Víkend č.3: Hangzhou

Čas plynul dál, v práci jsem stále pracoval na svém prvním projektu a pro následující víkend jsme se s ostatními stážisty domluvili, že navštívíme město Hangzhou (杭州) v provincii Zheijang, což je asi 200 kilometrů jihovýchodně od Changzhou. Podle mnoha pramenů to mělo být turisticky velmi oblíbené město se slavným jezerem West Lake. V pátek ráno před odchodem do práce jsem byl doma pouze se svým čínským otcem (zkrátka člověkem, u kterého jsem bydlel) a navzdory tomu, že anglicky neuměl, byl dobře informovaný, kam že to vlastně jedu a pořád opakoval něco jako Xi Hu (čti "ší hu"), což jak jsem se později dozvěděl, bylo právě zmiňované Západní jezero.

Příjemný stín v blízkosti jezera

V práci se jen každý neskutečně divil, proč zrovna tento víkend chci jet do Hangzhou, proč nepočkám na lepší počasí... Abych to vysvětlil, letošní léto bylo údajně nejteplejší za posledních 60 let a naše malá skupina stážistů se rozhodla v nejteplejší víkend roku vyrazit do města s nejvyšší teplotou vzduchu snad v celé Číně. A skutečně, 42°C ve stínu v kombinaci s vysokou vlhkostí vytváří pocitovou teplotu kolem 50°C. Ale naše časové možnosti byly jaksi omezené, a tak jsme chtěli využít skutečně každý víkend k cestování bez ohledu na počasí. Vyrazili jsme opět večer po práci, tentokrát s přestupem v Šanghaji. Do cílové stanice jsme dorazili poměrně pozdě, možná hodinu jsme chodili kolem nádraží a hledali metro, což se zdá jako neřešitelný úkol, pokud vám nikdo nerozumí a každý vás posílá úplně někam jinam. Nakonec jsme zjistili, že metro už je zavřené a museli jsme se spokojit se službami dotěrných taxikářů. Po pár minutách jízdy prvním taxíkem jsme vystoupili, protože taxikář nechtěl spustit taxametr a nabízel nám poněkud předraženou nabídku. Chvíli jsme šli pěšky a pak si na ulici zastavili další taxík, tentokrát již bylo vše v pořádku a dorazili jsme k hostelu, kde jsme se ubytovali. Poblíž byla hospoda západního stylu s živou hudbou, tak jsme si dali pivko (za 30 yuan, čili asi 100Kč) a šli spát.

West Lake

Další den ráno jsme čekali na Paula, protože první den jsme dorazili pouze tři a chtěli jsme bydlet spolu, což stejně nakonec nevyšlo. Až někdy před polednem jsme se vydali k jezeru, které bylo opravdu jen kousek od našeho hostelu. Bohužel se potvrdilo to, před čím nás každý varoval: nesnesitelné vedro. Jezero vypadalo opravdu pěkně, i když ve vodě bych se rozhodně koupat nechtěl, k čisté vodě to mělo opravdu hodně daleko, vhodné to bylo možná tak na projížďky na loďce nebo procházky či projížďky na kole kolem jezera. Šli jsme na oběd směrem do centra města, kde mělo být místo, kde mají dobré čínské nudle, málem jsme nakonec opět skončili v McDonalds, ale přeci jen jsme "noodle place" nakonec našli. Po obědě se k nám přidali další stážisté, které však bydleli u místních kolegů, kteří svou praxi vykonávali v Hangzhou. Všichni chtěli nakupovat, což mě vůbec nelákalo, hlavně uprostřed města, kde bylo horko ještě více úmorné, než ve stínu u jezera. Takže jsme se s Radkem opět odtrhli od naší skupiny, koupili v obchodě pivko a na chvíli se posadili u jezera pod stromy. Pak jsme šli navštívit místní pagodu u jezera, který vypadala podobně jako všechny pagody v Číně, bohužel byla postavena někdy na počátku 20. století na místě původní, která podle obrázků vypadala mnohem zajímavěji. Pohled na jezero byl však odsud jedinečný. Cestou zpět jsme potkali Pauloa z Brazílie s Karolinou z Polska a domluvili jsme si plány na zítřek. Dostal jsem totiž zajímavý nápad, vstát o něco dřív a vyhnout se tak největšímu horku. Večer jsme šli opět do hospody, využít happy hour 1+1 zdarma, pak ještě k jezeru udělat pár nočních fotek. Bohužel, ačkoliv všude bylo plno světel, zrovna ten den je nerozsvítili, takže moc dobrých fotek nemám.

