Jak vypadala moje práce ve firmě

Moje oficiální pozice byla "software engineer", ale jako stážista jsem samozřejmě moc práce neměl. Nicméně nebylo to takové to "leháro", o kterém mluví někteří stážisté z dalších exotických zemí. Do práce jsem skutečně musel každý den a měl jsem úkoly a povinnosti, které jsem musel plnit, stejně jako v každé jiné práci. Jak tedy vypadal můj běžný pracovní den? Vstával jsem už kolem šesté ráno, v 7 jsme měli společnou snídani a v 7:30 jsme odjížděli do práce. Pokud bych měl jet autobusem, musel bych vyjíždět už v 7, takže i když jsem náhodou nemohl jet se svojí rodinou, vždy jsem se snažil, zajistit si odvoz. Další kolegyně z firmy totiž bydlela poblíž, takže jsem jezdil s ní. Její styl řízení auta byl "hodně kreativní" a neuměla moc dobře anglicky, takže domluva nebyla snadná, naštěstí alespoň její přítel uměl docela dobře, takže jsem si cestou měl s kým povídat. Do práce jsem obvykle dorazil jen pár minut před začátkem pracovní doby. Nejprve jsem se snažil být celý den na svém místě a pracovat. Později jsem si všiml, že ani Číňané tolik nepracují a navíc jako stážista jsem neměl až tolik práce, takže postupem času se můj rozvrh poněkud změnil. 8:05 byl totiž čas na ranní kafíčko. Obvykle u Radka, občas se k nám přidali Marin s Josefine. Pak jsem se vrátil na své místo a začal něco dělat, mezitím už dorazil e-mail typu "Oběd společně 11:40?" Na oběd jsme totiž chodili společně s ostatními stážisty a mělo to svůj důvod. Zatímco místní byli schopní oběd sníst během 10 minut, Evropanům obvykle nestačilo ani 20 minut a pravidelně jsme zůstávali v celé jídelně úplně poslední. Po obědě následovala hodinová pauza, během které většina Číňanů spala, ale já jsem měl hned ve 12:30 hodinovou anglickou konverzaci s několika kolegy z mého oddělení. V práci se končilo přesně v 17:00 a domů jsem obvykle jezdil autobusem, protože moje "čínská máma" obvykle pracovala mnohem déle. Firma měla vlastní autobusy pro své zaměstnance, bohužel žádný z nich nejezdil až ke mě domů, takže jsem musel přestupovat na MHD. Domů jsem dorazil obvykle kolem šesté, následovala večeře a je jasné, že v běžný pracovní den už moc volného času nezbývalo.

Hlavní budova

A co bylo tedy předmětem mojí práce? Nejprve jsem pracoval na programu, který sloužil ke komunikaci mezi terminálem váhy a počítačem. Konkrétně jsem dostal do rukou hotové řešení, určené však pro starší typ terminálu. Musel jsem zjistit, jak program upravit, aby fungoval i s novější verzí. Nakonec to byl hodně jednoduchý úkol, bohužel jsem na všechno musel hodně dlouho čekat, takže k jeho splnění jsem potřeboval hodně času. Druhou polovinu stáže jsem se věnoval návrhu digitálního filtru typu dolní propust, který měl sloužit k odrušení nežádoucích signálů, které vznikaly v reálném provozu (váha byla umístěna na montážní lince). Při tomto úkolu jsem spolupracoval s Číňanem, který neuměl příliš dobře anglicky, a tak nebyla komunikace dobrá, ale musím uznat, že se snažil. Kromě tohoto jsem měl také další povinnosti, jako svůj "English Corner", prezentaci o české kultuře a také zmíněné anglické konverzace během polední pauzy. Příjemným oživením bylo hned několik pracovních večeří, na které jsem byl pozván. Výbornou zkušeností byla večeře s kolegy z Německa, Švýcarska a USA.

Stážisté spolu s čínskými kolegy

Už jsem zmínil, že hodně času v práci jsem trávil spolu s ostatnímu stážisty, takže bych je rád v krátkosti představil. Nejprve Radek, druhý Čech ve firmě, pracoval v oddělení "Supply chain management" jen pár kroků od mého pracoviště, stejně tak jako Chorvat Marin a Švédka Josefine, která již byla v Číně delší dobu a docela dobře uměla i čínsky. Já a tito tři zmínění lidé jsme pracovali v podstatě na jednom místě, kousek od nás, ve vedlejší budově, pracoval James, Brit původem z Filipín. Poslední dva stážisté měli pracoviště v druhém sídle firmy Mettler Toledo, vzdáleném asi kilometr od nás. Byli to Paul z Irska a Ricardo ze Španělska. Všichni spolu jsme se ve firmě sešli jen občas, většinou kvůli společnému meetingu nebo třeba focení, ze kterého je následují fotka.

Společná fotka

Můj velký čínský výlet (Chengdu, Jiuzhaigou a Xi'an)

Naše čínská stáž už se pomalu blížila ke konci a my jsme neustále přemýšleli, která místa v Číně ještě navštívíme. Začátkem října se slaví vznik Čínské lidové republiky a tento svátek znamená nějakých 7 dní volna. Při troše snahy a připojení dvou víkendů z toho bylo nakonec 12 dní volna. A to už byla doba dost dlouhá na to, podívat se někam dál. Mezi stážisty se vytvořilo několik skupin a každá z nich měla přeci jen jiné plány. Já a Radek jsme se rozhodli pro následující trojici míst: město Chengdu, národní park Jiuzhaigou a nakonec město Xi'an. Původní plán počítal s využitím pouze vlaků s tím, že první část cesty z Changzhou do Chengdu by trvala více než 30 hodin. Pak jsme se podívali na nabídku letů na zmiňované trase a kupodivu jsme našli cenově přijatelné řešení (840 yuanů), navíc namísto původních 30 hodin cesta letadlem by trvala jen 3 hodiny. Takže jsme neváhali a okamžitě udělali rezervaci. Pak jsme ten samý krok opakovali pro trasu Chengdu - Xi'an. Města samotná od sebe nejsou příliš vzdálena, ale vzhledem k horskému terénu cesta vlakem trvá 18 hodin, letadlem pak necelou hodinu za 510 yuanů. Zbývalo nám tedy koupit jízdenku na vlak z Xi'anu zpět domů, do Changzhou. Bohužel stalo se to, čeho jsme se nejvíc báli. Vzhledem k tomu, že se jednalo o konec velkého čínského státního svátku, jízdenky byly okamžitě vyprodány. V momentě mojí objednávky zbývala poslední, a to asi 20 sekund po otevření prodeje. Okamžitě jsme hledali za pomoci čínských kolegů náhradní řešení. Dokonce jsme uvažovali i nad letadlem, ale cena byla již příliš vysoká. Další možností bylo počkat jeden den a zkusit objednat stejný vlak na další den, ale to už bylo pozdě vzhledem k tomu, že jsme museli do práce. Kolegové vymýšleli možná ještě bláznivější varianty, jako jet do Pekingu a odtamtud pak zpět, což by bylo nakonec dražší než letadlo. Jednou z možností bylo také, jet "jižní" trasou přes Wuhan, případně toto město i navštívit, což by nebylo špatné, ale už to nevycházelo jak časově, tak finančně. Nakonec jsem našel řešení v podobě kombinace dvou vlaků - G2006 z Xi'anu do Zhengzhou a pak D284 domů. Tuto kombinaci za 450 yuanů jsme nakonec koupili, i když opět to byly nervy a na poslední chvíli jsme si uvědomili, že jsme vlastně ani nezkontrolovali, jestli máme přestup na stejném nádraží. Nakonec jsme měli více štěstí než rozumu, protože toto byla jedna z mála kombinací, na které byl přestup možný. Zbývalo už jen zarezervovat ubytování, v Chendgdu to vyhrál hostel "Lazybones" (50 RMB/noc), v Jiuzhaigou "Angelie Ho(s)tel" v průměru za 90 RMB/noc a nakonec v Xi'anu "Ancient City Youth Hostel" za 60 RMB/noc. Všechny ceny byly docela přijatelné, ale už ovlivněné tím, že se jednalo o největší čínský svátek. Kdykoliv jindy by byly jak ceny ubytování, tak i letenek, o 30-50% nižší. Poslední neznámou byl nákup jízdenek na autobus z Chengdu do Jiuzhaihou a zpět, což nešlo udělat ani online, ani po telefonu, zkrátka jedinou možností byl nákup přímo na místě.

