Doprava v Číně část 2: vlaky

Železniční doprava v Číně je tak odlišná od toho, co známe u nás, že si zaslouží samostatný článek. Během posledních let se v Číně staví stovky kilometrů nových železnic, většinou vedou souběžně se stávající sítí, ale nové železnice jsou samozřejmě modernější a umožňují markantně zvýšit přepravní kapacitu. Na první pohled každý pozná, která trať je novější, protože většinou vede po dlouhých mostech, zatímco stará trať se klikatí pod ní. Díky tomu, že obvykle vedou dvě obousměrné tratě vedle sebe, mohou jezdit různé typy vlaků, aniž by ty pomalejší brzdily rychlejší (ačkoliv to se také stává, o tom později). A tím se dostáváme k tomu, jaké typy vlaků vlastně v Číně jezdí. Takže začneme tím nejhorším, což je vlak označený pouze číslem (např. 1234). Pro tento typ vlaků jsme měli přezdívku "Green train", ale myslím, že to bylo jen naše soukromé označení. Maximální rychlost se pohybuje mezi 100-120 km/h, zastavuje i v menších městech a je až neuvěřitelně levný (Shanghai - Beijing za 158 RMB, doba jízdy 22 hodin). Uvedená cena však platí za místo k sezení (případně stání), rozumnější je koupit si místo ve voze na spaní, které je nabízeno obvykle ve dvou třídách - Soft Sleeper a Hard Sleeper. Rozdíl je v tom, že Soft Sleeper nabízí širší postele a také je jich v jednom kupé méně (pouze 4), zatímco v Hard Sleeper je jich 6. A rozdíl je samozřejmě i v cenách, a to platí i pro ceny podle umístění postele (mohou být tři nad sebou, jejich ceny se liší, nejdražší je ta spodní). Cena za Hard Sleeper by byla oproti sedadlu asi dvojnásobná, tedy na modelovém příkladu Shanghai - Beijing kolem 300 RMB. O něco lepší jsou vlaky označené písmeny K nebo T (osobně jsem mezi nimi neviděl velký rozdíl). Tyto vlaky jezdí rychlostí tak do 140 km/h, obvykle klimatizované a opět určené spíše pro obyčejné lidi, ceny asi o 10% vyšší než u předchozího typu a většinou jsou dostupné místa k sezení, stání a Hard Sleeper nebo Soft Sleeper. Cestu Shanghai - Beijing v tomto typu vlaku zvládnete za 15 hodin.

Takhle nějak může vypadat vlak typu K nebo T

Výše zmíněné typu vlaků jezdí na starších tratích. Zajímavější jsou ale ty novější. Vlaky typu D jsou dle mého názoru hodně dobrou volbou. Obvykle jezdí rychlostí až 250 km/h, poskytují sedadla v 1. nebo 2. třídě a občas také Soft Sleeper vagóny. Naprosto dostačující jsou i sedadla ve druhé třídě, jsou polohovatelná a v případě nouze se člověk i trochu vyspí. 1. třída nabízí o něco širší sedadla, což je asi jediná výhoda. Zejména na kratší vzdálenosti (několik set kilometrů) je časový rozdíl mezi vlaky typu D a G minimální, takže je to dobrá příležitost, jak ušetřit. Pro typ D a také G se používají moderní soupravy pojmenované CRH "Harmony", rozhodně potěší, že jak hlášení, tak nápisy například příští stanice jsou také v angličtině, což dělá cestování mnohem jednodušší i pro cizince (po rozjezdu vlaku vás přivítají hláškou "Ladies and gentlemen, welcome aboard Harmony..."). Vzdálenost Shanghai - Beijing zvládne vlak typu D za necelých 9 hodin, za druhou třídu zaplatíte 300 RMB, za první pak o 80 RMB více. Existuje několik nočních spojů typu D, které stejnou trasu jedou zhruba 12 hodin, ve vagónech místo klasického uspořádání sedaček najdete kupé, ve kterých se dá i lehnout, i když rozhodně ne tak pohodlně jako v Soft Sleeper, ale zde se platí cena jako za sezení, takže to není rozhodně špatná volba. A proč tento vlak jede delší dobu? Jedná se sice o nový typ vlaku, ale jede po staré železnici, takže pozor na to, při nástupu ho nehledejte tam, kde jsou obvykle D a G vlaky, ale tam, kde jezdí ty starší! Ušetříte si tak sprint z jednoho konce nádraží na druhý...

Moderní CRH

Moderní CRH

Nejmodernější a nejrychlejší jsou vlaky typu G. Trasu Shanghai - Beijing zvládnou za necelých 5 hodin (a to je přes 1300 kilometrů). Maximální rychlost je 300 nebo 350 km/h v závislosti na trati. Za kvalitu se samozřejmě platí, a to 518 RMB ve druhé, respektive 621 RMB v první třídě. Jak jsem zmínil, rychlostní rozdíl není tak velký, hlavně na krátké vzdálenosti dělá jen desítky minut, přitom cena za G vlaky je mnohem vyšší. Výjimečnost těchto vlaků také spočívá v tom, že na trati mají jakousi absolutní přednost. Pokud se tedy něco stane na trati, G vlak přesto téměř vždy dorazí do cíle načas, zatímco D vlak mu musí dát přednost a pak má třeba zpoždění.

Interiér CRH (vlak typu G, 2. třída)

Samostatnou kapitolou je Maglev, vlak jezdící z centra Šanghaje na letiště Pudong. Několikrát za den jezdí svou maximální rychlostí, tedy 431 km/h (doporučuji před jízdou vyhledat jízdní řád a vybrat si právě tento rychlý spoj). Jedna jízda stojí 50 RMB a jedná se o technologii založenou na odpudivých účincích magnetického pole, vlak tedy nejede po kolejích, ale vznáší se na magnetickém polštáři. Jedná se o nejrychlejší komerčně provozovaný vlak na světě a rozhodně doporučuji vyzkoušet. Existuje plán na rozšíření tratě až do Hangzhou, ale mezi oběma městy byla nedávno postavena "klasická rychlodráha", takže stavit další trať již nemá smysl.