Já u West Lake, zpocený opravdu zatím jen trochu...

Druhý den ráno se ukázalo, že můj geniální plán měl jednu velkou chybu... a to, že už v 8 ráno bylo šílené vedro. V Číně totiž existuje pouze 1 časové pásmo, a tedy na východě země se rozednívá velmi brzy. Měli jsme možná vstát někdy v 5, pak by to bylo lepší. Cílem dne byl budhistický chrám Lingyin Temple, ležící několik kilometrů od města. Dopravit se k němu je celkem snadné, stačí použít městský autobus za 2 yuany. Bohužel, na místě bylo studentské vstupné pouze pro čínské studenty, i přesto jsme šli dovnitř. Nejprve jsme mohli obdivovat spoustu soch vytesaných přímo do skály, pak jsme vyšlapali několik desítek, možná spíše stovek schodů nahoru, kde cestou byly k vidění opět další sochy. Řada schodů a vysoká teplota způsobily, že jsem byl kompletně zpocený, jako snad nikdy předtím. Skutečně místním tyto podmínky nezávidím a říkám si, že když je u nás náhodou přes 30°C a všichni si stěžují, jak je to nesnesitelné, tak že je to vlastně ještě v pohodě... Pak jsme zjistili, že máme problém. Dostali jsme zprávu, že většina vlakových spojů domů je vyprodaných. Zavolal jsem svému living mentorovi, který mi to jen potvrdil. Museli jsme tedy rychle dokončit prohlídku chrámů v tomto obrovském komplexu a vydat se na nádraží. Tam se jen potvrdilo, co jsme očekávali. Vše vyprodáno včetně míst ke stání, takže jsme museli koupit lístky asi na 8. hodinu večer, navíc z jiného nádraží. Původně jsme chtěli jet domů už odpoledne a navíc levnějším vlakem. 

Sochy ve skále u Lingyin Temple

Co s časem navíc? No, šli jsme opět k jezeru. Místní Číňanka, která si asi chtěla hlavně popovídat v angličtině, nám řekla příběh o místním jezeru, proč je vlastně tak slavné a také, proč je slavný jeden most na okraji jezera. Protože jsme měli dost času, šli jsme k mostu, který vypadal poměrně obyčejně, ale všichni se u něj fotili, takže jsme také udělali pár fotek a vyrazili směrem k nádraží, kde jsme chtěli ještě něco malého sníst před cestou domů. Jak už jsem psal, nejednalo se o hlavní nádraží, ale Hangzhou Dong (čili východní nádraží), které bylo zprovozněno teprve na začátku roku a taky to podle toho vypadalo. Sen o drobné večeři na nádraží se rozplynul, obrovská hala byla úplně prázdná, snad jen 1-2 malé obchůdky. Do Changzhou jsme dojeli někdy kolem 10. večer, kdy už místní MHD dávno nejezdí, a tak jsem jel domů taxíkem. Ukázalo se, že adresu, kterou jsou měl napsánu na lístku, taxikář nezná. Oni celkově měli Číňani problém s přesným určením polohy, ale o tom někdy příště. Nakonec jsem domů dojel, za taxík jsem platil asi 50 yuanů, i když podle vzdálenosti to mohlo být možná jen 30, ale člověk nic nenadělá, pokud neumí čínsky a nemůže se bránit tomu, že taxikář jen jezdí pořád okolo nádraží a telefonuje a zjišťuje, kam má vlastně jet.