Mapa navštívených míst

Jak už to tak bývá, nic nešlo úplně podle plánů. Několik dní před naší cestou Radek onemocněl, a tak jsem musel jet sám. Radek musel stornovat letenky i rezervace ubytování, ale rozhodl se, že se ke mně připojí na poslední destinaci, tedy v Xi'anu, což nakonec také nevyšlo. Tak jsem se vydal sám na letiště v Changzhou s tím, že pojedu autobusem, který měl odjíždět kousek od firmy. Na zastávce byl dokonce i jízdní řád, i když sloužil spíš jako dekorace, autobusy podle něj nejezdily. Asi po hodině čekání jsem usoudil, že bych se vlastně vůbec nemusel dočkat, tak jsem kontaktoval kolegy z firmy, kteří mi zavolali taxík. To jsem ještě neměl vyhráno, protože operátor taxislužby řekl, že nikdo není volný, a tak mi nic neslibují. Jeden kolega se dokonce nabídl, že když se neozvou, tak mě na letiště odveze. Nakonec však taxík dorazil, a tak jsem si mohl vychutnat super rychlou a riskantní cestu na letiště, za kterou jsou navíc platil 60 yuanů. Letiště v Changzhou je malé. To tvrdí místní. Pro mě bylo docela velké, bohužel ve vstupní hale chyběla místa k sezení, také jakoukoliv velkou informační tabuli jsem nenašel, jen malé LCD televize. Udělal jsem check-in, prošel bezpečnostní kontrolou, kupodivu snad méně přísnou, než na vlakovém nádraží, a čekal jsem na odlet. Po chvíli přišla nějaká zaměstnankyně a umístila před bránu ceduli, kde se společnost Air China omlouvala za zpoždění. Koupil jsem si tedy instantní nudle a čekání jsem si zpříjemnil sledováním čínské televize, kde zrovna vysílali soutěž "Nakresli čínský znak", ve které měly čínské děti za úkol nakreslit (nebo napsat, těžko říct) slovo, nebo část slova, které slyšely. Mezi místními to mělo obrovský úspěch a já jsem se také nenudil, dokonce jsem potají fandil a byl jsem překvapený, jakou radost může vyvolat jeden dobře napsaný čínský znak. Pak už jsme konečně letěli, dokonce se během letu podávalo docela dobré, nečínské jídlo. Také jsem měl štěstí na sousedy, nikdo v okolí příliš nerušil, všichni byli unavení a dokonale otrávení čekáním a vedle mě seděla docela hezká a vkusně oblečená Číňanka. V Chengdu jsem měl zajištění odvoz do hostelu, za který jsem sice platil 100 yuanů, ale nakonec jsem za něj byl opravdu rád, protože jsem nemusel nic řešit.

Chengdu - místní pijící čaj

Za několik hodin jsem musel vstávat a šel jsem koupit jízdenku do Jiuzhaigou. Našel jsem místo, kde mělo být autobusové nádraží, ale dalších 10 minut jsem hledal vchod. Uvnitř už byly docela dlouhé fronty, vybral jsem si naštěstí jednu z těch rychlejších a také, jak se nakonec ukázalo, anglicky mluvící. Lístek za 140 yuanů byl tedy úspěšně koupený a já měl celý den v Chengdu před sebou. Město samotné bylo velmi pěkně upraveno, vůbec nic nenaznačovalo tomu, že by se mělo jednat o chudý region, pro který jsme nedávno dělali charitativní akci. Musím říct, že tolik luxusních, většinou černých aut, navíc bez poznávacích značek, jsem v životě neviděl. Kdo ví, komu nakonec jdou charitativní peníze do kapes... Místní obyvatelé jsou povahově úplně jiní, než lidé na východě Číny. Celý den jen sedí na ulici a popíjí svůj čaj a ti, kteří náhodou zrovna pracují, to s rychlostí své práce zrovna nepřehání. Podle kolegů z práce měly být v Chengdu také hezčí holky, pro mě jako pro Evropana je však asi těžší nějaké rozdíly vůbec postřehnout, ale tak asi to byla pravda, když to všichni říkali. Co se památek týká, nic extra zajímavého zde nebylo. Do taoistického chrámu jsem se bohužel nedostal a do buddhistického jsem pak vstoupil úplně náhodou, ale musím uznat, že ten byl hodně zajímavý a navíc jsem tam potkal možná tak osmdesátiletého Číňana, který uměl anglicky a věděl něco i o naší zemi. O místní kuchyni se říká, že je velmi pikantní, a to tak, že i pro místní. Proto jsem ji raději ani neochutnal, protože já jsem měl občas co dělat, abych se nerozbrečel i u normálních, nepikantních jídel. Zajímavostí je také hot pot, hrnec uprostřed stolu, ve kterém si zákazník sám "uvaří" objednané ingredience. Tuhle specialitu jsem vyzkoušeli již v Changzhou a také nás příliš neoslovila. Večer jsem pak v hostelu potkal nějaké Evropany, kteří mě chtěli vzít s sebou někam do klubu, ale vzhledem ke svému zítřejšímu brzkému vstávání jsem musel odmítnout, i když by to bylo jistě zajímavé...

Jiuzhaigou

Další den ráno jsem opět vstával brzy, tuším, že někdy o půl šesté. Sbalil jsem si všechny věci a vyrazil na autobusové nádraží, kam jsem dorazil snad 15 minut před odjezdem a ještě jsem měl trochu problém, najít svůj autobus. Následovala asi 10 hodinová cesta nejprve po dálnici, která se později změnila v horskou silnici plnou ostrých zatáček, tunelů a mostů. V oblasti bylo v roce 2008 velké zemětřesení, které cestu značně poničilo. Byla opravena, avšak v létě 2013 přišly velké povodně, které opět odnesly několik mostů a sesuvy půdy poničily část silnice. Pohled na zničené a opuštěné vesnice nebyl zrovna veselý, ale jinak byla okolní horská krajina pozoruhodná. Cestou bylo několik zastávek na jídlo, i když vždy byly hodně krátké. Postupně jsme vystoupali až do nadmořské výšky více než 3000 metrů na mořem, jednalo se vlastně již o počátek Tibetské náhorní plošiny, cestou jsme míjeli tibetské vesnice, spousta nápisů byla psána tibetským písmem. Poblíž města Songpan se nachází letiště (3448 m.n.m.), které je alternativou za jinak opravdu dlouhou cestu autobusem. K večeru jsme pak sjeli o více než 1000 metrů níže do údolí Jiuzhaigou, cíle naší cesty. Bez problémů jsem našel svůj hostel a ubytoval jsem se, bohužel majitelka neměla dostatek klíčů, takže jsem neměl svůj klíč a musel jsem čekat na kopii. Zavolal jsem Jamesovi, který zde byl spolu s Paulem a Minou již od včerejška, abychom se domluvili, v kolik hodin zítra půjdeme do parku. Všichni bydleli ve stejném hostelu, kousek od mého pokoje a ukázalo se, že dokonce dříve bydleli v mém pokoji a ještě nevrátili klíče, čímž byla záhada vyřešena. Večer jsem šel ještě koupit lístek, abych ráno nezdržoval. Pro studenta vyjde jeden den na 110 RMB, k tomu autobus za 90 RMB (lístek na autobus však nikdo nekontroloval).

Stážisté z Changzhou v Jiuzhaigou

Jeden z vodopádů v Jiuzhaigou

Následující ráno opět budíček ještě za tmy, již před šestou hodinou. Společně jsme vyrazili do parku, kde navzdory blížícímu se státnímu svátku nebylo až tolik lidí. Ráno to vypadalo na výborné počasí, přesto všichni kromě Jamese zvolili dlouhé kalhoty, což jak se později ukázalo, bylo moudré. Sedli jsme do nějakého "expres" minibusu a vyjeli až úplně nahoru, na místo zvané "Primeval Forest". Už tam se ukázalo, že dnes nebude příliš teplo. Cestou dolů jsme šli kolem celé řady různých jezer s čirou, do modra zbarvenou vodou. Zajímavé byly také názvy jezer, například "Panda Lake", u kterého jsme však pandu neviděli, i když jsme se snažili všechny okolo přesvědčit, že ano. Zajímavé bylo také jezero "Mirror Lake", v jehož hladině se krásně zrcadlila okolní krajina. Některá jezera byla zabarvena také více do zelena. Později jsme narazili také na první vodopády. Zdálo by se, že v národním parku byla spousta zajímavostí, ale pro některé Číňany byla mnohem zajímavější naše malá skupinka "bělochů", takže během dne se s námi vyfotilo docela dost lidí. Dokonce jsme uvažovali, že bychom na tom mohli začít vydělávat - jedna fotka 10 yuanů, možná bych uvažoval o slevě pro pěkné slečny...  Později začalo i trochu pršet, šli jsme se najíst a vydali se do druhého z celkem tří údolí. Úplně nahoře se nachází jezero "Long Lake", které je nejvýše položeným a zároveň největším jezerem v této oblasti. Bohužel už skutečně pršelo docela dost, takže jsme se vrátili zpět do hostelu. Jsem opravdu rád, že jsem aspoň jeden den strávil se skupinou dalších stážistů.