Za zmínku v Číně stojí i vlaková nádraží. Když jsem poprvé uviděl Shanghai Hongqiao, myslel jsem, že jsem na letišti (ono totiž i letiště se stejným jménem existuje). Opravdu spousta čínských nádražních hal vypadá jako letištní haly, a to se vším, co k tomu patří. Nejprve je potřeba koupit si jízdenku, na to je obvykle zvláštní budova, nebo třeba celé patro hlavní haly. Tohle místo poznáte snadno podle dlouhých front... Doporučuji trpělivost a štěstí při výběru správné fronty. Není nic horšího, než přijít na řadu v době, kdy začíná přestávka na jídlo. Nebo se také může stát, že zrovna tato fronta není určena na prodej lístků (hlavně bez znalosti čínštiny je těžké to poznat). Takže doporučuji nákup ve skupinách a každý člen skupiny musí mít vlastní frontu, tak se zvýší pravděpodobnost úspěchu ke 100%. Ono totiž stání ve frontě může znamenat i 30 minut, a absolvovat to dvakrát není zrovna příjemné. Lístky se dají koupit přímo na nádraží nebo dopředu na internetu (o tom v dalším odstavci), nicméně je nutné si je vyzvednout, a k tomu je vždy potřeba cestovní pas (na lístku je číslo pasu, to musí sedět, jinak vám lístek nedají). Jakmile máme jízdenky, je dobré zjistit, odkud vlak odjíždí. Některá nádraží mají více čekacích hal, které mohou být od sebe značně vzdáleny a to může být problém.. a věřte, vím, o čem mluvím. Pak následuje samozřejmě bezpečnostní kontrola podobná té na letišti. A pak už je samotná "čekárna", tedy obrovská hala plná "gates" jako na letišti. Ačkoliv to vypadá, že hala je velká a je zde dostatek míst k sezení, například během čínských národních svátků si lidé s sebou berou staré papírové kartony nebo noviny a sedí na nich na zemi. Zhruba 20 minut před příjezdem vlaku se otevře "gate", přes turniket se dostanete pouze s platnou jízdenkou a pak už se lidé řadí do fronty podle čísla svého vagónu (čísla jsou napsána na nástupišti na zemi). Brána se zavírá 5 minut před odjezdem vlaku. Nás sice několikrát pustili i později, ale možná jen proto, že jsme cizinci. Viděl jsem dost případů, kdy lidé přiběhli právě v tomto momentě a nebylo jim umožněno nastoupit.

Nádraží v Hangzhou

Poslední odstavec věnuji stručnému představení nákupu jízdenek přes internet. Vše probíhá na webových stránkách www.12306.cn. Asi zrovna nepotěší, že stránky jsou pouze v čínštině, i přesto se dá naučit, jak si jízdenku koupit. Problém je, na 100% stránky fungují pouze v Internet Exploreru a Opeře, naopak Firefox nebo Chrome mají problémy (hlavně po přihlášení do systému, což je ta důležitá část). Pokud se vám přesto podaří se zaregistrovat a přihlásit do systému, tak už není tak obtížné najít si svoje vlakové spojení a udělat rezervaci. Malá nápověda: pokud hledáte města "odkud a kam", stačí psát anglickým přepisem např. ChangZhou nebo jen CZ a podobně třeba BJ pro BeiJing. Pokud se vám podaří udělat rezervaci, je nutné ji zaplatit do 45 minut. Zde je potřeba mít čínský účet, bez něj to nejde. My jsme vždy poprosili kolegu v práci o zaplacení, nicméně není až takový problém si čínský účet založit. Rezervační systém sám přiděluje čísla sedadel, takže se může stát, že i když kupujete lístky dohromady, nakonec budete sedět na opačném konci vlaku. Není až takový problém si pak místa s někým prohodit. Po zaplacení přijde e-mail a SMS s číslem rezervace, pak je nutné si lístek fyzicky vyzvednout na nádraží. Údajně stačí ukázat jen číslo rezervace a personál vás pustí přes turnikety, ale tohle jsem pro jistotu nikdy nezkoušel... Ještě doplním, že koupě jízdenky v době národních svátků může být obtížná, možná i nemožná pro obyčejného člověka, protože údajně existuje aplikace (samozřejmě zakázaná), která umí rezervaci udělat během vteřiny, takže vyprodáno je prakticky okamžitě.

A takhle vypadá jízdenka, setkal jsem se i s růžovou variantou...

Víkend č.4: Nanjing

Další víkend byl opět ve znamení výletu, tentokrát do města Nanjing, které se nachází západně od Changzhou. Začátkem pracovního týdne jsme se s kolegy v práci domluvili, že každý den si někdo z nich pro mě připraví krátké povídání o něčem zajímavém z Číny, a tak jsem trochu využil situace a zvolil jsem si téma Nanjing. Při té příležitosti se kolega jménem Andy zmínil, že v pátek jede do Nanjingu autem, a pokud nás nebude příliš mnoho, tak by nás mohl vzít. Navíc tady byla také možnost bydlet zadarmo, protože i v Nanjingu bylo několik stážistů, ale nakonec to nevyšlo. Alespoň jsme tedy využili situace a jeli přímo z práce s Andym a jeho ženou autem. Pro mě to byla zajímavá zkušenost, doposud jsem autem jezdil pouze ve městě do práce a občas to připomínalo džungli. Bohužel, to samé se dá tvrdit i o jízdě po dálnici. Neexistuje žádné dělení, že by vpravo jezdila pomalejší auta a vlevo ta rychlejší, prostě každý si volí svůj pruh zcela náhodně a také ho zcela náhodně mění, aspoň člověk za volantem neusne :) Po příjezdu do Nanjingu nás Andy vzal do restaurace ochutnat místní specialitu - Duck Blood Soup. Skutečně jak název napovídá, byla to krvavá polévka, i když něco trochu jiného, že známe z Česka. Bylo to zvláštní, ale snažil jsem se většinu sníst, ale fazolových nudlí bylo až příliš, takže jsem trochu nechal. K tomu jsme dostali také pár "soup dumplings", což jsou malé plněné knedlíčky vařené v páře, který mi opravdu moc chutnali. Pak nás Andy zavezl k hostelu, teda bylo to docela komplikované, snad hodinu jsme jezdili kolem, než jsme to našli, skutečně někdy obdivuji čínskou trpělivost a snahu pomoct ostatním. Ubytovali jsme se a šli spát, už bylo poměrně pozdě, nemělo smysl někam chodit.