Zmiňovaný slavný most :)

Radek, já, Karolina a Paulo

Víkend č. 2: Shanghai

Po dalším pracovním týdnu, ve kterém se prakticky nic převratného nestalo, jsme se další víkend rozhodli navštívit velkoměsto Shanghai. Tedy abych to upřesnil, během pracovního týdne jsem poznal všechny ostatní stážisty, ve firmě nás bylo dohromady 7, a také pár dalších stážistů z jiných firem. Takže náš "Shanghai trip" jsme víceméně vyřešili přes pracovní e-mail, lístky na vlak a také ubytování zajistili zkušenější stážisté, a tak jsme se mohli vydat v pátek po práci rovnou na nádraží.

Náš vlak přijíždí...

Z firmy na nádraží jezdí firemní autobus, kde jsme se téměř všichni sešli a já jsem byl docela rád, protože jsem neměl tušení, jak se na hlavní nádraží v Changzhou dostat. Jak už to v Číně bývá, všude je spousta lidí a vše tedy trvá déle. A pro cestování vlakem to platí dvojnásob. Ne, že by byly vlaky pomalé, ale na nádraží je nutné být minimálně půl hodiny předem. Ačkoliv se lístky dají koupit dopředu na internetu, stále je nutné číslo rezervace vyměnit za lístek (k tomu je potřeba cestovní pas). Navíc se může stát, že fronta, ve které zrovna stojíte, není určena pro vydávání lístků a nebo třeba zrovna končí pracovní doba daného zaměstnance. Pak samozřejmě musíte jít do nové fronty a čekat. Nejlepší variantou bylo cestování ve skupině, každý si vybral jednu frontu a společně jsme čekali, kdo se dostane na řadu první. To samozřejmě nebylo vyhráno, jen se ozvalo "keep queuing" až do doby, kdy bude jasné, že nám lístky vydají. Zajímavostí spousty nádraží v Číně je, že místo k nákupu lístků je obvykle úplně někde jinde, než kde je hlavní budova. Například v Changzhou byl k nádraží možný přístup ze dvou stran - South Square a North Square. Nikdy jsem pořádně nevěděl, na kterém zrovna stojím, ale existovalo pravidlo, že náš vlak obvykle odjížděl z toho opačného... cesta mezi oběma konci nádraží trvala asi 10-15 minut, i když máme i svoje rekordy, ale o tom někdy příště.

The Bund v noci z lodi

Po první bezpečnostní kontrole a zjištění, že stojíme na špatné straně nádraží, následoval běh a druhá bezpečnostní kontrola a konečně jsme se dostali do vlaku. Po hodinové jízdě vlakem následovala v Šanghaji ještě hodinová jízda metrem do centra města. Chvíli nám také trvalo, než jsme našli náš hostel, místo z venku nevypadalo moc přívětivě a také zrovna moc nevonělo. Nicméně, uvnitř hostel vypadal hodně dobře. Rychle jsme se ubytovali a vyrazili na večeři do "americké" restaurace a poté do klubu, na jehož název už si asi nevzpomenu. Podstatné bylo, že v tomto klubu jsme mohli pít úplně zadarmo. Dodnes nechápu, jak přesně to funguje, ale za vším stojí černoch, na jehož jméno si nevzpomenu. Dělá promotéra pro různé kluby v celém městě a snaží se tam dostal co nejvíce cizinců, a tak rozdává poukazy na pití zdarma nebo rovnou na stůl přinese pár lahví. Takže jsme strávili noc v luxusním klubu a neutratili jediný yuan. Kolem třetí ráno už jsme se začínali nudit, a tak jsme klub opustili, venku jsme se rozdělili na dvě skupiny, já patřil k té první skupině, která jela zpět na hostel spát. Druhá skupina pokračovala do dalšího klubu.