Jiuzhaigou

Další den jsem neměl ani budík, vstupenku do parku jsem si nekoupil a čekal jsem, jaké bude počasí. Vzbudil jsem se až možná v 8 a bylo opravdu krásně, a tak jsem se ani nestihl rozloučit s ostatníma, kteří odlétali ke své další destinaci, a vydal jsem se opět do parku. Tentokrát jsem vystoupil z autobusu ještě před první křižovatkou, tedy v údolí, které jsme včera vůbec nenavštívili a rozhodl jsem se, že tentokrát půjdu co nejdál pěšky. Kupodivu bylo kolem málo lidí, ostatní totiž vyjeli až úplně nahoru a postupně sjížděli dolů, já jsem zvolil opačný postup. Netrvalo dlouho a dorazil jsem k více než 300 metrů širokým vodopádům "Nuorilang Falls", u kterých jsem si udělal spoustu zajímavých fotek, a pak jsem dorazil na rozcestí a přemýšlel, kam dál. Rozhodl jsem se pro údolí, které jsme včera kvůli dešti tak úplně nestihli, a tak jsem tentokrát viděl možná nejhezčí jezírko celé oblasti "Five-Colored Pond". Cestou nahoru autobusem mě pozorovala skupinka asi 10 čínských dětí, nahoře jsem vystoupil a po chvíli jsem se otočil a zjistil, že mě sledují. Samozřejmě se mnou chtěli fotku, ale nevěděli, jak mi to říct. Zajímavé bylo, že i po té, co jsem se s nimi vyfotil, šli pořád za mnou a pokoušeli se mluvit anglicky a čekali, jestli budu nějak reagovat, tak jsem občas něco málo řekl, aspoň měli radost. Pak jsem chtěl jít pěšky kolem "Seasonal Lakes", ale bohužel byla cesta uzavřena a v jezerech aktuálně stejně nebylo moc vody. Tak jsem ještě na závěr dne přejel do třetího údolí, kde jsem objevil něco, co jsme včera nestihli, a sice další vodopády "Pearl Shoal" vysoké asi 30 metrů. Pak už jsem se musel vrátit do hostelu, protože park se postupně zavíral. Byl to můj poslední den, což byla škoda, protože kousek odsud se nachází další zajímavý národní park, který by stál za návštěvu - Huanglong.

Jiuzhaigou

První den státního svátku jsem opouštěl Jiuzhaigou a šlo poznat, že ten největší nápor turistů dorazil právě dnes. Silnice byla úplně ucpaná a zpět do Chengdu jsme jeli více než 12 hodin, a to bohužel i díky neukázněnosti čínských řidičů. Večer jsem šel okamžitě spát a ráno jsem opět nikam nespěchal, což byla chyba. Jel jsem totiž kousek dál od centra města, podívat se do chovné stanice pandy velké. Bohužel bylo tam tolik lidí, že jsem neměl prakticky šanci, dostat se dovnitř. Problém byl, že dostat se zpět také nebylo snadné, musel jsem jít pěšky několik zastávek proti směru, ze kterého přijížděl autobus, abych se do něj vůbec vešel, navíc jsem musel jet jinou linkou, a tak jsem vystoupil úplně někde jinde, než jsem chtěl. Byla tam jedna Číňanka, která si všimla, že zmateně koukám do mapy, a tak se mě zeptala, kam chci jet, pak mi zjistila, kterou linku potřebuji a dokonce mi půjčila svoji náhradní kartu na autobus. Očividně v životě moc cizinců neviděla, a tak byla ráda, že si s někým může promluvit anglicky. Večer mě čekal letecký přesun do Xi'anu, takže jsem si šel do místního supermarketu koupit něco na cestu, stejně jako před cestou do národního parku jsem si kupoval instantní polévku a stejně jako minule tam byl vyškolený zaměstnanec, který se mi snažil vysvětlit výhody určité značky instantních nudlí (zřejmě promo akce). V Číně je zkrátka tento produkt populární.

Chengdu

Odpoledne jsem pak jel autobusem na letiště a pak rovnou do Xi'anu, tentokrát bez zpoždění. Let však nebyl tak příjemný. Za mnou sedící Číňan mě neustále kopal do sedačky, a tak jsem to nakonec nevydržel a pěkně od plic jsem mu vynadal. Po té se celé letadlo uklidnilo, asi něco podobného nečekali. Číňané si totiž obvykle podobné věci nechají líbit. Už po příletu jsem ve vzduchu cítil, že jsme správně. Xi'an má totiž snad nejhorší kvalitu vzduchu v celé Číně a bylo to doslova cítit (a ve dne i vidět). Jel jsem autobusem do centra, které bylo neskutečně plné lidí, nemohl jsem pak ani najít ulici, kterou se mám vydat, a tak jsem šel nejprve špatným směrem, pak se mi načetla GPS v telefonu a našla mi cestu přes muslimskou čtvrt, což jsem samozřejmě nevěděl, jen jsem se cestou nestačil divit, jaký je všude nepořádek. Dorazil jsem na ulici, kde měl být můj hostel, ale stále jsem ho nemohl najít, tak jsem tam zavolal a snažil jsem se z nich dostat nějaké informace, jak je najít. Nakonec mi poslali někoho naproti, stál jsem kousek od hostelu, ale v noci zkrátka nešel vidět. Byl to tedy hodně náročný den plný bloudění, a tak jsem byl rád, že jsem mohl jít do postele.

Xi'an - Bubnová věž

Ráno jsem si mohl prohlédnout Xi'an v celé své kráse. Ačkoliv na obloze nebyl jediný mráček, Slunce vidět nešlo. Prach byl úplně všude, jak ve vzduchu, tak na zemi. Jaké by to bylo ráno bez dobré kávy, řekl jsem si a zamířil do místní pekárny, kde obvykle v Číně byla káva běžná. Ihned po svém příchodu jsem upoutal pozornost všech čtyř zaměstnankyň a objednal jsem si cafe latte. Holky asi moc nevěděly, co to je, začaly studovat návod a pak připravovat kávu, když v tom znejistěly, jakmile v návodu našly, že může být jak horké, tak studené. Nesměle se mě tedy zeptaly, jaké chci, tak jsem si dal normální horké a pozoroval jejich snahu. Po chvíli bylo hotovo a ještě jsem poprosil o trochu cukru, načež přišlo něco, co jsem nečekal. Jedna ze slečen vzala obrovskou lžíci plnou cukru a celou mi ji tam vysypala a chystala se na další, naštěstí jsem ji stihl zastavit, ale i tak to bylo asi moje nejsladší káva v životě. Pak mě ještě celou dobu pozorovaly, když jsem kávu pil, tak jsem se aspoň snažil předstírat, že mi chutná. Poté jsem šel k Bubnové věži, kde jsem šel i dovnitř, kousek dál stála ještě možná slavnější Zvonová věž, která však vypadala hodně podobně. Obě věže určitě stojí za návštěvu, stejně tak jako městské hradby. Xi'an je jedno z mála měst, které má stále původní hradby, a tak jsem toho využil a asi polovinu jsem je během odpoledne obešel. Dá se rovněž vypůjčit kolo, ale já jsem měl v Xi'anu dost času. Večer jsem šel najít místo odjezdu autobusu č. 5 (306), který jezdí ke slavné Terakotové armádě a pak zpět na hostel. Cestou jsem si koupil láhev vody, v obchodě byla také nějaká čínská slečna, která se se mnou dala venku do řeči. Jediný problém byl v tom, že já jsem mluvil anglicky a ona čínsky. Na to, že jsme si nerozuměli, jsme si povídali celkem dlouho, ale dodnes netuším, co po mě chtěla.

Xi'an - městské hradby

Následující ráno jsem opět musel brzy vstávat, protože mě čekala cesta k Terakotové armádě. Využil jsem veřejný autobus zmíněný výše, u kterého již brzy ráno byla dlouhá fronta. Výhodou byla extrémně nízká cena, jak už to v Číně u veřejných autobusů bývá. Přímo na místě již byly davy lidí, koupil jsem si studentský lístek za 75 RMB a vstoupil do první jámy. Bohužel, hlavně na začátku byla spousta lidí a skoro nic jsem neviděl. Právě první jáma je nejzajímavější a je v ní k vidění nejvíc soch vojáků. V ostatních je většina míst zakryta, odkryté části mnohdy obsahují jen polorozpadlé sochy, čekající na rekonstrukci. Součástí bylo také muzeum, ve kterém se nedalo ani pohnout. Byla opravdu velká škoda, že jsem se na toto místo dostal právě v době, kdy tady byla také velká část čínského národa... Po pár hodinách jsem si chtěl koupit něco k jídlu, ale v "turistické vesnici" bych se asi sotva najedl, a tak jsem jel zpět a v Xi'anu, kousek od nádraží, jsem objevil moji novou oblíbenou čínskou restauraci, kde jsem si chtěl objednat nudle, ale moc jsme si nerozuměli, a tak jsem ukázal raději na obrázku na knedlíky a ty bylo opravdu dobré, takže jsem se pak vrátil ještě jednou a kdyby to šlo, byl bych tam asi každý den. Odpoledne jsem šel do muslimské čtvrti, která je tvořená úzkými uličkami plnými pouličních obchodníků a kde se zaručeně nedodržují žádná hygienická pravidla, takže bych si rozhodně nic k jídlu nekoupil. Ale doporučuji se tam podívat.