Duck Blood Soup

Druhý den ráno jsme se vydali hledat metro, které bylo poměrně daleko, ale nakonec jsme ho našli a vydali se k Purpurové hoře, což je laicky řečeno kopec nad městem, kde je k vidění většina pamětihodností, z kopce pak díky smogu nešlo vidět téměř nic. Naše první kroky mířily k mauzoleu Sun Yat-sena, což byl čínský revolucionář počátku 20. století. Mauzoleum vypadalo hodně velkolepě a všude bylo až neskutečný počet čínských turistů. A když už mají Číňané tak pěkný kopec nad městem, je škoda zde mít pouze jedno mauzoleum, a tak je zde i hrobka dynastie Ming, ale nás odradila cena vstupného. Sice se jednalo o poměrně rozsáhlý areál, ale na první pohled nás ničím nezaujal. Trochu nám trvalo, než jsme zmiňované místo vůbec našli, nakonec jsme ukázali obrázek řidiči autobusu, takže jsme nakonec měli celý autobus jen pro sebe, takový hodně levný taxík. V okolí je k vidění ještě pagoda Linggu, ale my jsme se vydali zpět do centra města, konkrétně k jezeru, kde jsme udělali pár fotek, Marin chtěl sice na loďku, ale my jsme měli jiný názor, a protože jsme byli dva proti jednomu, rozhodli jsme se jet k mostu přes řeku Yangtze. Opět jsme využili řidiče autobusu a donutili ho udělat speciální zastávku přímo na mostě, který je zvláštní tím, že je to první most přes tuto řeku projektovaný a postavený pouze Číňany, takže jsou na něj opravdu hrdí. Řeka Yangtze je bezpochyby největší řekou, jakou jsem kdy viděl, takže rozhodně tohoto výletu nelituji, i když zpět jsme museli pár kilometrů pěšky, navíc cestou, kde jezdily motocykly... Pak už jsme jen hledali něco k jídlu, což byl opět docela problém, místnímu "streetfood" jsme moc nevěřili, takže to opět vyhrál McDonald's :( Pak už následovala jen cesta na hostel taxíkem, což byla takové přehlídka místního systému mostů a tunelů, takový tunel Blanka v Praze, jestli tedy bude dokončen, může tunelům v Nanjingu jen tiše závidět...

Mauzoleum Sun Yat-sena

Česká fotka u jezera

Most, na který jsou místní náležitě hrdí...

Další den ráno jsme navštívili Confucius Temple a okolí, opět pouze zvenku, a poté jsme zamířili k Prezidentskému paláci. Zde bych jen zmínil, že Nanjing byl několikrát v historii hlavním městem Číny, takže proto je zde možné nalézt spoustu důležitých budov včetně zmíněného Prezidentského paláce. Nás však zaujal spíš buddhistický chrám, který stál kousek od paláce, a to bylo také poslední místo v Nanjingu, které jsme stihli navštívit. Pro budoucí návštěvníky tohoto města bych doporučil strávit zde možné více než jen dva dny, a nebo si lépe rozvrhnout čas. Je toho spousta k vidění, ale jednotlivá místa jsou poměrně daleko od sebe a také vstupy jsou poměrně drahé. Také náš hostel byl daleko od centra, příště bych asi vybral jiný, ačkoliv tenhle rozhodně špatný nebyl...

Řeka Yangtze

Jeli jsme domů po špatných zkušenostech z minulého týdne raději o něco dřív. Poprvé jsem objednával lístky na vlak sám (o tom tady bude samostatný článek...) a poprvé jsme také chtěli vyzkoušet vlak nižší kategorie (K), který je opravdu hodně levný. Sice jsme měli na nádraží spoustu času, ale najít náš vlak se zdálo být nemožné. Každý nás posílal někam jinam, snad 5x jsme obešli nádraží, než jsme zjistili, že vlak jede možná z úplně jiné části nádraží, no nakonec nás k němu pustili nějakou neoficiální cestou, ale byly to opět nervy... Ve vlaku cestovaly snad všechny společenské třídy, takže spousta lidí na nás zírala ještě více než obvykle, ale na to už si člověk tak nějak zvykl. Vlak bych přirovnal k českému běžnému rychlíku, navíc měl klimatizaci a bylo možné si koupit něco k jídlu, na druhou stranu lidi byli opravdu všude, dokonce uličkou procházel i pán, který žebral, což nebylo moc příjemné (trochu se divím, jak se vůbec do vlaku přes všechny ty kontroly dostal, protože lístek určitě neměl, na následující stanici ho vyhodili...). Přijeli jsme do Changzhou s drobným zpožděním, což jak jsem se později dozvěděl, je ve vlaku této kategorie běžná věc.

Buddhistický chrám

Pokud jste se dostali až sem, znamená to, že vás Nanjing zajímá, a tak prozradím ještě pár zajímavostí. Noční život se odehrává zejména na ulici 1912 (ano, to je název ulice). Osobně jsem tam nebyl, ale znám z vyprávění Holanďanů v hostelu nebo také kolegů v naší firmě, takže určitě stojí za návštěvu. Další zajímavostí je, že kam se člověk podívá, tam je univerzita. Nanjing je univerzitní město a spousta kolegů v práci studovala právě zde. Poslední zajímavost je tak trochu historická a poněkud nepříjemná, ale vysvětluje, proč vlastně Číňané nesnáší Japonce: doporučuji si najít na internetu "Nankingský masakr", což je událost druhé světové války, o které se u nás moc neučí... A poznámka na závěr: Nanjing v češtině píšeme jako Nanking (podobně jako Beijing - Peking).