Yu Garden

Ráno jsme se vzbudili a bylo jasné, že druhá skupina se jen tak nevzbudí a nemělo smysl na ně čekat, a tak jsme já, Radek a Marin vyrazili poznávat Šanghaj. Začali jsme v okolí People's Square, kde prakticky nic extra zajímavého nebylo, pak nás Marin přesvědčil, abychom jeli na "fake market". To byla velká chyba. Nejen že já osobně jsem neměl žádný zájem cokoliv kupovat, navíc jsme dorazili na trochu jiné místo, než jsme očekávali. Celou dobu za námi chodil nějaký chlápek a snažil se nás nalákat do některého z obchodů, pořád se nás všude ptali, co vlastně chceme a snažili se nám nutit všechno možné. Ono je skutečně možné koupit cokoliv poměrně levně, od značkového oblečení přes různé kabelky, hodinky až po elektroniku. Kdo by nechtěl takový iPhone 5 s Androidem uvnitř... Nakonec jsme byli rádi, že jsme z tohoto místa vypadli a vydali jsme se na Bund, což je nábřeží s budovami z počátku 20. století s překrásným výhledem na moderní Pudong. Rozhodli jsme se koupit si lístek na večerní plavbu lodí po řece (cca. 130 RMB) a Marin se rozhodl, že půjde na "fake market" ještě jednou, my s Radkem jsme místo toho šli do "Yu Gardens", což jsou zahrady nedaleko od Bundu. Večer jsme se pak opět sešli na lodi, což byl úžasný zážitek, protože celé město je nádherně osvětlené a pohled z lodi byl nezapomenutelný a rozhodně nelituji toho, že jsem za to utratil poměrně dost peněz. Večer už jen pivko na Bundu a zpět na hostel. Ostatní šli opět do klubu, já raději šetřil síly na další den.

Pohled na Pudong

V neděli ráno jsme společně vyrazili na snídani, i když nakonec někteří dali přednost levnějšímu streetfood před pekárnou. Marin zkoušel na třetí pokus konečně najít ten pravý "fake market", což se mu nakonec i povedlo a ostatní měli také jiné plány, někteří už i odjeli domů. Nečekaná komplikace v podobně lístků koupených na 6 ráno místo večer byla naštěstí vyřešena na nádraží (v Šanghaji totiž mají dokonce English speaking counter). Já a Radek jsme se vydali do moderní čtvrti zvané Pudong, která vyrostla během posledních 20 let na opačné straně řeky. Množství mrakodrapů všude okolo vyvolávalo dojem jako z amerického filmu. Našim cílem byl nejvyšší mrakodrap ve městě - Shanghai World Financial Center (pravdou je, že tou dobou už vedla stála budova mnohem vyšší, ale stále rozestavěná). Vstupné stálo 150 RMB, což je poměrně hodně, studentská sleva jen pro studenty mladší 23 let a zajímavostí byl vstup zdarma pro lidi, kteří mají zrovna narozeniny. Budova byla vysoká 492 metrů a měla 101 podlaží. Výtah nás vyvezl nahoru neskutečnou rychlostí a výhled byl skutečně fantastický, jen škoda, že se během několika minut změnilo počasí. Zatímco dopoledne bylo krásně jasno, v době naší návštěvy této budovy se trochu zatáhlo a viditelnost byla horší. 

Pohled z World Financial Center

Pak už jsme vyrazili směrem k nádraží a zpět do Changzhou a v pondělí zase do práce... Ve vlaku jsme se ještě dozvěděli, co vše si ostatní koupili na "fake marketu" včetně Samsung Galaxy S4 v přepočtu za 2000 Kč...