Xi'an - Terakotová armáda

Můj poslední den v Xi'anu jsem jel mimochodem velmi pěkným metrem do jižní části města, kde se nachází mimo jiné Velká a Malá pagoda divoké husy. Oproti ostatním pagodám v Číně, tentokrát se jedná o skutečně staré stavby, které nejsou nijak zvlášť zdobeny, a mně osobně se velmi líbily. V okolí obou pagod jsou poměrně velké areály plné různých dalších staveb, takže návštěva zabere docela dost času. Večer jsem se již chystal na cestu domů, do Changzhou.

Xi'an - Malá pagoda divoké husy

Ráno jsem vyrazil na nádraží Xi'an Sever, což je poměrně daleko od centra města, ale naštěstí až k němu vede linka metra. Ve vlaku jsem seděl vedle malé holčičky, pro kterou jsem byl opět obrovskou atrakcí, ještě navíc, když jsem pak vytáhl svůj foťák, hned upozornila svoji maminku ve stylu "Podívej se, co to má...". Na první pohled to totiž nebyla zrovna bohatá rodina, stejně jako většina cestujících v tyto dny, a tak chápu, že jsem pro ně musel být zajímavý. Když pak vystupovala, podal jsem jí batoh, na který nedosáhla, a ozvalo se nesmělé "thank you". V Zhengzhou jsem přestupoval a jsem rád, že jsem tam nemusel trávit více času, protože nádraží nepatřilo k těm hezkým (i když možná hezčí, než řada českých nádraží). Ve vlaku do Changzhou už pak bylo všechno v pořádku, asi v polovině cesty jsme zastavili a ozvalo se nějaké hlášení. V tom všichni vstali a otočili své sedačky o 180°. Měnil se totiž směr jízdy. Do Changzhou jsem přijel asi v 9 večer, kdy už autobusy nejezdí, a tak jsem v hustém dešti sháněl taxík, nabízelo se mi několik místních "podvodníků", ale opět jsem raději zvolil oficiální taxi.

Celkově to byl výborný výlet, ve kterém jsem poznal skutečně velký kus Číny. Zároveň jsem si uvědomil, že pokud cestuji sám, daleko více si všímám toho, co se děje okolo. A tak jsem si mnohem více všímal toho, jak si ostatní všímají mě. Nejprve mi to vadilo, později jsem změnil svou strategii a lidi jsem začal zdravit. A úplně nejlepší bylo, na "hello" od Číňanů odpovídat "nihao"...

Výlet do Pekingu

Na 19. září připadal v Číně tento rok "Podzimní svátek" (Mid-Autumn Festival). To znamenalo volný čtvrtek a tedy důvod k tomu, abychom se jeli někam podívat. Plán už jsme samozřejmě promysleli několik týdnů dopředu, prakticky ihned poté, co jsme zjistili, jak v Číně státní svátky fungují. Pokud vychází například na čtvrtek, je pak volno i v pátek, ale v neděli se pak musí do práce. My jsme se nakonec rozhodli, že si tento víkend ještě prodloužíme a vzali jsme si volno i v neděli a pondělí. Plán byl následující: do Pekingu jet nočním vlakem ze středy na čtvrtek a domů pak v noci z neděle na pondělí (jedna jízda asi 270 yuanů). I proto jsem navrhl, vzít si v pondělí volno. Trochu jsme měli strach, aby se nám podařilo v pořádku nakoupit lístky, protože právě tyto noční vlaky jsou docela populární, ale nakonec vše proběhlo bez problémů. Tento výlet jsme plánovali já a Radek spolu s Marinem a Karolinou, pak se přidal i Khaled a celá další skupina stážistů z Changzhou. Jeli jsme spolu vlakem, ale bydleli jsme každý někde jinde, protože Radkovi se podařilo domluvit pro něj i pro mě bydlení mimo hostel, u dvojice českých studentek žijících v Pekingu. Dlouho jsme však nevěděli, jestli to vyjde a také kde vlastně budeme bydlet, a tak jsme si z legrace vymysleli, že budeme bydlet v Langfangu (město úplně mimo Peking) a také, že pojedeme tím nejlevnějším vlakem asi 20 hodin. Marin se zkrátka pořád dokola ptal, takže nám nezbývalo, než si pro něj něco vymyslet...

Chrám nebes

Přišel den D, po práci byl ještě čas na to, zajet si domů na večeři. Doma však nikdo nebyl, tak jsem trochu znervózněl a počítal s tím, že si koupím něco cestou, když v tom mi přišla zpráva, že moje čínská rodina za chvíli dorazí. K večeři byla tak trochu symbolicky "pekingská kachna", takže jsem se najedl a vyrazil na nádraží. Přijel jsem docela brzo, a tak jsme s Radkem šli na druhý konec nádraží, koupit si pivko, aby bylo ve vlaku co pít. Cestou zpět jsme přemýšleli, jak si uděláme srandu z Karoliny nebo Marina s tím, že náš vlak jede z jiného nádraží. Marin zavolal, že nějak nestíhá, a tak jsme náš vtípek zkusili jen na Karolinu, ale samozřejmě se nachytat nenechala. Vstoupili jsme do budovy a prošli bezpečnostní kontrolou, pak jsme nějak nemohli najít číslo našeho vlaku na informační tabuli. Ukázalo se, že náš "vtípek" se stal realitou. V tom už dorazil i Marin, ale to už jsme utíkali na druhý konec nádraží, odkud vlaky typu D obvykle nejezdí, ale noční vlaky jezdí po staré trati, což jsme samozřejmě nevěděli. Na opačný konec nádraží jsme skutečně dorazili na poslední chvíli, brána už byla zavřená, ale nakonec nás pustili. Doslova jsme vběhli do vlaku, ještě jsme ani nenašli svá místa a už jsme jeli. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme to nakonec stihli, stačilo málo a do Pekingu bychom nejeli.

Já na náměstí Nebeského klidu

Ve vlaku jsme si pak s Radkem otevřeli své "vítězné pivo", ačkoliv to bylo pivo čínské, v tento moment chutnalo jako to nejlepší na světě. Přesunuli jsme se do kupé k Marinovi a Karolině s tím, že pokud někdo nasedne v Nanjingu, vyměníme si místa, a to jsme také udělali. Kromě nás byly v kupé i dvě studentky z Nanjingu, pro které byla cesta s námi asi velkým zážitkem. Hráli jsme totiž karty. Vypadalo to jako klasická "sedma", ale s polskými pravidly, která vymýšlela Karolina v průběhu hry. I přesto se mi podařilo občas i vyhrát, i když jsem netušil, jak. Navíc jak Karolina, tak Marin nás mátli špatných pojmenováním karet (Joker skutečně v balíčku nebyl, přesto ho používali, stejně tak jako karta zvaná "ass", později jsme pochopili, že se jednalo o eso). Čínské studentky asi dvou hodinách naznačili, že vůbec nechápou, co hrajeme, ale nebyly sami. Pak jsme šli spát, v kupé jsou vlastně 4 lůžka pro 6 lidí, což nějak nevychází. Dva lidi šli nahoru, kde to bylo asi nejlepší, no a ostatní se museli podělit o zbývající místo dole. Musím uznat, že moc kvalitně jsem se nevyspal, tak jsem se rozhodl, že na cestě zpět budu chytřejší a rovnou půjdu nahoru.

Zakázané město

Ráno jsme dorazili do Pekingu. Anglicky se píše i čte jako Beijing a skutečně je to blíž výslovnosti, která se používá. Pojmenování Peking vychází spíše z výslovnosti z jižní části Číny. Já a Radek jsme měli půjčené kartičky na metro od Jamese, respektive Paula, ostatním jsme doporučili, aby si je koupili. Jízdné v Pekingu je spíše symbolické, jedna jízda stojí 2 yuany bez ohledu na vzdálenost a počet přestupů. Je také úplně jedno, zda máte kartu nebo kupujete každý lístek za hotové. Karta na metro se ale hodí na více věcí, o tom později. Pak jsme se vydali do studentské čtvrti Wudaokou, kde jsme bydleli. Počasí nebylo zrovna nejlepší, ale po chvíli alespoň přestalo pršet, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme do centra města. Trochu jsme se prošli po nějaké nákupní ulici a pak zamířili ke Chrámu nebes, což je velký komplex taoistických chrámů v jižní části centra města. Pak jsme se vrátili zpět k náměstí Nebeského klidu, kde jsem si koupil čepici s hvězdou a čínskou vlaječku a nechal si udělat fotku u Maova portrétu. Celé náměstí bylo hlídané značným množstvím policistů, bylo oploceno a každý vchod znamenal bezpečností prohlídku jako na letišti. Bohužel ani tyto opatření nezabrání možným útokům, což se potvrdilo jen několik týdnů po naší návštěvě. Večer jsme ještě zavítali do speciální uličky, kde se prodávaly různé druhy smaženého, vařeného či jinak upravovaného jídla, jako například škorpioni, kobylky, chobotnice a další, blíže neidentifikované pochoutky. Samozřejmě jsem si nic nekoupil, popravdě zrovna moc chutně to tam nevonělo.