Doprava v Číně část 1.: Metro a MHD

Dnes napíši tak trochu něco jiného, než jsem psal doposud, rád bych zde shrnul své zkušenosti s dopravou v Číně, které jsem získal během celého svého pobytu. Hned po příletu jsem si totiž všiml řady věcí, které mě nepřestávaly udivovat po celé tři měsíce...

Metro a MHD obecně
Svůj první den v Číně jsem strávil částečně tím, že jsem jel metrem z jednoho konce Šanghaje na druhý, což je asi 60 kilometrů a jízda trvá 2 hodiny. Ačkoliv se jedná o jednu linku, musí se minimálně jednou přestupovat, což je poměrně nepříjemné, o tom později... Nejprve bych poznamenal, že metro v Šanghaji, stejně jako v ostatních čínských městech, je velmi moderní, vlaky v porovnání s Evropou mnohem delší, samozřejmostí je klimatizace nejen uvnitř vlaků, ale také v prostorách samotných stanic. Další příjemnou věcí je cena jízdného. V Šanghaji v závislosti na délce jízdy od 3 do 10 yuanů, v ostatních městech většinou ceny začínají na 2 yuanech a samostatnou kapitolu tvoří Peking, kde každá jízda, bez ohledu na počet přestupů nebo vzdálenost, stojí právě 2 yuany. Naprosto nesrovnatelné například s Londýnem. Jízdenky je většinou možné koupit v automatech, které nabízí i angličtinu a navíc téměř po celé Číně jsou velmi podobné, takže koupit si jízdenku je poměrně snadné. Pro turistu je nejjednodušší volbou single-ticket, ale pokud bych byl v nějakém městě delší dobu, určitě bych uvažoval o nějakém typu "Public transport card", což může ušetřit jak peníze, tak čas strávený čekáním ve frontách. Jízdenky jsou většinou kartičky velikosti platební karty s RFID čipem, na konci jízdy se vrací přímo v turniketu, jinak by vás ven nepustil. V některých městech, například v Nanjingu, používají místo kartiček žetony velikosti desetikoruny, které mi připadaly jako ještě více elegantní řešení a celý systém fungoval rychleji. Obrovskou výhodou metra je také fakt, že téměř vždy jsou názvy stanic psány také latinkou a navíc téměř všude se setkáme s angličtinou, včetně hlášení další stanice. Zajímavostí pro Evropana je určitě také bezpečnostní kontrola při vstupu do každé stanice metra, podobná té, kterou známe z letiště. V Číně je to ale běžná věc, i na vlakovém či autobusovém nádraží, nebo i dalších místech. Otázkou je, zda je to skutečně nutné. Pokud někdo plánuje udělat nějaký teroristický útok, cestu si vždycky najde. Problémem metra v Číně je fakt, že je to pro místní obyvatele poměrně nová věc a vůbec neví, jak ho používat. Vše začíná už na prvních eskalátorech při vstupu do metra, v Evropě známá věc, že vpravo se stojí a vlevo chodí, v Číně funguje možná tak na obrázcích. Pokud spěcháte, tak jedině po schodech. Před samotných příjezdem vlaku se snaží řada zaměstnanců nějakým způsobem vysvětlit lidem, kde mají stát. Každý normální člověk se snad umí sám zařadit do fronty, jen v Číně na to potřebují školený personál. Po příjezdu vlaku se najednou celá fronta přesune před dveře vlaku, které se otevřou a lidé začnou zároveň nastupovat i vystupovat. Vše vypadá pro Evropana neskutečně komicky, protože lidé do sebe jen narážejí a nejde to ani dovnitř, ani ven... Nejlepší je, že pokud řeknete Číňanovi, že tohle je špatně, on vám odpoví, že to je naprosto normální způsob, a že to jinak nejde, protože je tam moc lidí. Ale právě čím víc lidí tam je, tím více potřebují nějaký systém, nějaká pravidla, aspoň tedy podle mého názoru. Kolikrát nejde ani tak o to, že by bylo metro tak plné, že by se tam někteří lidé ani nedostali, ale jde spíš o to, že si někteří chtějí sednout, tak se snaží prodrat se do vlaku za každou cenu mezi prvními.

Podobně vypadaly snad všechny stanice metra...

