Wuxi, ale kolegové v práci nám tak nějak naznačili, že tam vlastně ani nic k vidění není (kromě obrovské sochy Buddhy, ke které je možná jednodušší dostat se MHD z Changzhou), a tak jsme se rozhodly pro vzdálenější Suzhou. Vzhledem k tomu, že jsem byl nachlazený a také kvůli ušetření nákladů jsme tentokrát jeli pouze na den, vyjížděli jsme tedy brzy, byt jsem opouštěl někdy kolem šesté ráno, poprvé v Číně jsem se venku cítil jako člověk, bylo krásné počasí a příjemných 20 °C, což oproti jiným dnům bylo mnohem méně a člověk se skutečně skoro vůbec nepotil, aspoň z počátku. Jeli jsme samozřejmě vlakem a do 80 kilometrů vzdáleného Suzhou jsme dorazili asi za 40 minut. Suzhou je stejně jako dalších několik měst nazýváno "Benátky Orientu". Město je protkáno mnoha kanály, ale možná více známé je pro své zahrady, kterých je po celém městě asi deset. Nejznámější z nich se jmenuje Zahrada pokorného úředníka, a tu jsme taky navštívili a její návštěvu doporučuji. Pak jsme měli oběd, kdy nám Silvia doporučila nudle v "Family Markt", což bylo jídlo asi za 6 RMB, ale rozhodně dostačující. Pokračovali jsme městem kolem řady dalších zajímavých míst, skutečně pagody a různé chrámy jsou v Suzhou na každém kroku a většinou bylo vstupné poměrně přiměřené. K večeru jsme se vraceli zpět k nádraží, a pak samozřejmě domů. Tentokrát jsem byl skutečně unavený, částečně proto, že jsme chodili jen pěšky a to skutečně hodně, ale také kvůli nemoci. Nicméně asi mi to nakonec pomohlo, večer jsem lehl do postele a okamžitě usnul, probudil jsem se snad po 12 hodinách spánku a byl jsem najednou zdravý, po rýmě a kašli ani památky! Takže návštěvu Suzhou vřele doporučuji.

Zahrada pokorného úředníka

Já na návštěvě u Ruiguang pagody