Velká čínská zeď

Druhý den byl ve znamení návštěvy Zakázaného města. Jedná se o obrovský komplex paláců, které sloužily jako domov císařů z dynastií Ming a Čching. Po celá staletí byl vstup do paláce pro běžné obyvatele zakázaný. Všechny paláce tedy sloužily pouze pro panovníka a jeho manželky, a podle počtu paláců se zdá, že manželek bylo hodně. Při vstupu jsme narazili na obrovské fronty, ale lístek nakonec nebylo tak těžké koupit, snad polovinu fronty totiž tvořili překupníci. Od nich se nedoporučuje cokoliv kupovat, většinou vás to totiž stojí víc, než u pokladny. Doporučuji studentský lístek, ale pozor, studentský průkaz kontrolují přímo u vstupu. Celý areál je skutečně obrovský, a tak jsme v něm strávili hned několik hodin. Odpoledne jsme pak prozkoumali okolní parky - Beihai a Jingshan, odkud je pěkný výhled na Zakázané město.

Velká čínská zeď

Třetí den jsme se opět spojili s Karolinou a Marinem a vydali jsme se autobusem k Velké čínské zdi. Téměř po celém Pekingu nám všichni nabízeli různé zájezdy k této nejznámější čínské památce s cenou okolo 300 yuanů, ale díky informacím z internetu a od lidí, kteří už tam byli před námi, jsme věděli, že celý tento výlet můžeme zvládnout do 50 yuanů. Odjížděli jsme z autobusového nádraží poblíž Deshengmen brzy ráno a cesta do Badalingu, tedy nejznámějšímu úseku zdi, trvala asi hodinu a stála 4,8 yuanu, bez karty na MHD pak 12 yuanů (a to je ten důvod, proč kartu pořizovat). Dá se jet i na jiný úsek, například Mutianyu, který je údajně hezčí a není tam tolik turistů. Na zdi jsme strávili asi tři hodiny, udělali spoustu fotek a klidně bych i pokračoval, ale ostatním už se nechtělo. Některé úseky zdi byly skutečně prudké, i když z fotek to není až tak patrné. Odpoledne jsme jeli ještě ke hrobkám dynastie Ming, ale na rozdíl od čínské zdi, tentokrát bylo vstupné docela vysoké a nevěděli jsme, kterou hrobku navštívit, tak jsme to nakonec vzdali a vrátili se do Pekingu, opět samozřejmě veřejným autobusem, tedy prakticky zadarmo. Já a Radek jsme se šli podívat na olympijský stadion a jeho okolí, což bylo taky, zejména pro fanoušky sportu, zajímavé místo. Poblíž bylo značné množství pouličních "umělců", kteří vynikali pouze svou odvahou, protože nikdo z nich neuměl ani tančit, ani zpívat.

Marble boat

Poslední den už nám zbývala jen poslední významná památka Pekingu, a to Letní palác. Opět se jedná o místo, na jehož návštěvu je dobré si vyhradit klidně i celý den. Bohužel, tentokrát už nám počasí tak úplně nevyšlo. Zatímco jak na Zakázané město, tak na Velkou čínskou zeď nám počasí přálo, poslední den bylo zataženo s nízkou viditelností. V areálu se nacházela spousta zajímavostí, pro mě asi nejzajímavější byla loď postavená z kamene (Marble boat). Poměrně brzy jsme se vydali zpět, směrem k nádraží. Přeci jen po poslední zkušenosti jsme byli opatrní. I když například Marin opět dorazil až na poslední chvíli, ale stihl to, což bylo důležité. Tentokrát jsme byli všichni v jednom kupé, a to bylo docela překvapující, protože jsme si lístek kupovali nezávisle na sobě. Aspoň jsme si nemuseli s nikým měnit místa. Tentokrát jsem okamžitě zabral lůžko nahoře, takže jsem se docela dobře vyspal, ráno po probuzení jsem byl ale v šoku, protože už bylo 7 ráno a my jsme byli stále ve vlaku, ale podle jízdního řádu už jsme měli být doma. Nejprve jsem se lekl, že jsme zaspali a zapomněli vystoupit, ale všechno bylo jinak - vlak měl zpoždění. Naštěstí jsme měli v pondělí volno, takže jsme nespěchali (tedy až na Karolinu, tak šla do práce).

Pekingské pochoutky...

Návštěva Pekingu je skutečně nutnost. Ne nadarmo je to hlavní město Číny. Obrovskou výhodou je metro, které jezdí prakticky zadarmo a doveze vás kamkoliv. Také vstupné na většinu památek je velmi přijatelné. I s omezeným rozpočtem je možné udělat si pěkný výlet, na který s odstupem času vzpomínám jako na jeden z nejlepších výletů mého života.

Jak jsem učil Angličtinu a přednášel o české kultuře

Součástí stáže v Číně byla také jakási kulturní výuka čínských spolupracovníků, což bylo zmíněno již ve smlouvě, kterou mi předložilo IAESTE. Toto se týkalo všech praktikantů a ve firmě to měli dopředu velmi dobře promyšlené a myslím, že nás tak využili (v dobrém slova smyslu) skutečně na 100%. Celé to bylo rozdělené na dvě větší části, první z nich byla prezentace o kultuře vybraného národa (původně zamýšleno jako prezentace kulturních rozdílů, o tom níže...), no a druhou částí byla výuka anglického jazyka pojmenovaná jako English Corner.

English Corner
Někdy po dvou týdnech ve firmě nám HR jménem Yang Jing, zvaná "džej - džej", představila svoji představu o tom, jak budeme vyučovat angličtinu. Snad kromě Paula a Jamese (Irsko a Wales) to byl pro většinu z nás docela problém, protože něco jiného je anglicky se domluvit a něco jiného je jazyk vyučovat. Ve skutečnosti se jednalo spíš o konverzaci, než výuku, ale každopádně poměrně těžký úkol. Také čas, ve kterém měla výuka probíhat, nás přinejmenším překvapil. Bylo to odpoledne, nebo spíše večer, po pracovní době a to dvě hodiny každý týden. Proti tomu se okamžitě ohradil Chorvat jménem Marin, který řekl, že absolutně ne, protože on je po práci unavený a nemá se jak dostat domů, navíc by zůstal bez večeře. My ostatní jsme chtěli alespoň nějaký kompromis, aby se třeba končilo v 18:00 a mohli bychom si zajít ve firmě i na večeři. Nakonec jsme kompromis prosadili, ale JJ byla z Marinova vystoupení tak vystrašená, že za každým individuálně přišla a zjišťovala, jestli se máme jak dostat domů a podobně, dokonce nám byla ochotna zaplatit i taxi. Perlička na závěr. Marin si nakonec přeci jen prosadil svoje. Postupně a hlavně nenápadně posunoval čas svého English Corneru, až ho nakonec celý skryl do klasické pracovní doby...

Do mé skupiny byla přidělena asi dvacítka lidí ze dvou různých oddělení (TBU a BPBU). Samozřejmě jsem nevěděl, co dělat, a tak jsem na první "lekci" pouze představil sám sebe a pak proběhlo "kolečko", ve kterém každý řekl pár slov o sobě. Už tady se ukázal první velký problém, a to rozdílná úroveň angličtiny napříč celou skupinou. Také bylo téměř nemožné dostal jakýkoliv feedback nebo návrh, jaké téma zvolit pro příští týden, takže jsem to musel udělat sám. Z prvního týdne bych zmínil zajímavé představení jednoho kolegy: "Mám rád kung-fu, rád čtu knížky... o kung-fu, rád se dívám na filmy.. o kung-fu, mám rád kung-fu".

English Corner

Další týden jsem zvolil téma "Jídlo" a přichystal jsem si přednášku o české kuchyni, což možná nebyl úplně nejlepší nápad. Docela jsem se zapotil, když jsem vysvětloval, že vlastně české knedlíky jsou něco jiného než čínské knedlíky, a protože angličtina na to má pouze univerzální slovíčko "dumplings", je trochu problematické vystihnout rozdíl. Nakonec jsem zjistil, že moje 15 minutová prezentace se natáhla na hodinu a půl, což bylo možná i tak trochu dobře, protože pak jsem chtěl zjistit něco o čínské kuchyni, ale nebylo až tak lehké donutit Číňany mluvit.

Po skončení "lekce" přišla jedna "studentka" jménem Linda (její skutečné čínské jméno bylo samozřejmě jiné) a řekla mi, že bych to měl udělat nějak jinak, aby se prý tolik nenudili. Tak jsem na příště rozdal pár prezentací, které vybraní kolegové přichystají na příště a zároveň jsme se domluvili, že se sejdeme a probereme, co změnit, aby to bylo zajímavější. Druhý den jsme zamluvili zasedací místnost a s Lindou a Kimim jsme domluvili, že příště budeme hrát celé dvě hodiny hry. Čekal jsem trochu více konstruktivní diskusi, ale budiž. Za hodinu a půl jsem si akorát stihl všimnout, že Linda je docela pěkná holka, i když to vlastně nebylo nic nového, toho jsem si všiml už dávno, jen jsem ji s brýlemi nepoznal a myslel jsem, že je to někdo úplně jiný. Ostatně to se mi v Číně stávalo docela často, že jsem kolikrát ani nevěděl, koho znám a koho ne.