Interiér metra v Šanghaji

Ne všechna města však mají metro, a tak například v Changzhou jsme se museli spokojit pouze s autobusy. Hlavní linky byl součástí tzv. BRT - Bus Rapid Transport. Výhodou tohoto systému byly vyhrazené pruhy, ale i přesto rychlost nebyla dostatečná. Zastávky BRT byly moderní, s turnikety a dokonce i obsluhou, která však obvykle nic nedělala (obvykle mladá slečna si hrála celou směnu s telefonem, naprosto zbytečná pracovní pozice). Cena za 1 jízdu byla symbolická - 1 yuan (s elektronickou kartou dokonce pouze 0,6). Platba probíhala tak, že člověk prostě hodí minci do kasičky a to je celé, žádný lístek nedostanete, vše kontroluje znuděná slečna za pultem. Problém nastává při pohledu na jízdní řád. Žádný jízdní řád totiž neexistuje. Pouze seznam linek, které z dané zastávky odjíždí a čas prvního a posledního autobusu. Navíc, vše pouze v čínštině, mapy linek velmi nepřehledné a sever rozhodně nečekejte nahoře, navíc stejně jako u všech ostatních čínských map, nečekejte měřítko a nespoléhejte na to, že pro celou mapu platí stejné. Já jsem často využíval linku B1, což byla asi hlavní linka, a proto se u ní vždy zobrazoval údaj o tom, jak daleko je další autobus (vzdálenost v metrech), u ostatních linek je možné tento údaj vyluštit z informační LED tabule. Po příjezdu autobusu se otevřou dveře jak autobusu, tak přímo na zastávce (zřejmě kvůli bezpečnosti mají podobný systém jako v metru), nástup a výstup opět probíhá velmi divoce a odjezd autobusu také. Většinou řidič odjíždí dřív, než se zavřou dveře, občas někdo zůstane uvěznění mezi autobusem a nástupištěm, no zkrátka celý systém nefunguje tak, jak jeho autoři zamýšleli. Interiér autobusů je obvykle hodně špinavý (narozdíl od metra) a sednout si na sedačku je někdy spíše za trest, lepší je celou cestu stát.  Zajímavostí je dětská sedačka, které bych se bál dotknout, natož tam posadit dítě. Výhodou BRT je možnost přestoupit na jinou linku v rámci systému bez nutnosti platit, pokud je to v rámci jedné zastávky. Kromě BRT existují i další autobusy, označeny pouze čísly. Vyznat se mezi linkami je ještě o něco složitější, rozhodně doporučuji důkladnou přípravu před každou jízdou (na internetu se dají částečně najít trasy jednotlivých linek). Já osobně jsem znal pouze linku 47, která jezdila okolo naší firmy a také na nádraží, ostatní jsem raději nezkoušel. Autobusy z venku vypadají podobně jako u nás, uvnitř jsou neskutečně hlučné, což je způsobeno tím, že si je Číňané vyrábějí sami a přece jen jejich motory jsou stále zastaralé. Za jízdu se opět platí 1 yuan stejným způsobem, jako u BRT, jen kasička je umístěna přímo v autobuse. Je dobré mít u sebe stále dostatek drobných. Obrovská nevýhoda MHD spočívá v tom, že kolem 9. večer už nejezdí téměř nic, a tak nezbývá než si zavolat taxi. Výhodou je samozřejmě cena, je to prakticky zadarmo...

BRT zastávka

Víkend č.3: Hangzhou

Čas plynul dál, v práci jsem stále pracoval na svém prvním projektu a pro následující víkend jsme se s ostatními stážisty domluvili, že navštívíme město Hangzhou (杭州) v provincii Zheijang, což je asi 200 kilometrů jihovýchodně od Changzhou. Podle mnoha pramenů to mělo být turisticky velmi oblíbené město se slavným jezerem West Lake. V pátek ráno před odchodem do práce jsem byl doma pouze se svým čínským otcem (zkrátka člověkem, u kterého jsem bydlel) a navzdory tomu, že anglicky neuměl, byl dobře informovaný, kam že to vlastně jedu a pořád opakoval něco jako Xi Hu (čti "ší hu"), což jak jsem se později dozvěděl, bylo právě zmiňované Západní jezero.

Příjemný stín v blízkosti jezera

V práci se jen každý neskutečně divil, proč zrovna tento víkend chci jet do Hangzhou, proč nepočkám na lepší počasí... Abych to vysvětlil, letošní léto bylo údajně nejteplejší za posledních 60 let a naše malá skupina stážistů se rozhodla v nejteplejší víkend roku vyrazit do města s nejvyšší teplotou vzduchu snad v celé Číně. A skutečně, 42°C ve stínu v kombinaci s vysokou vlhkostí vytváří pocitovou teplotu kolem 50°C. Ale naše časové možnosti byly jaksi omezené, a tak jsme chtěli využít skutečně každý víkend k cestování bez ohledu na počasí. Vyrazili jsme opět večer po práci, tentokrát s přestupem v Šanghaji. Do cílové stanice jsme dorazili poměrně pozdě, možná hodinu jsme chodili kolem nádraží a hledali metro, což se zdá jako neřešitelný úkol, pokud vám nikdo nerozumí a každý vás posílá úplně někam jinam. Nakonec jsme zjistili, že metro už je zavřené a museli jsme se spokojit se službami dotěrných taxikářů. Po pár minutách jízdy prvním taxíkem jsme vystoupili, protože taxikář nechtěl spustit taxametr a nabízel nám poněkud předraženou nabídku. Chvíli jsme šli pěšky a pak si na ulici zastavili další taxík, tentokrát již bylo vše v pořádku a dorazili jsme k hostelu, kde jsme se ubytovali. Poblíž byla hospoda západního stylu s živou hudbou, tak jsme si dali pivko (za 30 yuan, čili asi 100Kč) a šli spát.

West Lake

Další den ráno jsme čekali na Paula, protože první den jsme dorazili pouze tři a chtěli jsme bydlet spolu, což stejně nakonec nevyšlo. Až někdy před polednem jsme se vydali k jezeru, které bylo opravdu jen kousek od našeho hostelu. Bohužel se potvrdilo to, před čím nás každý varoval: nesnesitelné vedro. Jezero vypadalo opravdu pěkně, i když ve vodě bych se rozhodně koupat nechtěl, k čisté vodě to mělo opravdu hodně daleko, vhodné to bylo možná tak na projížďky na loďce nebo procházky či projížďky na kole kolem jezera. Šli jsme na oběd směrem do centra města, kde mělo být místo, kde mají dobré čínské nudle, málem jsme nakonec opět skončili v McDonalds, ale přeci jen jsme "noodle place" nakonec našli. Po obědě se k nám přidali další stážisté, které však bydleli u místních kolegů, kteří svou praxi vykonávali v Hangzhou. Všichni chtěli nakupovat, což mě vůbec nelákalo, hlavně uprostřed města, kde bylo horko ještě více úmorné, než ve stínu u jezera. Takže jsme se s Radkem opět odtrhli od naší skupiny, koupili v obchodě pivko a na chvíli se posadili u jezera pod stromy. Pak jsme šli navštívit místní pagodu u jezera, který vypadala podobně jako všechny pagody v Číně, bohužel byla postavena někdy na počátku 20. století na místě původní, která podle obrázků vypadala mnohem zajímavěji. Pohled na jezero byl však odsud jedinečný. Cestou zpět jsme potkali Pauloa z Brazílie s Karolinou z Polska a domluvili jsme si plány na zítřek. Dostal jsem totiž zajímavý nápad, vstát o něco dřív a vyhnout se tak největšímu horku. Večer jsme šli opět do hospody, využít happy hour 1+1 zdarma, pak ještě k jezeru udělat pár nočních fotek. Bohužel, ačkoliv všude bylo plno světel, zrovna ten den je nerozsvítili, takže moc dobrých fotek nemám.