První víkend v Changzhou

Protože jsem se z kapacitních důvodů nedostal na výlet do Žlutých hor, musel jsem první víkend strávit sám v Changzhou, protože ostatní stážisté odjeli už ve čtvrtek po práci do Šanghaje. Na sobotu byl v našem oddělení (TBU - Terminal Business Unit) naplánován tzv. Family Day, a protože jsem skutečně neměl co na práci, rozhodl jsem se, že se přidám. Navzdory tomu, že řada kolegů vypadala hodně mladě, většinou už měli rodiny, a tento den byl tedy určen zejména jejich dětem. Nicméně alespoň jsem poznal některé nové kolegy, i když spíš bych řekl, že po tomto dni jsem měl v hlavě ještě větší zmatek. Je totiž pravdou, že pro mě všichni vypadali stejně... Zároveň jsem měl v plánu konečně vyzkoušet místní MHD, ale nakonec mi jeden z kolegů nabídl, že mě zaveze domů.

Family Day TBU

Další den jsem si řekl, že přece nebudu sedět doma, když je venku tak krásně (slunečno, 38 °C ve stínu) a vyrazil jsem proto po snídani do "centra". Mým cílem byla stavba "Tianning Temple", s nejvyšší pagodou v celé Číně. Věděl jsem, kde zhruba stojí a také jsem našel stránky o BRT (Bus Rapid Transport) v angličtině. Myslel jsem tedy, že jsem připraven a vyrazil jsem. Zastávka BRT vypadá velmi moderně, také byl tento systém vybudován teprve nedávno. Autobusy BRT mají vyhrazený svůj vlastní pruh a měly by tedy teoreticky být rychlejší. To vše za velmi symbolickou cenu - 1 yuan. Přišel jsem tedy na zastávku, kde uvnitř seděla velmi znuděná slečna a hrála si s telefonem. Chvíli jsem přemýšlel, jak to vlastně zaplatit, pak jsem si všiml malého otvoru, kam jsem hodil minci a čekal jsem, co bude, jestli dostanu lístek, nebo mi řekne, že můžu jít nebo něco podobného... Nic takového se nestalo a jak jsem zjistil později, slečna tam skutečně seděla naprosto zbytečně, ostatně jako spousta dalších státních zaměstnanců. Za chvíli přijel autobus, linka B1. Z venku vypadal moderně, uvnitř špinavý a zvuk motoru prozradil jeho technickou zaostalost. Věděl jsem zhruba kde mám přestoupit, ale nevěděl jsem přesně na kterou linku, a protože vše bylo psáno pouze čínskými znaky, rozhodl jsem se kousek vrátit a zastavit se ve Starbucks na kávu a internet. Káva byla v Číně dražší než u nás, ale alespoň Wi-Fi fungovalo, a tak jsem si ještě jednou ověřil, kam vlastně jedu.

Tianning pagoda

Ačkoliv jsem si hned dvakrát ověřil, kam vlastně chci jet, svou zastávku jsem nakonec nenašel a rozhodl jsem se, že půjdu pěšky a 160 metrů vysokou pagodu přece z dálky musím vidět. A navíc podle mapy, na kterou jsem se doma díval, to nemohlo být více než 2 kilometry. A skutečně, po 4 hodinách chůze jsem nakonec přece jen pagodu našel, ale sen o dvou kilometrech se rozplynul po první půlhodině chůze. Později jsem zjistil, že jsem ten den obešel skutečně velkou část města. Ale zpět k pagodě. Skutečně velkolepá stavba, v jejímž okolí se nachází malý park, opravdu nejde z dálky vidět, protože v jejím okolí je spousta staveb minimálně stejně vysokých. Rozhodl jsem se tedy jít dovnitř, zaplatil jsem vstupné 80 yuan (tehdy jsem ještě nevěděl, že vždy se musím zeptat, jestli náhodou nemají studentskou slevu) a vydal se nahoru. Až po 7 patrech jsem objevil výtah, skutečně jsem neměl šťastný den... Avšak výhled z vrcholu stavby byl skutečně impozantní a myslím, že mi to stálo za tu námahu a trápení během celého dne. Ačkoliv všichni v Changzhou říkají, že je to malé město, z mého pohledu to bylo velkoměsto.

Pohled na Changzhou z vrcholu pagody

Domů už jsem jel tím správným autobusem (mimochodem, správná kombinace byla B12 + B1) a dorazil na byt někdy kolem 6. hodiny večer a byl jsem rád, že jsem stihl večeři, protože za celý den jsem vlastně nestihl ani nic sníst, jen jsem pil vodu. První víkend v Changzhou byl tedy super zážitek!