Tématem další anglické konverzace bylo cestování a dovolená. Pár dobrovolníků si připravilo prezentace a ukázalo se, že problém s dodržením určitého časového rozvrhu nemám jen já, ale prakticky každý. Chtěl jsem, aby si každý připravil skutečně krátkou prezentaci na 5 minut, což se samozřejmě nestalo. Pak jsme se konečně dostali ke slibovaným hrám, tedy lépe řečeno hra to byla jen jedna. Každý si vybral nějakou slavnou osobnost a ostatní se ptali otázkami, na které se dá odpovědět ano/ne. Hlavním úkolem bylo samozřejmě uhodnout, kdo nebo co vybraný člověk byl. Myslím, že hra měla celkem úspěch...

Následující týdny se postupně snižovala návštěvnost. Problém byl pak hlavně v tom, že jakmile nepřišlo těch pár lidí, kteří anglicky skutečně uměli, snížila se celkově úroveň tak, že se prakticky nedalo o ničem bavit. Pak to samozřejmě přestávalo bavit i mě. Snažil jsem se, aby jsme nedělali pořád to samé, tak jsem se inspiroval u ostatních a zkusil jsem hrát i jiné hry, například "One word story", každý řekne jedno slovo a dohromady se tak tvoří nějaký příběh. Bohužel to, co v jiných skupinách fungovalo, nefungovalo u mě. Také zejména na konci mojí stáže už jsem neměl tolik času, takže ne vždy jsem se mohl na 100% připravit, jednou jsem dokonce ani nestihl poslat pozvánku. Pak za mnou přišla HR zodpovědná za můj English Corner a zeptala se: "Jak to, že jsem tento týden nedostala pozvánku?", tak jsem jí s ledovým klidem odpověděl: "To bude asi tím, že jsem žádnou neposlal". Tak trochu jsem doufal, že si toho nikdo nevšimne a dáme si týden pauzu, ale nakonec jsem musel ještě narychlo vše zařídit a také to podle toho dopadlo. Dorazilo jen pár lidí, takže jsem se rozhodl připojit svoji skupinku k Radkově skupině, což se ukázalo jako dobrý nápad. Bohužel jsem pak Radkovi trochu záviděl, protože úroveň angličtiny v jeho skupině byla rozhodně lepší.

Celkově hodnotím English Corner velmi pozitivně. Vyzkoušel jsem si roli učitele a uvědomil jsem si, že to není vůbec snadné. Ale je to zkušenost, která se rozhodně počítá. Kromě oficiálního English Corneru se tak nějak nenápadně vytvořil další, který se konal každý den a trval hodinu. Původně byl nazvaný "sharing time" a čínští kolegové mi v něm vždy prezentovali něco o Číně, jednou týdně jsem naopak řekl něco o České republice já. Dozvěděl jsem se tam spoustu zajímavostí o tom, jak to v Číně funguje (školství, zdravotnictví, proč mají bytový fond, čínské svátky, historie, kuchyně, význam čísel a mnoho dalších zajímavostí). Časem se k nám přidal i Radek a řekl bych, že tato "polední" anglická konverzace byla mnohem zajímavější, než ta oficiální. Často jsme právě zde řešili, kam jet na výlet další víkend, hned v pondělí jsme naopak museli ukázat fotky a podělit se o nové zážitky. Občas jsem stáhl vtipná či jinak zajímavá videa z Youtube, z čehož byli kolegové doslova nadšení. Pořád jsme však museli být opatrní v tom, o čem se bavíme. Neradi jsme se pouštěli do diskusí o politice, cenzuře nebo svobodě slova, ale řekl bych, že postupem času byly obě strany více otevřené a bavili jsme se pak prakticky o čemkoliv.

Cross culture presentation
Každý stážista si měl připravit prezentaci, ve které by porovnal čínskou kulturu s kulturou své země. Nakonec to dopadlo tak, že se to samozřejmě nestihlo, takže někteří se k tomu prostě nedostali. My jsme byli na řadě jako první. Yang Jing to hlavně z počátku brala hodně vážně, takže snad dva týdny před termínem naší prezentace už jsme měli společný meeting, kde nám představila svou představu o naší prezentaci, která by měla být zaměřena na porovnání kulturních rozdílů. S Radkem jsme dokonce museli prezentovat poprvé jen na zkoušku, kde byla nadřízená Yang Jing a prezentace je jí líbila, později však přišla "džej-džej" s tím, že bychom měli změnit název. Už to najednou nebylo porovnání čínské a české kultury, ale prezentace české kultury. To jen potvrdilo, že Číňané neumí říct věci přímo, což jsme samozřejmě měli v naší prezentaci a hodně nás to pobavilo. Myslím, že jsme byli upřímní možná až příliš, nebáli jsme se zaměřit na témata jako:

• "Čínské holky jsou zlatokopky" - samozřejmě jsme to řekli trochu jinak.
• Žádné plivání a krkání - tady jsme byli nakonec rádi, že většina přítomných lidí nerozuměla anglickým výrazům, jen Marin nás pobízel, ať předvedeme, co to znamená...
• Radek všechny pobavil svou prezentací na téma "nemáme rádi sousedy na záchodě" s podrobným rozborem situace...

Celá prezentace trvala skoro dvě hodiny a bylo "vyprodáno"... tedy plná tréninková místnost, možná nějakých 40 lidí. Rozhodně velká zkušenost, prezentovat před tolika lidmi v angličtině, navíc po naší prezentaci nás přítomní hodně chválili, i když, kdo ví, jak to bylo. Víme, že Číňané na tom nejsou s upřímností zrovna nejlépe...

Čas plyne dál: charita v Changzhou a oficiální farewell v Šanghaji

Trochu to vypadá, že během týdne se nic nedělo, ale určitě napíšu v některém z článků, jakže to vypadalo i během pracovního týdne. Ale zpět k dění o víkendech. Po Suzhou následoval víkend, na který opět neexistoval žádný plán, takže jsme souhlasili, že se zúčastníme charity pořádané naší firmou pro chudé děti z provincie Sichuan. Ačkoliv se na tuto akci přihlásili téměř všichni stážisté, nakonec jsme dorazili jen já a Radek. Našim úkolem bylo, snažit se lidem prodat různé předměty, které darovali většinou přímo lidé z firmy, mimo jiné knížky, obrazy a různé dárkové předměty. Nás přidělili do sekce "dětské knížky", takže jsme lidem říkali, kolik která knížka stojí. Bylo to celkem snadné, buď 1 nebo 2 yuany, jen občas byla cena jiná. Bohužel nám nikdo neřekl, že číslovka 2 se dá v čínštině vyjádřit dvěma způsoby a ten náš nebyl zrovna nejvhodnější, takže nás místní možná občas nepochopili. Měli jsme i pár zahraničních zákazníků, ale jak už to tak v Changzhou bývá, nebylo jich mnoho. Akce se zúčastnilo několik slečen z HR oddělení naší firmy, tak jsem s nimi šel na oběd a měl jsem tak své nejlevnější hlavní jídlo v Číně - nudle za pouhé 4 yuany (cca. 12 Kč) a musím říct, že to bylo docela dobré. Bohužel, podobné věci si člověk bez znalosti místního jazyka sám neobjedná. A když objedná, většinou přinesou něco úplně jiného.

Já, Radek a HR

Na další víkend bylo naplánované oficiální rozloučení v Šanghaji, pořádané místním IAESTE. "Párty" byla naplánována na neděli 13:00, někde v centru města. Akce měla trvat pouhé dvě hodiny, takže jsme si koupili s Radkem jízdenky na cestu už někdy na 5. hodinu odpolední. K tomu se ještě dostanu... Původní plány, že se do Šanghaje pojede už v pátek a půjde se do klubu, vzaly za své. Téměř všichni se snažili co nejvíce šetřit. Většina z nás tedy dorazila do Šanghaje v sobotu, kdy se také šlo společně do klubu. Ještě předtím jsme se zastavili na Bundu (slavné nábřeží, ze kterého je nádherný výhled na Pudong) a potkali jsme tam Číňana, který nás překvapil svými znalostmi o Česku. Věděl spoustu věcí jak o naší politice, tak i ze zeměpisu, znal města i řeky a překvapil také znalostí několika českých slov. Ukázalo se, že studoval polštinu a další slovanské jazyky, takže byl rád, že nás tam potkal. Na první pohled bych to od něj nečekal, nevypadal jako vzdělaný člověk, spíš bych ho tipoval na nějakého pouličního prodavače. Večer se tedy šlo do klubu. Tentokrát to byl MUSE, luxusní klub nacházející se přímo na Bundu. Bohužel tentokrát o akci "drinky pro cizince zdarma" vědělo mnohem více lidí, takže tentokrát sice drinky zdarma byly, ale v omezeném množství a hlavně v klubu bylo tolik lidí, že se nedalo ani pohnout, takže jsem to vzdal a chvilku po půlnoci jsem se vrátil do hostelu. Na druhý den jsme měli sraz někdy kolem poledne na zastávce metra. Přišli jsme tam samozřejmě na čas, což byla chyba. Další hodinu a půl jsme čekali, než všichni dorazí. Nakonec se ukázalo, že stejně všichni nedorazí, a tak se nám podařilo přesvědčit čínské organizátory, že už bychom se měli přesunout na místo, kde se má uskutečnit naše rozlučková párty. Pozdní příchody některých účastníků byly způsobeny hlavně tím, že předchozí večer šli téměř všichni někam do klubu, takže prostě nevstali. Přesunuli jsme se tedy na místo, kde už bylo vše připravené, včetně slušných zásob piva a drobného občerstvení. Původně to měl být "Internetional evening", nicméně pro většinu z nás bylo nemožné přinést cokoliv ze své země, a navíc to nemohl být "evening", když se to konalo odpoledne... Pro mě osobně to byla spíš seznamovací párty, protože jsem se nezúčastnil výletu do Žlutých Hor, takže jsem stážisty z jiných měst neznal. Na závěr nám pustili super video, které vytvořil japonský Brazilec Paulo. Pak ještě následovalo společné focení a loučení, ale já a Radek už jsme neměli čas. Kvůli čekání na ostatní se celá párty protáhla a měli jsme necelou hodinu na to, dostat se na nádraží. Celou cestu na metro jsme běželi, nastoupili jsme do vozu a spočítal jsem, že bychom to snad mohli stihnout. Šanghajské metro má však několik zvláštností a jednou z nich je, že ne každý vůz jede až na konečnou stanici, a právě tohle se nám stalo, když se to právě vůbec nehodilo. Čekali jsme několik minut na další soupravu metra, do cíle chyběla jen jedna zastávka a měli jsme asi 10 minut. Nakonec jsme to všechno stihli, ale řekli jsme si, že příště neponecháme nic náhodě a vždy dorazíme na nádraží s dostatečným předstihem (což se nestalo a doporučuji přečíst, jak jsme jeli do Pekingu, o čemž napíši někdy příště).