Já u West Lake, zpocený opravdu zatím jen trochu...

Druhý den ráno se ukázalo, že můj geniální plán měl jednu velkou chybu... a to, že už v 8 ráno bylo šílené vedro. V Číně totiž existuje pouze 1 časové pásmo, a tedy na východě země se rozednívá velmi brzy. Měli jsme možná vstát někdy v 5, pak by to bylo lepší. Cílem dne byl budhistický chrám Lingyin Temple, ležící několik kilometrů od města. Dopravit se k němu je celkem snadné, stačí použít městský autobus za 2 yuany. Bohužel, na místě bylo studentské vstupné pouze pro čínské studenty, i přesto jsme šli dovnitř. Nejprve jsme mohli obdivovat spoustu soch vytesaných přímo do skály, pak jsme vyšlapali několik desítek, možná spíše stovek schodů nahoru, kde cestou byly k vidění opět další sochy. Řada schodů a vysoká teplota způsobily, že jsem byl kompletně zpocený, jako snad nikdy předtím. Skutečně místním tyto podmínky nezávidím a říkám si, že když je u nás náhodou přes 30°C a všichni si stěžují, jak je to nesnesitelné, tak že je to vlastně ještě v pohodě... Pak jsme zjistili, že máme problém. Dostali jsme zprávu, že většina vlakových spojů domů je vyprodaných. Zavolal jsem svému living mentorovi, který mi to jen potvrdil. Museli jsme tedy rychle dokončit prohlídku chrámů v tomto obrovském komplexu a vydat se na nádraží. Tam se jen potvrdilo, co jsme očekávali. Vše vyprodáno včetně míst ke stání, takže jsme museli koupit lístky asi na 8. hodinu večer, navíc z jiného nádraží. Původně jsme chtěli jet domů už odpoledne a navíc levnějším vlakem. 

Sochy ve skále u Lingyin Temple

Co s časem navíc? No, šli jsme opět k jezeru. Místní Číňanka, která si asi chtěla hlavně popovídat v angličtině, nám řekla příběh o místním jezeru, proč je vlastně tak slavné a také, proč je slavný jeden most na okraji jezera. Protože jsme měli dost času, šli jsme k mostu, který vypadal poměrně obyčejně, ale všichni se u něj fotili, takže jsme také udělali pár fotek a vyrazili směrem k nádraží, kde jsme chtěli ještě něco malého sníst před cestou domů. Jak už jsem psal, nejednalo se o hlavní nádraží, ale Hangzhou Dong (čili východní nádraží), které bylo zprovozněno teprve na začátku roku a taky to podle toho vypadalo. Sen o drobné večeři na nádraží se rozplynul, obrovská hala byla úplně prázdná, snad jen 1-2 malé obchůdky. Do Changzhou jsme dojeli někdy kolem 10. večer, kdy už místní MHD dávno nejezdí, a tak jsem jel domů taxíkem. Ukázalo se, že adresu, kterou jsou měl napsánu na lístku, taxikář nezná. Oni celkově měli Číňani problém s přesným určením polohy, ale o tom někdy příště. Nakonec jsem domů dojel, za taxík jsem platil asi 50 yuanů, i když podle vzdálenosti to mohlo být možná jen 30, ale člověk nic nenadělá, pokud neumí čínsky a nemůže se bránit tomu, že taxikář jen jezdí pořád okolo nádraží a telefonuje a zjišťuje, kam má vlastně jet.

Zmiňovaný slavný most :)

Radek, já, Karolina a Paulo

Víkend č. 2: Shanghai

Po dalším pracovním týdnu, ve kterém se prakticky nic převratného nestalo, jsme se další víkend rozhodli navštívit velkoměsto Shanghai. Tedy abych to upřesnil, během pracovního týdne jsem poznal všechny ostatní stážisty, ve firmě nás bylo dohromady 7, a také pár dalších stážistů z jiných firem. Takže náš "Shanghai trip" jsme víceméně vyřešili přes pracovní e-mail, lístky na vlak a také ubytování zajistili zkušenější stážisté, a tak jsme se mohli vydat v pátek po práci rovnou na nádraží.

Náš vlak přijíždí...

Z firmy na nádraží jezdí firemní autobus, kde jsme se téměř všichni sešli a já jsem byl docela rád, protože jsem neměl tušení, jak se na hlavní nádraží v Changzhou dostat. Jak už to v Číně bývá, všude je spousta lidí a vše tedy trvá déle. A pro cestování vlakem to platí dvojnásob. Ne, že by byly vlaky pomalé, ale na nádraží je nutné být minimálně půl hodiny předem. Ačkoliv se lístky dají koupit dopředu na internetu, stále je nutné číslo rezervace vyměnit za lístek (k tomu je potřeba cestovní pas). Navíc se může stát, že fronta, ve které zrovna stojíte, není určena pro vydávání lístků a nebo třeba zrovna končí pracovní doba daného zaměstnance. Pak samozřejmě musíte jít do nové fronty a čekat. Nejlepší variantou bylo cestování ve skupině, každý si vybral jednu frontu a společně jsme čekali, kdo se dostane na řadu první. To samozřejmě nebylo vyhráno, jen se ozvalo "keep queuing" až do doby, kdy bude jasné, že nám lístky vydají. Zajímavostí spousty nádraží v Číně je, že místo k nákupu lístků je obvykle úplně někde jinde, než kde je hlavní budova. Například v Changzhou byl k nádraží možný přístup ze dvou stran - South Square a North Square. Nikdy jsem pořádně nevěděl, na kterém zrovna stojím, ale existovalo pravidlo, že náš vlak obvykle odjížděl z toho opačného... cesta mezi oběma konci nádraží trvala asi 10-15 minut, i když máme i svoje rekordy, ale o tom někdy příště.