První den v práci

Cesta do práce trvá autem asi 20 minut, pokud bych chtěl jet MHD tak musím počítat spíše s jednou hodinou jízdy, protože musím jednou přesedat. První den jsem tedy jel autem spolu s Rainbow, která mě zavedla k další pro mě neznámé osobě (dnes už vím, že to byla Yang Jing, námi zvaná JJ). Následovalo něco jako představení firmy v tréninkové místnosti (tak ona to spíš byla obyčejná zasedací místnost), podepsali jsme spoustu papírů (byl jsem tam zároveň s dalším novým stážistou z Chorvatska jménem Marin). Pak jsem šel na své pracovní místo, hned vedle mě seděl můj living-mentor Ken a představil mi mého working-mentora, jehož anglické jméno je Sky. Následovalo představení celého týmu, dnes můžu jen říct, že to bylo úplně zbytečné, nikoho jsem si nezapamatoval, snad jen jednoho kolegu, který se mi představil jako Kimi, protože je fanouškem Formule 1 a každý už asi chápe, proč si zvolil právě jméno Kimi. Hned první den jsem také dostal první úkol, jednalo se o programování nástroje FTT (File Tranfer Tool), který slouží k přenosu různých souborů z terminálu („váhy“) do počítače. Protože jsem však neměl mnoho zkušeností s programováním v C#, první dny v práci jsem strávil čtením různých knih o programování v tomto jazyce. Na první oběd ve firmě jsem šel v doprovodu vedoucího našeho oddělení a opět byly k dispozici jen hůlky, naštěstí mi kolegové sehnali lžíci, ale připravili mě na to, že ne každý den mi lžíci můžou půjčit, měl bych si nosit svoji nebo se naučit používat hůlky. Večer po práci jsme jeli spolu s Rainbow domů, kde už na nás opět čekala večeře, tentokrát jsem díky překladu dokonce i věděl, co to vlastně jím :)

Možná jen drobná poznámka, kde to vlastně pracuji. Jedná se o firmu Mettler-Toledo. Původně švýcarská firma se zabývá výrobou vah všeho druhu, sám jsem byl překvapený, co vše vlastně dělají. Pro zájemce odkaz:

http://cs.mt.com/cz/cs/home.html?cnty=cz

Nový domov

Můj nový domov se nacházel v poměrně pěkné čtvrti, ve které se vyskytovaly jak menší bytové domy (maximálně 4 patra), tak daleko větší „paneláky“ podle mého odhadu asi tak 100 metrů vysoké. Naštěstí jsme zamířili právě do jednoho z těch menších domů, které již z venku vypadaly velmi pěkně a uvnitř snad ještě lépe. Dostal jsem pokoj, ve kterém kromě postele a skříně v podstatě nic nebylo, ale aspoň jsem si mohl lehnout a zapnout klimatizaci a trochu si odpočinout od toho ubíjejícího horka venku. Jak jsem již zmínil, byt vypadal hodně dobře, nábytek úplně jiný, než jsme zvyklý u nás v Evropě, tady zkrátka žádná IKEA není a jde to poznat. První nevýhodu čínského nábytku jsem poznal po pár minutách ležení na posteli – matrace, pokud se to tak dá nazvat, byla neskutečně tvrdá. Ano, to samé bylo již na hotelu, ale tam jsem byl tak unavený, že jsem si ani nevšiml. Ale v Číně je tohle asi normální. Kolem čtvrté odpoledne přišli rodiče spolupracovnice, u které jsem bydlel, a začali připravovat večeři, zanedlouho dorazil z práce i její manžel a zavolal mě k večeři. Každý měl svou misku s rýží a k tomu bylo na stole dalších 5 misek s různými čínskými jídly. Dostal jsem hůlky, které však neumím používat, po několika neúspěšných pokusech jsem dostal lžíci a vidličku. Poté, co jsme dojedli rýži, následovala ještě polévka. Jídlo bylo dobré, rozhodně se nedá srovnat s tím, čemu u nás říkáme „Čína“, bylo zkrátka jiné. Trochu nepříjemné pro mě bylo, že nikdo neuměl anglicky, takže jsem s obavami čekal, kdo vlastně je ta moje spolupracovnice a zda aspoň ona bude umět anglicky. Druhý den ráno se podávala snídaně a poprvé jsem uviděl „Rainbow“. Ne, že by venku pršelo a na obloze se objevila duha, ale tohle je překlad čínského jména spolupracovnice, u které bydlím. Spadl mi trochu kámen ze srdce, když jsem zjistil, že anglicky skutečně umí. Ale zpět ke snídani. Opět něco úplně jiného, než doma. Rýžová polévka, do toho na tvrdo uvařené vejce, k tomu knedlík a na zapití něco mezi mlékem a jogurtem. Rýžová polévka je ve skutečnosti jen rýže s vodou bez jakékoliv chuti a první den jsem z toho byl docela v šoku, ale po čase se na to dá zvyknout. Po snídani do auta a do práce, ale o tom zase příště…