Farewell v Šanghaji

Doprava v Číně část 3: Letadla, autobusy a taxíky

Tak dnes potřetí a naposled o dopravě v Číně. Nejprve něco o cestování letadlem na území Číny, osobně jsem absolvoval pouze dva vnitrostátní lety, přesto jsem si všiml několika zajímavostí, o které bych se rád podělil. Nejprve je potřeba si najít na internetu svůj let a koupit letenku. Osvědčil se mi vyhledávač http://www.qunar.com/, sice je opět pouze v čínštině, ale docela intuitivní, takže se to dá zvládnout. Zobrazené ceny letenek obvykle nejsou konečné, je potřeba připočíst palivový příplatek. Také se mi osvědčilo pomocí tohoto vyhledávače pouze najít společnost, pak přejít na její stránky a tam pokračovat. Spousta čínských leteckých společnost totiž má své webové stránky také v angličtině, což je příjemnější. Ale pozor, je potřeba zvolit čínskou variantu stránek a pouze změnit jazyk na anglický. Existují totiž i stránky určené pro zahraniční zákazníky, ale také ceny tomu odpovídají, někdy až několikanásobně dražší. Nevýhodou je opět nemožnost zaplacení letenky bez čínského bankovního účtu (samozřejmě pak je možné použít tu zahraniční variantu stránek a připlatit si). V Číně existuje celá řada společností, mezi nejznámější patří Air China, China Eastern Airlines a China Southern Airlines, já využil pouze služby první jmenované společnosti. První můj let byl z domovského Changzhou do Chengdu. Letiště v Changzhou patří k těm menším, ročně přepraví asi kolem milionu cestujících (pro srovnání Brno asi polovinu). Vstupní hala byla docela velká, nicméně nebylo si na co sednout, jedině na podlahu. Rovněž informace o odletech, zobrazené na jedné LCD televizi rozměru kolem 30 palců, nepůsobily příliš profesionálním dojmem. Automaty na self check-in pouze pro místní, protože mezinárodní pas nepřečtou. Prostor za bezpečnostní kontrolou už vypadal o něco lépe, hlavně si bylo kde sednout. K jídlu bylo možné si koupit jen instantní nudle, což udělalo snad 80% cestujících, tak jsem se k nim také přidal, a to hlavně proto, že letadlo mělo zpoždění a já už měl fakt hlad. Slyšel jsem, že většina vnitrostátních letů v Číně má aspoň hodinu zpoždění a něco na tom bude. Často se uzavírá vzdušný prostor z důvodu vojenských cvičení a podobných záležitostí. O tom by mohli dlouho vyprávět moji kolegové z firmy, kteří byli v Singapuru a jejichž letadla měla zpoždění v řádu desítek hodin. Ale zpět k mému prvnímu letu. V přepravních podmínkách společnosti se psalo o maximálních rozměrech a hmotnosti kabinového zavazadla, také o tom, že povoleno je jen jedno, nicméně toto asi neplatilo pro místní. Ti si s sebou do kabiny brali prakticky cokoliv a nikdo to nijak zvlášť nekontroloval. Zajímavostí jsou u místních také odbavená zavazadla. Spousta lidí zde nemá žádný kufr, a tak si přinesou své věci třeba v pytli (takový, do kterého se u nás dávají brambory), a přímo na letišti jim to za malý poplatek zabalí do papírové krabice vyrobené na míru. Samotný let byl docela dobrý, spousta místa na nohy, letušky uměly částečně anglicky a i jídlo bylo docela dobré, místo hůlek jsme dostaly takovou kombinaci lžičky s vidličkou a problém jsem měl jen s jedním balíčkem, kde jsem nevěděl, co je uvnitř, ale slečna sedící vedle mě mi to vysvětlila. Okamžitě po dosednutí na runway se asi polovina lidí zvedla ze sedaček a šli čekat ke dveřím. Já si asi ještě 15 minut počkal, ale bylo opravdu vtipné, sledovat nedočkavé Číňany, kteří zřejmě letěli úplně poprvé. Můj druhý let byl kratší, trval jen hodinu, ale o to byl zábavnější. Místní opět překvapili hlavně tím, kolik jídla si s sebou vzali a dovedli sníst za tak krátkou dobu. Navíc za mnou seděl mladík, který mi neustále kopal do sedačky, asi po dvaceti minutách už jsem to nevydržel a pěkně od plic jsem mu vysvětlil, že mně do sedačky rozhodně kopat nebude. Po zbytek letu byl v celém letadle klid :) Abych to shrnul, cestování po Číně letadlem není špatné, větší společnosti mají určitě co nabídnout, kvalita služeb je na úrovni Evropy a ceny jsou poměrně přijatelné (mimo období velkých národních svátků, kdy jsou i více než trojnásobné). Nevýhodou je, že spousta lidí zde letí třeba úplně poprvé, takže to pak na letišti i v letadle samotném vypadá dost chaoticky. Největším problémem jsou samozřejmě zmiňovaná častá zpoždění.

Letiště v Chengdu

Autobusy jsou v Číně dalším způsobem dopravy jak na krátké, tak i dlouhé vzdálenosti. Zajímavostí jsou lůžkové dálkové autobusy, které jsou dnes v Evropě tuším zakázané, ale v Asii stále oblíbené. Já osobně jsem neměl možnost vyzkoušet. Díky mnohem kvalitnější železniční dopravě je autobus vždy až druhou volbou v případě, že jsou vlaky vyprodány nebo v oblasti zkrátka chybí železnice. Autobusem jsem jel dvakrát, poprvé to byl takový příměstský na Velkou Čínskou zeď s uspořádáním sedadel 3-2 namísto klasických 2-2. Důsledkem bylo to, že pro lidi normálních rozměrů bylo sedadlo příliš úzké, ale tu hodinku se to dá přežít. Podruhé jsem jel autobusem z Chengdu do Jiuzhaigou a zpět. Cesta trvala 10, respektive 12 hodin zpět a vedla přes hory (kolem 3000 m.n.m.). V roce 2008 bylo v oblasti zemětřesení, navíc v roce 2013 velké povodně, takže cesta byla hodně ovlivněna tím, že občas chyběl nějaký most nebo tunel. Také se občas stalo, že když se někde vytvořila kolona, Číňané usoudili, že bude nejlepší ji celou předjet. To způsobilo to, že zablokovali silnici i ve druhém směru. Trocha trpělivosti a zdravého rozumu rozhodně na místních silnicích chybí. Také jsem zjistil, že v autobuse se spát nedá, protože několikrát za minutu se ozve zvuk klaksonu. Cestou jsme dělali řadu zastávek, vždy na 5 až 10 minut, za tak krátkou dobu není možné nic sníst, takže jsem jejich smysl až tak nepochopil. Co je pro Čínu asi samozřejmost, že po pár hodinách jízdy byl v autobuse obrovský nepořádek. Jízdenky na autobus není možné koupit přes internet, ale pouze na autobusových nádražích, a to obvykle jen jeden den před jízdou. Je tedy poměrně riskantní, plánovat si takto cestu. Navíc není jistota, že vám budou rozumět, kam že to vlastně chcete jet. Já jsem naštěstí neměl problém, ale měl jsem strach, že bude vyprodáno a já někde uvíznu...

Pohled z autobusu

Schválně, kdo pozná, kam jsem jel...