The Bund v noci z lodi

Po první bezpečnostní kontrole a zjištění, že stojíme na špatné straně nádraží, následoval běh a druhá bezpečnostní kontrola a konečně jsme se dostali do vlaku. Po hodinové jízdě vlakem následovala v Šanghaji ještě hodinová jízda metrem do centra města. Chvíli nám také trvalo, než jsme našli náš hostel, místo z venku nevypadalo moc přívětivě a také zrovna moc nevonělo. Nicméně, uvnitř hostel vypadal hodně dobře. Rychle jsme se ubytovali a vyrazili na večeři do "americké" restaurace a poté do klubu, na jehož název už si asi nevzpomenu. Podstatné bylo, že v tomto klubu jsme mohli pít úplně zadarmo. Dodnes nechápu, jak přesně to funguje, ale za vším stojí černoch, na jehož jméno si nevzpomenu. Dělá promotéra pro různé kluby v celém městě a snaží se tam dostal co nejvíce cizinců, a tak rozdává poukazy na pití zdarma nebo rovnou na stůl přinese pár lahví. Takže jsme strávili noc v luxusním klubu a neutratili jediný yuan. Kolem třetí ráno už jsme se začínali nudit, a tak jsme klub opustili, venku jsme se rozdělili na dvě skupiny, já patřil k té první skupině, která jela zpět na hostel spát. Druhá skupina pokračovala do dalšího klubu.

Yu Garden

Ráno jsme se vzbudili a bylo jasné, že druhá skupina se jen tak nevzbudí a nemělo smysl na ně čekat, a tak jsme já, Radek a Marin vyrazili poznávat Šanghaj. Začali jsme v okolí People's Square, kde prakticky nic extra zajímavého nebylo, pak nás Marin přesvědčil, abychom jeli na "fake market". To byla velká chyba. Nejen že já osobně jsem neměl žádný zájem cokoliv kupovat, navíc jsme dorazili na trochu jiné místo, než jsme očekávali. Celou dobu za námi chodil nějaký chlápek a snažil se nás nalákat do některého z obchodů, pořád se nás všude ptali, co vlastně chceme a snažili se nám nutit všechno možné. Ono je skutečně možné koupit cokoliv poměrně levně, od značkového oblečení přes různé kabelky, hodinky až po elektroniku. Kdo by nechtěl takový iPhone 5 s Androidem uvnitř... Nakonec jsme byli rádi, že jsme z tohoto místa vypadli a vydali jsme se na Bund, což je nábřeží s budovami z počátku 20. století s překrásným výhledem na moderní Pudong. Rozhodli jsme se koupit si lístek na večerní plavbu lodí po řece (cca. 130 RMB) a Marin se rozhodl, že půjde na "fake market" ještě jednou, my s Radkem jsme místo toho šli do "Yu Gardens", což jsou zahrady nedaleko od Bundu. Večer jsme se pak opět sešli na lodi, což byl úžasný zážitek, protože celé město je nádherně osvětlené a pohled z lodi byl nezapomenutelný a rozhodně nelituji toho, že jsem za to utratil poměrně dost peněz. Večer už jen pivko na Bundu a zpět na hostel. Ostatní šli opět do klubu, já raději šetřil síly na další den.

Pohled na Pudong

V neděli ráno jsme společně vyrazili na snídani, i když nakonec někteří dali přednost levnějšímu streetfood před pekárnou. Marin zkoušel na třetí pokus konečně najít ten pravý "fake market", což se mu nakonec i povedlo a ostatní měli také jiné plány, někteří už i odjeli domů. Nečekaná komplikace v podobně lístků koupených na 6 ráno místo večer byla naštěstí vyřešena na nádraží (v Šanghaji totiž mají dokonce English speaking counter). Já a Radek jsme se vydali do moderní čtvrti zvané Pudong, která vyrostla během posledních 20 let na opačné straně řeky. Množství mrakodrapů všude okolo vyvolávalo dojem jako z amerického filmu. Našim cílem byl nejvyšší mrakodrap ve městě - Shanghai World Financial Center (pravdou je, že tou dobou už vedla stála budova mnohem vyšší, ale stále rozestavěná). Vstupné stálo 150 RMB, což je poměrně hodně, studentská sleva jen pro studenty mladší 23 let a zajímavostí byl vstup zdarma pro lidi, kteří mají zrovna narozeniny. Budova byla vysoká 492 metrů a měla 101 podlaží. Výtah nás vyvezl nahoru neskutečnou rychlostí a výhled byl skutečně fantastický, jen škoda, že se během několika minut změnilo počasí. Zatímco dopoledne bylo krásně jasno, v době naší návštěvy této budovy se trochu zatáhlo a viditelnost byla horší. 

Pohled z World Financial Center

Pak už jsme vyrazili směrem k nádraží a zpět do Changzhou a v pondělí zase do práce... Ve vlaku jsme se ještě dozvěděli, co vše si ostatní koupili na "fake marketu" včetně Samsung Galaxy S4 v přepočtu za 2000 Kč...

První víkend v Changzhou

Protože jsem se z kapacitních důvodů nedostal na výlet do Žlutých hor, musel jsem první víkend strávit sám v Changzhou, protože ostatní stážisté odjeli už ve čtvrtek po práci do Šanghaje. Na sobotu byl v našem oddělení (TBU - Terminal Business Unit) naplánován tzv. Family Day, a protože jsem skutečně neměl co na práci, rozhodl jsem se, že se přidám. Navzdory tomu, že řada kolegů vypadala hodně mladě, většinou už měli rodiny, a tento den byl tedy určen zejména jejich dětem. Nicméně alespoň jsem poznal některé nové kolegy, i když spíš bych řekl, že po tomto dni jsem měl v hlavě ještě větší zmatek. Je totiž pravdou, že pro mě všichni vypadali stejně... Zároveň jsem měl v plánu konečně vyzkoušet místní MHD, ale nakonec mi jeden z kolegů nabídl, že mě zaveze domů.