Můj nový domov

Cesta (Brno – Praha – Moskva – Šanghaj – Čchang-Čou)

Hned několik budíků nastaveno na 3:45. Zaspat v tak důležitý den by se mi asi moc nehodilo. Stejně jsem celou noc moc nespal, ještě kolem 3:30 jsem aktivoval svou novou platební kartu, takže budík byl spíš symbolický. Poslední kontrola kufru, pasu, peněženky a dalších nezbytností a vyrazil jsem do centra Brna na autobus. Samozřejmě jsem zvolil Student Agency rovnou až na letiště Praha, tedy s přestupem na Florenci. Letěl jsem s ruskou společností Aeroflot, ale první let byl s ČSA (codesharing – jedno letadlo pro několik přepravců). Samozřejmě tímto letem letělo mnoho Rusů neschopných si udělat self check-in u automatu, takže docela lituju zaměstnankyně letiště, že s nimi měla takovou trpělivost, já bych neměl. Můj kufr nakonec vážil 20 kg a to jsem si říkal, jak tentokrát vezu málo věcí, no příště toho musím vzít ještě méně. Let probíhal naprosto v pořádku, jen místo mladých letušek byli starší stevardi. Seděl jsem úplně vzadu, navíc u okna a vedle mě seděl Slovák mířící za svou filipínskou přítelkyní do Hongkongu a Japonec jménem Sid mířící do Indie, takže skutečně zajímavé složení a měli jsme si celou cestu o čem povídat, takže let utekl jako voda. Pak však následovalo 7 hodin čekání na další letadlo v Moskvě na letišti Šeremetěvo. Ceny i na letiště opravdu vysoké, náš terminál nepěkný, naštěstí se dalo přejít na jiný, kde však stejně nic zajímavého nebylo. Říká se, že se Češi neumí oblékat, ale díky Rusům jsme v tomhle pomyslném žebříčku až na druhém místě. Tepláková souprava kam oko dohlédne, ruské holky sice pěkné, ale kdyby na sebe daly třeba pytel od brambor, tak by vypadaly lépe. Pak se na letišti začínalo vyskytovat hodně Číňanů a to bylo znamení, že se blíží můj let, ale hlavně asi 10 dalších do celé Číny během pár hodin. Můj let byl nakonec bohužel opožděn asi o hodinu. Letadlo pěkné, moderní Airbus A330-300 vybavený interaktivním LCD displejem na každém sedadle, jen já tu interaktivitu moc nepochopil a polovinu letu jsem hledal, kam zapojit sluchátka. Hned po startu se podávala večeře, nic extra to nebylo, ale jak se říká, hlad je nejlepší kuchař. Letušky a stevardi se hodně snažili, pořád běhali po letadle a něco roznášeli, v tomhle si zaslouží pochvalu. Pak se šlo „spát“, no každá asi chápe, co ty uvozovky znamenají. Trochu jsem záviděl Číňankám sedícím uprostřed, že vedle sebe měli volná místa, což já neměl. A když už jsem byl tak unavený, že bych třeba i usnul, začala se podávat snídaně. Pak jsem jen sledoval na displeje přede mnou jak se pomalu, ale jistě blížíme k cíli. Posledních několik minut letu bylo navíc snímáno kamerou umístěnou na trupu letadla, takže fakt zajímavý zážitek. 