Taxíky jsou důležité zejména v noci, kdy nic jiného nejezdí, ale výhodné jsou i přes den hlavně ve městech, které příliš neznáte. Dobré je také jet taxíkem ve více lidech, pak může být dokonce levnější než MHD. Například nástupní taxa v Changzhou byla kolem 9 RMB (v ceně první 4 km, pak každý další kilometr 2,90 RMB), v noci pak o něco dražší, stejně tak ve větších městech byly taxíky o něco dražší. Cena bývá napsána přímo na taxíku, většinou na okénku zadních dveří. V centru města většinou není problém si taxík "odchytit", i když hodně často jsou obsazené. Mimo centrum je nutné si taxi zavolat, což je bez znalosti čínštiny nemožné. Je dobré mít napsané na papírku (čínskými znaky), kam chcete jet. Já měl u sebe pořád svoji adresu, ale ani tak není vyhráno. Jednou se mi stalo, že taxikář nevěděl, kam má jet a GPS neměl. Je dobré se vyhnout taxíkům mimo oficiální stanoviště. Pokud za vámi utíkají přes celé nádraží jen proto, aby vás mohli odvést, je jasné, že vás chtějí okrást. Oficiální stanoviště poznáte podle toho, že je tam dlouhá fronta, hlídá to tam obvykle policista a taxikář vás s největší pravděpodobností neokrade. Může se stát, že vás odmítnou někam zavést, protože je to příliš blízko. Stalo se mi to hned první den v Číně, ale protože jsem byl na oficiálním stanovišti, tak nakonec to tamní policista nějak domluvil a jel jsem. Osobně jsem taxíky jezdil nerad. Většinou jezdili hrozně rychle, auta nevypadala příliš bezpečně a v konečném důsledku to přeci jen stálo víc, než MHD. Většina taxíků v Číně jsou Volkswagen Jetta druhé generace (vypadají jako z 80. let, ale vyrobené byly později), ale například v Šanghaji mají i modernější VW Santana. Rozhodně jsem v Číně taxíkem jel víckrát, než předtím za celý svůj život.

Taxi v Šanghaji

Kromě oficiálních taxíků jsou i ty neoficiální. Někteří se aspoň snaží vypadat jako taxi, ale taxametr nepoužívají, většinou předem nabídnou několikanásobně vyšší cenu, rozhodně nedoporučuji. Nikdy nevíte, co se v takovém případě může stát. Občas na vás zatroubí někdo na motorce s tím, že vás chce svést, ale také jsem nikdy nezkoušel, stejně tak jako rikšu nebo podobná vozítka...

Víkendy č. 5 a 6: první déšť v Changzhou a návštěva Suzhou

Před svým odjezdem do Číny jsem zjistil, že průměrné červencové i srpnové srážky v této oblasti jsou mnohem vyšší než u nás. Přece jen se jedná o oblast ovlivňovanou monzuny. Po příjezdu se mě všichni ptali, jestli mám deštník, že se bude hodit. Po prvních dnech jsem pochopil, že hodit se asi bude, ale spíš jako ochrana proti slunci než proti dešti. Hlavně dívky používaly deštníky téměř pořád. Není se co divit, v Číně totiž platí, že čím světlejší odstín kůže, tím krásnější. Slunečné léto tedy může být pro místní celkem nepříjemné. Já jsem však deštník jako ochranu proti slunci nepoužil, snažil jsem se trochu opálit, abych více zapadl mezi místní. I přesto jsem byl stále atrakcí č.1 pro většinu místních obyvatel. Ale zpět k tématu. První měsíc tedy vůbec nepršelo, respektive díky skvělému plánování našich výletů jsme se vyhnuli víkendovým přeháňkám v Changzhou. Pátý víkend jsme se z různých důvodů rozhodli zůstat v našem domovském městě, přeci jen každý víkend někde jinde něco stojí. A navíc není nad to, se jednou pořádně vyspat a odpočinout si. V neděli pozvala moje rodina své známé (mimo jiné už jsem s nimi předtím hrál badminton) a měli jsme první skutečně velký oběd se vším, co k tomu patří. Sám jsem si vyzkoušel, jak zabalit čínský plněný knedlík, popravdě dnes už nevím, jak jsem to dokázal. Oběd samotný byl náročný. Nejenže bylo na stole spoustu jídla, které jsem musel minimálně ochutnat, ale navíc jsme měli i poměrně slušné zásoby piva. Možná každé dvě minuty zaznělo "gan bei", což znamená "do dna". Takže jsem dopil svou sklenici a okamžitě mi dolili další. Na konci jsem byl upřímně rád, že pivo došlo. Tento rychlý způsob pití je něco, na co Evropané nejsou až tak zvyklí. Já jsem měl navíc na odpoledne domluvený výlet do města a po takovém "obědě" bych si nejraději lehl do postele, ale překonal jsem se a vyrazil do města.

Čínské plněné knedlíčky - ty hůře vypadající jsem měl na svědomí já

Příprava na oběd

Byl jsem domluvený s Radkem, že se sejdeme před Wanda Plaza (nákupní centrum). Pak jsme spolu jeli k Tianning Temple, protože já už jsem byl zkušený cestovatel po městě a věděl jsem s naprostou jistotou, kterým jet autobusem a dokonce i kterým směrem, na rozdíl od svého prvního pokusu během prvního týdne. Pak přišlo něco, co jsme nečekali. První skutečně silný déšť. Schovali jsme se u vchodu do banky a pozorovali, jak se ulice postupně mění v jezero. Později, když déšť ještě zesílil, jsme museli dokonce dovnitř do banky, protože venku už řádila skutečná bouřka. Pak déšť ustal a zjistili jsme, že místy je na ulici až nějakých 30 centimetrů vody a místní v tom byli nuceni jezdit auty, ale také svými motocykly, což bylo až neskutečně zábavné (aspoň pro nás, nevím, jak pro ně...). Tak jsme se na to asi půl hodiny se zájmem dívali a fotili, když pak začalo znovu pršet. Možná jsem zapomněl zmínit, že jsem neměl deštník (půjčil jsem ho na jednom výletě Ricardovi a už jsem ho pak neviděl), takže jsem si musel koupit nový, což naštěstí v Číně není problém (za 20 RMB), ale chvíli to trvalo. Když jsem se pak vracel domů, na autobusové zastávce mě zdravili nějaké Číňanky, což by nebylo tak neobvyklé (stávalo se to poměrně často), ale tyhle znaly jméno mé čínské rodiny, takže vlastně znaly i mě. Dlouho jsem přemýšlel, jestli nejsou třeba od nás z firmy, ale dodnes nevím. Zřejmě jen bydlely někde poblíž a zkrátka si mě pamatovaly.

Changzhou water fun

:)

Další týden v práci jsem se necítil moc dobře, byl jsem nachlazený, a tak se mi nechtělo ani na žádný další výlet. Přesto jsme se nakonec domluvili se Španělkou jménem Silvia, že navštívíme město Suzhou. Původně jsme tedy chtěli do Wuxi, ale kolegové v práci nám tak nějak naznačili, že tam vlastně ani nic k vidění není (kromě obrovské sochy Buddhy, ke které je možná jednodušší dostat se MHD z Changzhou), a tak jsme se rozhodly pro vzdálenější Suzhou. Vzhledem k tomu, že jsem byl nachlazený a také kvůli ušetření nákladů jsme tentokrát jeli pouze na den, vyjížděli jsme tedy brzy, byt jsem opouštěl někdy kolem šesté ráno, poprvé v Číně jsem se venku cítil jako člověk, bylo krásné počasí a příjemných 20 °C, což oproti jiným dnům bylo mnohem méně a člověk se skutečně skoro vůbec nepotil, aspoň z počátku. Jeli jsme samozřejmě vlakem a do 80 kilometrů vzdáleného Suzhou jsme dorazili asi za 40 minut. Suzhou je stejně jako dalších několik měst nazýváno "Benátky Orientu". Město je protkáno mnoha kanály, ale možná více známé je pro své zahrady, kterých je po celém městě asi deset. Nejznámější z nich se jmenuje Zahrada pokorného úředníka, a tu jsme taky navštívili a její návštěvu doporučuji. Pak jsme měli oběd, kdy nám Silvia doporučila nudle v "Family Markt", což bylo jídlo asi za 6 RMB, ale rozhodně dostačující. Pokračovali jsme městem kolem řady dalších zajímavých míst, skutečně pagody a různé chrámy jsou v Suzhou na každém kroku a většinou bylo vstupné poměrně přiměřené. K večeru jsme se vraceli zpět k nádraží, a pak samozřejmě domů. Tentokrát jsem byl skutečně unavený, částečně proto, že jsme chodili jen pěšky a to skutečně hodně, ale také kvůli nemoci. Nicméně asi mi to nakonec pomohlo, večer jsem lehl do postele a okamžitě usnul, probudil jsem se snad po 12 hodinách spánku a byl jsem najednou zdravý, po rýmě a kašli ani památky! Takže návštěvu Suzhou vřele doporučuji.

Zahrada pokorného úředníka

Já na návštěvě u Ruiguang pagody