Family Day TBU

Další den jsem si řekl, že přece nebudu sedět doma, když je venku tak krásně (slunečno, 38 °C ve stínu) a vyrazil jsem proto po snídani do "centra". Mým cílem byla stavba "Tianning Temple", s nejvyšší pagodou v celé Číně. Věděl jsem, kde zhruba stojí a také jsem našel stránky o BRT (Bus Rapid Transport) v angličtině. Myslel jsem tedy, že jsem připraven a vyrazil jsem. Zastávka BRT vypadá velmi moderně, také byl tento systém vybudován teprve nedávno. Autobusy BRT mají vyhrazený svůj vlastní pruh a měly by tedy teoreticky být rychlejší. To vše za velmi symbolickou cenu - 1 yuan. Přišel jsem tedy na zastávku, kde uvnitř seděla velmi znuděná slečna a hrála si s telefonem. Chvíli jsem přemýšlel, jak to vlastně zaplatit, pak jsem si všiml malého otvoru, kam jsem hodil minci a čekal jsem, co bude, jestli dostanu lístek, nebo mi řekne, že můžu jít nebo něco podobného... Nic takového se nestalo a jak jsem zjistil později, slečna tam skutečně seděla naprosto zbytečně, ostatně jako spousta dalších státních zaměstnanců. Za chvíli přijel autobus, linka B1. Z venku vypadal moderně, uvnitř špinavý a zvuk motoru prozradil jeho technickou zaostalost. Věděl jsem zhruba kde mám přestoupit, ale nevěděl jsem přesně na kterou linku, a protože vše bylo psáno pouze čínskými znaky, rozhodl jsem se kousek vrátit a zastavit se ve Starbucks na kávu a internet. Káva byla v Číně dražší než u nás, ale alespoň Wi-Fi fungovalo, a tak jsem si ještě jednou ověřil, kam vlastně jedu.

Tianning pagoda

Ačkoliv jsem si hned dvakrát ověřil, kam vlastně chci jet, svou zastávku jsem nakonec nenašel a rozhodl jsem se, že půjdu pěšky a 160 metrů vysokou pagodu přece z dálky musím vidět. A navíc podle mapy, na kterou jsem se doma díval, to nemohlo být více než 2 kilometry. A skutečně, po 4 hodinách chůze jsem nakonec přece jen pagodu našel, ale sen o dvou kilometrech se rozplynul po první půlhodině chůze. Později jsem zjistil, že jsem ten den obešel skutečně velkou část města. Ale zpět k pagodě. Skutečně velkolepá stavba, v jejímž okolí se nachází malý park, opravdu nejde z dálky vidět, protože v jejím okolí je spousta staveb minimálně stejně vysokých. Rozhodl jsem se tedy jít dovnitř, zaplatil jsem vstupné 80 yuan (tehdy jsem ještě nevěděl, že vždy se musím zeptat, jestli náhodou nemají studentskou slevu) a vydal se nahoru. Až po 7 patrech jsem objevil výtah, skutečně jsem neměl šťastný den... Avšak výhled z vrcholu stavby byl skutečně impozantní a myslím, že mi to stálo za tu námahu a trápení během celého dne. Ačkoliv všichni v Changzhou říkají, že je to malé město, z mého pohledu to bylo velkoměsto.

Pohled na Changzhou z vrcholu pagody

Domů už jsem jel tím správným autobusem (mimochodem, správná kombinace byla B12 + B1) a dorazil na byt někdy kolem 6. hodiny večer a byl jsem rád, že jsem stihl večeři, protože za celý den jsem vlastně nestihl ani nic sníst, jen jsem pil vodu. První víkend v Changzhou byl tedy super zážitek!

První den v práci

Cesta do práce trvá autem asi 20 minut, pokud bych chtěl jet MHD tak musím počítat spíše s jednou hodinou jízdy, protože musím jednou přesedat. První den jsem tedy jel autem spolu s Rainbow, která mě zavedla k další pro mě neznámé osobě (dnes už vím, že to byla Yang Jing, námi zvaná JJ). Následovalo něco jako představení firmy v tréninkové místnosti (tak ona to spíš byla obyčejná zasedací místnost), podepsali jsme spoustu papírů (byl jsem tam zároveň s dalším novým stážistou z Chorvatska jménem Marin). Pak jsem šel na své pracovní místo, hned vedle mě seděl můj living-mentor Ken a představil mi mého working-mentora, jehož anglické jméno je Sky. Následovalo představení celého týmu, dnes můžu jen říct, že to bylo úplně zbytečné, nikoho jsem si nezapamatoval, snad jen jednoho kolegu, který se mi představil jako Kimi, protože je fanouškem Formule 1 a každý už asi chápe, proč si zvolil právě jméno Kimi. Hned první den jsem také dostal první úkol, jednalo se o programování nástroje FTT (File Tranfer Tool), který slouží k přenosu různých souborů z terminálu („váhy“) do počítače. Protože jsem však neměl mnoho zkušeností s programováním v C#, první dny v práci jsem strávil čtením různých knih o programování v tomto jazyce. Na první oběd ve firmě jsem šel v doprovodu vedoucího našeho oddělení a opět byly k dispozici jen hůlky, naštěstí mi kolegové sehnali lžíci, ale připravili mě na to, že ne každý den mi lžíci můžou půjčit, měl bych si nosit svoji nebo se naučit používat hůlky. Večer po práci jsme jeli spolu s Rainbow domů, kde už na nás opět čekala večeře, tentokrát jsem díky překladu dokonce i věděl, co to vlastně jím :)

Možná jen drobná poznámka, kde to vlastně pracuji. Jedná se o firmu Mettler-Toledo. Původně švýcarská firma se zabývá výrobou vah všeho druhu, sám jsem byl překvapený, co vše vlastně dělají. Pro zájemce odkaz:

http://cs.mt.com/cz/cs/home.html?cnty=cz