Po přistání se šlo na imigrační pasovou kontrolu, kde byla obrovská fronta, naštěstí vše šlo poměrně rychle. Pak jsem vybral u prvního bankomatu, který jsem uviděl a poznal (HSBC, u čínských bych si nebyl jistý, zda je to automat na vodu nebo bankomat). Pak pro kufr, naštěstí celý a konečně ven, kde již čekala slečna od IAESTE Šanghaj jménem Romy, která mně pomohla dostat se na opačný konec města a dokonce mi i ukázala moje místo ve vlaku do Čchang-Čou. Uměla hodně slušně anglicky a ukázalo se, že na podzim jede do České republiky na stáž, takže jsem jí taky něco málo řekl, ukázal pár fotek a snad se jí u nás bude líbit. Pak už jsem vyrazil do své cílové stanice ChangZhou Bei (což je vlastně Čchang-Čou sever). Poprvé v životě jsem jel vlakem rychlostí 300 km/h a ani to nebylo tak drahé, asi je 75 yuan, což je kolem 240 Kč za zhruba 150 km jízdy. Pak jsem zamířil na stanoviště taxíků, kde dva policisté řídili nastupování lidí do taxíků. Jakmile jsem přišel na řadu, slečna za volantem se podívala, kam chci jet a něco řekla, ukázala ceduli „16:30“ a kousek odjela. Znamenalo to asi něco ve smyslu „mám padla“, ale policista za ní přišel a asi jí řekl, že musí ještě 15 minut makat, tak mě odvést prostě musela. Pár minut za 11 yuan čili skoro zadarmo a byl jsem ve firmě, kde na mě čekal můj školitel Ken, druhá a zatím poslední osoba, která tady umí anglicky. Zavezl mě na hotel, kde jsem strávil svou první noc. Ještě předtím jsme šli koupit čínskou SIM kartu, což je opravdu složitý proces vyžadující kopii pasu a potvrzení milionu různých věci na obrazovce před vámi, ale budiž, měl jsem čínské číslo. Večer jsem ještě před spaním prošel okolí a zavítal do místního KFC, jehož produkty však s originálním KFC moc společného nemají, ale zase vše tak za polovinu ceny oproti Česku. Takže jsem koupil něco jako „Grander“, co chutnalo jako něco podobného v Brně na nádraží, snědl jsem to a šel jsem spát. Druhý den ráno jsem úspěšně zaspal snídani, avšak nyní už vím, co v Číně znamená snídaně, takže jsem vlastně o nic nepřišel. V nedalekém „Hipermarketu“ (ano, přesně tak se to píše, není to žádný gramatický nesmysl) jsem si koupil sušenky a půllitrovou láhev Pepsi za 2,5 RMB (čili asi 8 Kč). V poledne pro mě přišel můj living-mentor Ken a vzal mě na oběd do restaurace Pizza Hut (ano, podobné najdeme po celém světě). Objednal jsem si Spagetti Carbonara, kupodivu chutnaly tak, jak měly. Pak jsme měli ještě napůl jednu pizzu, která už od pohledu připomínala spíše buchtu, ale chuťově byla celkem dobrá, i když Evropan by asi čekal něco jiného. Pak jsem se dozvěděl, že spolupracovnice, u které mám bydlet, je na služební cestě, takže mě vyzvedl její manžel a zavezl mě do jejich bytu. Tím byla moje cesta u konce, takže pokračování příště…